Po druhé světové válce nebylo tak zničené, usoužené a rozbité země, jako bylo Polsko. Respektive ten stát, který nově ve střední Evropě vznikl, a to v podobě, na niž se nikdo Poláků neptal. Polsko bylo, jak známo, posunuto na západ, přičemž přišlo o historická území na východě, zatímco mu na úkor poraženého Německa byla „darována“ území, která byla po staletí německá.

Polsko se stalo sovětským satelitem a polská tragédie pokračovala i po roce 1945, přičemž člověk musí vždy sklonit hlavu před tím národem, který opravdu nikdy „neklekl na kolena“, ale při všech nepříznivých okolnostech vybudoval poválečné Polsko, které nakonec ze sebe setřáslo i jho komunismu, do kterého ho zapřáhl Stalin.

Na začátku polské tragédie bylo ovšem hitlerovské Německo, jeho zákeřné přepadení v září 39, léta tyranského a rasistického režimu, devastace měst a obcí, loupeže, vraždění elit i obyčejných lidí, genocida židovského obyvatelstva, která měla epicentrum právě v Polsku. Němci se k Polákům chovali s obzvláštní krutostí, přičemž se netajili svým úmyslem je buď vyvraždit, nebo zotročit a srazit na roveň bezprávných otroků, heilótů. Hrdinský boj Poláků nebyl srovnatelný s žádným jiným odporem v Evropě, také proto, že šlo opravdu o samu existenci toho národa.

Z Německa nikdo zajisté nesejme zodpovědnost za zločiny druhé světové války a nacismu. Je to ale zodpovědnost historická, za kterou Německo zaplatilo reálně ztrátou zhruba třetiny svého předválečného území, de facto zánikem „východního Německa“, Prus, Pomořan a Slezska, po staletí integrálních součástí německého „státu“, ať mu budeme říkat jakkoli. Tato (na poměry východu Evropy) velmi vyspělá, byť válkou poničená území se stala součástí Polska a je skutečností, že se jedná stále o tu bohatší část Polska. Jen zcela extrémní a okrajové, a to bůhví jestli, hlasy v Německu sní o nějaké formě německého návratu. Němci vědí, že to byla cena, kterou museli zaplatit, a právem.

Německo je po osmdesáti letech zcela jiná země: v některých ohledech možná až moc jiná země… To neznamená, že Německo nenese dál svůj podíl na tehdejší tragédii střední a východní Evropy, a je asi i správné mu to čas od času nepříjemně připomenout. Ale z důvodů, jejichž racionalitu by mohli ocenit i dědicové jeho obětí, je v zájmu právě té Evropy udržovat Německo jako přátelský, nebo aspoň partnerský a racionálně se chovající stát. Lze možná mít dílčí pochybnosti, ale jen dosti ideologicky zaslepený člověk mu tyto vlastnosti upírá. Vůle po lepším a evropském Německu byla v té zemi (ponechme teď stranou jeho rozdělení) zásadním předpokladem toho, co se v Evropě, v té šťastnější části, podařilo po válce vybudovat. Tedy přece jen snesitelný kontinent, kde vedle sebe mohli existovat a prosperovat i bývalí úhlavní nepřátelé.

Při všem respektu k polským důvodům a polským pravdám lze mít obavu, že jejich požadavek obřích reparací (po osmdesáti letech) k tomu moc nepřispěje.