KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Poláci mají pravdu, ale…

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Poláci mají pravdu, ale…

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Po druhé světové válce nebylo tak zničené, usoužené a rozbité země, jako bylo Polsko. Respektive ten stát, který nově ve střední Evropě vznikl, a to v podobě, na niž se nikdo Poláků neptal. Polsko bylo, jak známo, posunuto na západ, přičemž přišlo o historická území na východě, zatímco mu na úkor poraženého Německa byla „darována“ území, která byla po staletí německá.

Polsko se stalo sovětským satelitem a polská tragédie pokračovala i po roce 1945, přičemž člověk musí vždy sklonit hlavu před tím národem, který opravdu nikdy „neklekl na kolena“, ale při všech nepříznivých okolnostech vybudoval poválečné Polsko, které nakonec ze sebe setřáslo i jho komunismu, do kterého ho zapřáhl Stalin.

Na začátku polské tragédie bylo ovšem hitlerovské Německo, jeho zákeřné přepadení v září 39, léta tyranského a rasistického režimu, devastace měst a obcí, loupeže, vraždění elit i obyčejných lidí, genocida židovského obyvatelstva, která měla epicentrum právě v Polsku. Němci se k Polákům chovali s obzvláštní krutostí, přičemž se netajili svým úmyslem je buď vyvraždit, nebo zotročit a srazit na roveň bezprávných otroků, heilótů. Hrdinský boj Poláků nebyl srovnatelný s žádným jiným odporem v Evropě, také proto, že šlo opravdu o samu existenci toho národa.

To všechno je skutečnost a člověk na to nesmí zapomínat. Ani Čech na to nesmí zapomínat. A přesto i člověk, který má k Polákům ten nejupřímnější citový vztah, poněkud trne či je na rozpacích z úmyslu současné polské vlády požadovat po Německu, skoro osmdesát let po válce, reparace v řádu bilionů eur, zřejmě největší reparace, které kdy nějaký stát po jiném požadoval. Polská vláda nyní již o tom požadavku mluví jako o hotové věci, premiér Mateusz Morawiecki uveřejnil v evropských novinách článek, kde přímo píše o „aktu spravedlnosti“ a podmínce „cesty vpřed“, bez ohledu na to, jaká doba od spáchaných činů uběhla. O událostech před osmdesáti lety píše jako o neukončených a nezavršených, jež bude možné překonat jen konečným aktem spravedlnosti, tedy obřími reparacemi.

Z Německa nikdo zajisté nesejme zodpovědnost za zločiny druhé světové války a nacismu. Je to ale zodpovědnost historická, za kterou Německo zaplatilo reálně ztrátou zhruba třetiny svého předválečného území, de facto zánikem „východního Německa“, Prus, Pomořan a Slezska, po staletí integrálních součástí německého „státu“, ať mu budeme říkat jakkoli. Tato (na poměry východu Evropy) velmi vyspělá, byť válkou poničená území se stala součástí Polska a je skutečností, že se jedná stále o tu bohatší část Polska. Jen zcela extrémní a okrajové, a to bůhví jestli, hlasy v Německu sní o nějaké formě německého návratu. Němci vědí, že to byla cena, kterou museli zaplatit, a právem.

Německo je po osmdesáti letech zcela jiná země: v některých ohledech možná až moc jiná země… To neznamená, že Německo nenese dál svůj podíl na tehdejší tragédii střední a východní Evropy, a je asi i správné mu to čas od času nepříjemně připomenout. Ale z důvodů, jejichž racionalitu by mohli ocenit i dědicové jeho obětí, je v zájmu právě té Evropy udržovat Německo jako přátelský, nebo aspoň partnerský a racionálně se chovající stát. Lze možná mít dílčí pochybnosti, ale jen dosti ideologicky zaslepený člověk mu tyto vlastnosti upírá. Vůle po lepším a evropském Německu byla v té zemi (ponechme teď stranou jeho rozdělení) zásadním předpokladem toho, co se v Evropě, v té šťastnější části, podařilo po válce vybudovat. Tedy přece jen snesitelný kontinent, kde vedle sebe mohli existovat a prosperovat i bývalí úhlavní nepřátelé.

Při všem respektu k polským důvodům a polským pravdám lze mít obavu, že jejich požadavek obřích reparací (po osmdesáti letech) k tomu moc nepřispěje.