Předseda ODS je reakcionář, navrhuje přetočit hodiny o osm let nazpátek, zrušit přímou volbu prezidenta a nechat prezidenta opět volit poslanci a senátory. Včera Petr Fiala v narážce na letité hrátky Miloše Zemana kolem pověřování premiérů a jmenování či odvolávání ministrů konstatoval rozvrat ústavního systému a napsal: „Přímá volba prezidenta vedla pouze k tomu, že prezident má pocit, že porušování ústavy je dovoleno, neboť získal přes polovinu hlasů voličů.“ Proto je třeba vrátit „protiparlamentního džina svévole“ zpět do lahve, přijmout sankce za nedodržování ústavy a začít diskutovat „o návratu k naší dobré ústavní tradici, totiž volbě prezidenta Parlamentem České republiky“.

Analýza je to samozřejmě správná. Lidový prezident má stejné pravomoci jako předtím parlamentní prezident, ale úplně jiný, vyšší typ legitimity. Ale přímá volba, to jsou i hry pro lid. Řada lidí navíc chová prezidentskou ambici.

Včera se proti Fialovi jako první postavil předseda TOP 09 Jiří Pospíšil: ať prý se nemění ústava kvůli jednomu politikovi (Zemanovi). Námitka se tváří konzervativně, ale je kvazikonzervativní. Nejde totiž jen o jednoho konkrétního Miloše Zemana. Lidová volba prezidenta, loni jsme to viděli v rekordní míře, láká těžké egomany, a i když přijde po Zemanovi někdo povahou klidnější, rozpor mezi novým, vyšším typem legitimity a starými pravomocemi zůstane. Odstraní ho jen Fialou načrtnuté úpravy v ústavě a ideálně návrat k volbě parlamentem.

Kuriózní je, že právě Jiří Pospíšil používá tento zdánlivě uvážlivý argument a že ho používá až teď. V roce 2011 byl členem Nečasovy vlády, když přímou volbu prosadila. Tehdy měl Pospíšil jiný argument, který se také tvářil konzervativně, ale byl spíš situační. Jeho slova z Primy 13. února 2011: „Já patřím k lidem, kteří se řídí heslem, že smlouvy se mají dodržovat. My máme koaliční smlouvu, kde je napsáno, že přímá volba je jedna z priorit vládní koalice, a já tedy jako člen koaličního kabinetu budu dělat vše pro to, aby se koaliční smlouva naplnila.“

Tehdy přitom byla konzervativní zásada neměnit kvůli jednomu člověku, kvůli jedné situaci pravidla hry daleko aktuálnější než dnes. Přímá volba vznikla z populismu pravicové koalice (nekonečný střet ODS a TOP 09, kdo z nich bude sympatičtější), který ještě reagoval na dozvuky prezidentské volby z roku 2008. V těch obhájil svůj úřad Václav Klaus a ti, kdo byli proti Klausovi, začali obratem vytvářet dojem, že tajné volby měly mafiánský průběh a že to bylo prací Klause, respektive ODS.

Při volbách se jistě velmi tvrdě lobbovalo, ale do veřejného povědomí vešly údajné výhrůžky poštou, pohrůžka jednomu senátorovi na hradním WC, řeči ministra vnitra o tom, že někdo půjde bručet. Pak se ukázalo, že na WC měl podle jeho svědectví kdosi vyhrožovat senátoru Kalbáčovi, voliteli Klause. Ukázalo se taky, že slova ministra vnitra Ivana Langera jeho vládnímu kolegovi Martinu Bursíkovi „Tak já ti to povím, jaká špinavá hra kolem toho byla, kolik lidí půjde bručet“ nebyla výhrůžkou volitelům Jana Švejnara, ale že Langer mluvil o zpravodajské hře Karla Randáka kolem vynesení videa z hotelu Savoy (schůzka Weigl–Šlouf). Ale emoce už byly vylité, z neustále oživovaného dojmu, že na Hradě sedí někdo, kdo se tam dostal mimořádně brutálními metodami, se zrodila přímá volba a z té zase dnešní politický rozvrat.

Rozvrat nerozvrat, dnes nevypadá realisticky, aby Fialův návrh našel v obou komorách tři pětiny hlasů. Ale realistické je něco jiného než nemožné. Proč by mělo být nemožné zrušit následky konkrétní, hloupé politické emoce?