Velké reformy z dílny současných ministrů se vyznačují společnou vlastností. Už při prvním nástřelu je zřejmé, že nepůjdou uskutečnit. Ministři, vlastně ministryně je přesto představí, nechají o nich veřejnost diskutovat a pak přihlížejí, jak se nad nimi zavře voda. Právě to je případ reformy důchodů, kterou minulý pátek prezentovala ministryně příslušného resortu Jana Maláčová (ČSSD). Zhruba před rokem přišla s obdobně originálním návrhem, jak zrušit superhrubou mzdu, její kolegyně z financí Alena Schillerová (ANO).

Základním motivem důchodové reformy Jany Maláčové je minimální důchod 10 500 korun měsíčně, měřeno v současné cenové úrovni. Tento minimální důchod byl v návrhu reformy nazván nultým čili solidárním pilířem systému. První, jinými slovy zásluhový pilíř bude vyplácet penzi podle zásluh, tedy podle toho, kolik a jak dlouho občan během aktivního života do systému platil. V něčem plán Maláčové připomíná ve světě oslavovaný švédský penzijní systém. Ten v jednom pilíři vyplácí základní důchod, který má pro každého stejnou sazbu, v dalším pilíři podle toho, kolik občan odvedl na sociálním pojištění.

Ovšem srovnání se Švédskem ukazuje, v čem návrh tuzemské ministryně drhne. Solidární pilíř platí švédský stát z daní. Zásluhový pilíř stojí na soukromých fondech, do kterých si Švédové ukládají pojistné. Uložené peníze navýšené o výnosy z hospodaření fondů jim pak po odchodu do penze vyplácí příslušný státní úřad. V návrhu Jany Maláčové tedy není zřejmé, kde ve státním rozpočtu vezme peníze na solidární pilíř. Jak správně připomíná ministryně financí Schillerová, ročně by pokrytí jeho nároků přišlo na 300 miliard. Sama Maláčová tvrdí, že by stačilo 80 miliard, protože solidárně by se doplácelo jenom těm, kdo dost nenašetří v zásluhovém pilíři. Ovšem takovou míru přerozdělování ve prospěch těch, kdo sami nespoří, by podle dosavadních verdiktů nepřipustil Ústavní soud.

Ještě větší rozpor ve srovnání se Švédskem je však v zásluhovém pilíři. Zdejší reformní návrh nepočítá s tím, že vzniknou kapitálové fondy, kde se sociální pojistné bude ukládat, natož aby tyto fondy byly soukromé. První pilíř Jany Maláčové by byl stejně jako ten nultý průtokovým ohřívačem vody, plně závislým na státním rozpočtu. Pokud panují obavy, že současný důchodový systém nepůjde možná už za deset let financovat, u navržené varianty se jen prohlubují.

Návrh ministryně práce připomíná její kolegyni Schillerovou, která loni v březnu přišla s nápadem zrušit superhrubou mzdu a přitom nezměnit sazbu daně z příjmu. Současná daň z příjmu činí 15 procent ze superhrubé mzdy, což je něco přes 20 procent hrubé mzdy. Pokud by se nadále platilo jen 15 procent z hrubé mzdy, přišla by státní pokladna nejméně o 70 miliard ročně. Proto Alena Schillerová navrhla, že o stejnou částku sníží platby státu zdravotním pojišťovnám. Tím by ovšem zdravotnictví zkrachovalo, a tak za pár týdnů šel návrh k ledu.

Napravit selhání trhu

Nejzajímavější na návrhu reformy penzí je bohorovný postoj ministryně Maláčové, která dotazy, kde vezme peníze, odmítá větou: „Finanční udržitelnost nemůže být jediný cíl.“ Jde přece také o to, aby byl systém spravedlivý. Ministryně očividně míní, že státní zásah musí vyrovnat nespravedlnost volného trhu. Nerovnoměrně a často nespravedlivě rozložené výdělky vytvářejí rozdílně vysoké penze u lidí, kteří často dělali něco podobného. Proto je na státu, aby zasáhl. Je to zajímavá filozofická úvaha, o které stojí za to diskutovat. Třeba jak se snáší se základním principem každého pojišťovacího, a tedy i důchodového systému.

Bohužel není úplně šťastné, že se za současné vlády dál než k takovým polemikám nedostaneme. Vládnutí dnes může být až nesnesitelně snadné. Premiér nevyžaduje, aby se plnil vládní program, ať už jde o zrušení superhrubé mzdy, nebo důchody. Ministryně mohou navrhovat, co chtějí, dostatečnou podporu pro své plány ve sněmovně stejně nenajdou. Proč se tedy nepustit do nezávazných intelektuálních cviků, které vyplní ztracený čas.