Největší umělecký skandál po listopadu 1989

Addams Family pro Brusel

Největší umělecký skandál po listopadu 1989
Addams Family pro Brusel

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bylo to před deseti lety a byla jiná doba. Česká republika se právě ujímala předsednictví Evropské unie a měl to být důkaz její zralosti. V pondělí večer 12. ledna v jedné restauraci na Kampě seděl David Černý a s ním skupinka novinářů z kulturních rubrik, byl tam také ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Bylo to zajímavé a trochu zvláštní: známý provokatér a suverén Černý působil jaksi zdrženlivě, mluvil nebývale tiše, až skoro plaše, že jsem si říkal, co se mu to asi stalo? Spolu s přáteli Tomášem Pospiszylem a Krištofem Kinterou představoval svůj objekt, který v ten den už visel ve dvoraně Rady Evropy v Bruselu a ve čtvrtek měl být oficiálně odhalen, všichni už věděli, že se bude jmenovat Entropa. Kdo znal výtvory Černého, nebyl tolik překvapen. Velké, bombastické, trochu provokativní, ale to se dalo předpokládat. 

Černý mluvil – ale opravdu tak nějak zajíkavě a skromně (!) – o tom, jak dílo připravoval, jak spolu s Tomášem Pospiszylem oslovili během podzimu šestadvacet umělců ze všech členských zemí EU, jak to bylo obtížné, protože třeba takového kyperského nebo maltského výtvarníka vůbec nebylo lehké sehnat, nicméně, jak se návrhy nakonec sešly a jak pak podle předloh vyhotovili spolu s Krištofem Kinterou ony objekty, které metaforicky, s různou mírou nadsázky a sarkasmu, přibližují jednotlivé země.

Europoslanci se přijeli podívat na Entropu. Plzeň 2015. - Foto: Jan Zatorsky

Saša Vondra byl také poněkud zakřiknutý, kouřil jednu cigaretu za druhou, což se ještě mohlo, a když se pak dostal ke slovu, vyjádřil přece jen jisté obavy, jak budou například právě Bulhaři reagovat na to, že jejich země je zpodobněna jako turecký záchod, ale opakoval, že umění je svobodná disciplína a nelze mu klást cenzurní překážky. To si mysleli i všichni novináři, já také. Koneckonců, předlohy pocházejí od „vlastních", jde tedy o sebereflexi, a to je velká evropská vymoženost, té se nesmí bránit. Na tom všem jsme se shodli a říkali jsme si, že přesto bude zajímavé, jak budou jednotlivé země reagovat. Listovali jsme katalogem, kde byl ke každému dílu uveden stručný autorský komentář, ba i krátké curriculum vitae, jak to v katalozích bývá. Neměl jsem nejmenší pochybnosti, že je to tak, jak mi to hoši, které jsem znal dlouhá léta, naservírovali, a ráno jsem tedy začal psát jakousi „recenzi“. Sežral jsem to i s navijákem. Když ji teď čtu, musím se smát.

Prasklo to druhý den odpoledne. V ČTK pracují přece jen profesionálové, kteří věci ověřují nebo aspoň chtějí přinést k článku přidanou hodnotu. Zkusili zkontaktovat jednoho výtvarníka, pak druhého, dalšího… Po několika pokusech se zdálo jisté, že žádní výtvarníci jmen uvedených v katalogu neexistují. V úterý večer David Černý přiznává, že si je s přáteli vymyslel a že celá idea s šestadvaceti návrhy evropských výtvarníků je totální mystifikace. 13. ledna 2009 tedy vybuchne největší umělecký skandál po listopadu 1989. Padají slova podvod, ostuda, blamáž, nehoráznost. Sem tam i nějaká obrana. 15. ledna stojí v Bruselu ve dvoraně Rady Evropy všichni aktéři před šestnáctimetrovým rámem, v němž je zavěšeno šestadvacet polí se symboly jednotlivých zemí EU – Británie už tam tehdy chyběla. Z druhé strany zírá bruselská byrokracie a novináři.  Někdo kroutí hlavou, někdo se spíš baví, Bulhaři jsou prý opravdu naštvaní. 

Sochař David Černý - Foto: Profimedia.cz

Blikající Dracula

„Připravovali jsme to od září 2008 a chvíli jsme snad opravdu uvažovali o tom, že zkusíme ty výtvarníky najít. Ale to nás po pár dnech přešlo, ono by to opravdu asi nešlo, ono to tak ani ve výtvarným oboru nefunguje,“ říká mi k tomu kunsthistorik Tomáš Pospiszyl, který se od té doby dal na akademickou dráhu a teď učí na AVU. „Spíš jsme si mysleli, že to dřív praskne. Že to prostě někdo prokoukne, že někoho dřív napadne, že je to nesmysl. Jenže to se nestalo. Věděli jsme o tom jenom my tři, já to neřekl ani doma: moje manželka (Markéta Horešovská, novinářka v ČTK – pozn. aut.) se mnou pak několik dní moc nemluvila. Pracovalo na tom asi deset lidí, ale ani ti to nevěděli. Člověku, který připravoval falešné webové stránky těch „umělců“, to došlo a dostal strach, proto nejsou ty stránky všechny. V jistou chvíli už to bylo nutné dotáhnout do konce. Já jsem tedy vymýšlel ty falešné identity. A byla to docela zábava: třeba německý výtvarník Helmut Bauer… To jsem si zadal do Googlu: „SS-Obersturmführer a vyskočilo to jméno… Podobně jsme postupovali, když jsme vymýšleli charakteristiky těch zemí: třeba Malta? Co ví člověk o Maltě? Tak jsme si na Wikipedii našli, že tam žil miniaturní slon. Tak Malta měla slona. Svým způsobem to bylo zábavné. Nejhorší byl asi okamžik, když to David oznamoval Sašovi Vondrovi: to bylo asi půl hodiny před tou tiskovkou, já u toho nebyl, ale asi to bylo drsné. Saša vypadal prý na infarkt, ale pak to nějak vydýchal a na té tiskovce nedal nic vědět. My jsme potom odletěli do Bruselu, tam jsme ve čtvrtek stáli před novináři, za námi Entropa, která tam od úterka visela. Už se to vědělo. Vypadali jsme myslím jako Addams Family: střihoruký David, Krištof v hučce, já v obleku, ještě jsme tam vzali slovenského výtvarníka Viktora Freša, který měří přes dva metry a vypadá jako obří dítě. Když Saša Vondra pronesl krátký projev, v němž opakoval, že umění je svobodné, tak se Entropa rozjela, Dracula v Rumunsku začal blikat a vypouštět kouř, italští fotbalisti začali kopulovat s míči, po něčem, co připomínalo hákový kříž, se v Německu rozjela auta… Bylo to myslím podařené. Nedovedu si představit, že by se něco takového dalo opakovat dnes.“

Konec Entropy v Bruselu, 11. května 2009. - Foto: Reuters

Z časů relativní nevinnosti

Asi nedalo... Entropa byla vlastně pozdním plodem českých devadesátých let. Ta dneska už nepředstavitelná doba byla divoká a zábavná v mnoha ohledech a směrech, třeba tím, že se v ní velmi lehce rozpouštěly hranice a zábrany. Politický establishment, abychom se tak vyjádřili, byl stále ještě vytvářen velmi chaoticky a spontánně a měl rysy kreativního společenství, do kterého vstupovaly a zase z něj vystupovaly postavy rozličných osudů a druhů. Mezi světem dejme tomu uměleckým a politickým existovaly vazby různého druhu, mezi nimi třeba i přátelské. Respekt k Václavu Havlovi byl v uměleckých kruzích až na výjimky (Milan Knížák) všeobecný, a to ovlivňovalo družnou a kumpánskou atmosféru těch let, která vydržela i za Klause, kterého mnozí nesnášeli, ale přitom i on patřil stále jaksi k duchu roku 1989, i když se od něj stále silněji distancoval: u Zemana jde už o popření totální.  

Když to zjednodušíme, všichni „ti správní“ k sobě měli tak nějak blíž, což mělo jistě i své problematické stránky. Doznívalo však něco, co by se dalo nazvat ztotožnění se státem a jeho ideou, která byla, nebo ji aspoň tak mohl člověk brát, ve své podstatě nonkonformní a jaksi bohémská. Možná šlo o iluzi, ale člověk si mohl představovat, že Česká republika je stát, kterého není nutné se bát, a je stát, který má smysl pro humor a nezblázní se, když si z něho občan trochu vystřelí. A ta zvláštnost byla v tom, že to bylo snad sdíleno i částí establishmentu, v tomto případě Sašou Vondrou, který plnil roli styčného důstojníka s umělecko-bohémským světem, kterého se nestranil ani Mirek Topolánek, byť se v něm pohyboval trochu neohrabaně. V této konstelaci padla přirozeně volba na Davida Černého, od kterého se očekávalo něco extravagantního, i když zcela určitě si nikdo nedovedl představit, že Černý naservíruje právě tohle.

A pak to byla doba stále ještě docela svobodná a k té svobodě patřila i jistá prostořekost či drzost. A to nejen v Čechách. Dávno sice už existoval pojem „politická korektnost“, ale její chapadla byla mnohem mírnější a kratší. Respektovala se spíš na osobní úrovni, ale pořád ještě, jak vidno, bylo možné si dělat legraci i dosti drsného druhu. Příkladem nemusejí být jen bulharské záchody, ale třeba motiv nizozemský: vodní hladina, z níž vyčuhují jen minarety. Tehdy již samozřejmě existovaly velké muslimské minority a Nizozemsko mělo za sebou šok z vraždy Thea van Gogha (2004), ale představa, že Nizozemí by se mohlo jednou stát zemí s převahou muslimů, byla pořád spíš předmětem absurdního vtipu či černé utopie – nebo nemístné obsese. Dnes už to člověk za takovou absurditu považovat nemusí – a tím spíš si z toho srandu nedělá, anebo o tom pro jistotu mlčí. Co by ostatně dnes charakterizovalo Německo? Tehdy stačil náznak háknkrajce a autobahn. Po roce 2015 se společnost v Čechách ostře rozštěpila na příznivce „německé volby“ a její kritiky, což by se asi nějak muselo odrazit v námětu a hoši by s tím měli dost práce. Nebo Maďarsko? Jak to měl člověk snadné před Orbánem? To samé Polsko. Teď to mají snadné jen ti, kteří to mají rádi snadné. Entropa je v tomto smyslu něco jako blikající billboard z časů téměř blažených. Časů téměř nevinnosti, které jsme se rychle zbavili. Nejen Češi, ale vlastně celá Evropa.   

 

18. ledna 2019