„Smutná odpoledne nedělní / smutná starými paními / které se belhají k oknu / starou cestou vyšlapanou v koberci.“ To je začátek slavné básně Františka Halase Staré ženy, kterou napsal v roce 1935 a za niž byl svými levicovými a revolučními přáteli (byli-li to opravdu přátelé) kritizován, že to je „pesimistické kňourání“ (S. K. Neumann). Ve skutečnosti je ta mocná báseň prodchnuta citem a smutkem a hlavně pravdou, jíž je fakt, že na konci života jsou „tiché a tesklivé oči žen obrácené k zániku“.

Oči mnohých těch starých žen v těchto měsících až příliš často hledí nikoli jen k zániku, ale hlavně do prázdna, do bílých stěn, na stále stejná místa ve svém pokoji. Možná když se došourají k oknu, hledí ven, na ulici, do zahrady, kde mezitím začalo jaro, pro některé z nich možná poslední.

Mnozí z těch, kdo v tom filmu hrají, jsou už mrtví a ony je nesou ve vzpomínkách, dobrých i horších, mluví s nimi, jsou s nimi, ale vědí, že ti už za nimi sem do toho pokoje nepřijdou. Některé ty staré ženy jistě doufají, že je nějak spatří, až přejdou za nimi na tu druhou stranu. Kdo ví?

Ale pak jsou v jejich mysli jistě ti, kdo by za nimi ještě přijít mohli! Tedy jejich děti a vnuci a pravnuci... Mnoho z těch starých žen je v ústavech a léčebnách, v domovech pro seniory a v pečovatelských zařízeních. Ocitly se tam různými cestami, zdaleka nejen proto, že je tam někdo, tedy jejich blízcí, odložil. Některé sice ano, ale často je opravdu těch možností volby málo a člověk, který ji řešit nemusí, by měl být zdrženlivý ve svých soudech a odsudcích. Jistě existují sobci, ale někdy je stálá odborná péče nutná a někdy to prostě sladit nejde.

Většina z těch starých žen své blízké neviděla už skoro dva měsíce, což je pro člověka středního věku, pořád ještě v silných životech, jako nic, ale pro ně může být opravdu každý týden poslední. Nebo zase dlouhý jako rok, nekonečný a monotónní, ale přitom pořád naplněný tím jedním, tedy marným čekáním. Jak jsem slyšel od jedné lékařky, staří lidé jsou sice ochráněni před covidem, ale hynou steskem a mentálně se rozpadají.

Nikdo nespočítá potencialitu jednoho nebo druhého nebezpečí. Riziko nákazy samozřejmě existuje, ale deprivace z osamělosti je sama o sobě devastující faktor. Racionalitu izolace navíc starému člověku není právě snadné ozřejmit. Stav, kdy je osamocen, opuštěn, vydán něčemu, co si nedokáže vysvětlit, zbaven někdy vlastně jediného pouta se světem, je trýznivý a těžko si představit pro něj horší.

Samozřejmě že jsou tady mobily a tablety a jiné způsoby, jak se s těmi druhými propojit, jak je na dálku uvidět, ale mnoho těch lidí to s nimi neumí, nevlastní je, nechce je používat, nemá na to síly. Touží se setkat se svými blízkými reálně a fyzicky, aby jim podrželi ruce, „silné jen tak, aby udržely kapesník na utření slzí“, aby je mohli pohladit po vlasech, které jsou jak „hubený smyčec“, jejž „vítr nezcuchá a láska už nerozplete“.

Ze všech opatření nouzového stavu je radikální izolace lidí v seniorských ústavech asi to opatření nejtvrdší a v něčem jaksi nejosudovější. Vše se dá vždy nějak odložit, napravit, dohnat. Škola se dá dochodit, padlé firmy se mohou snad zvednout, zážitky a cestování, to se dá odložit. Propást poslední chvíle s nejdražším člověkem, třeba s matkou, to je bolest a výčitka na zbytek života.

Je-li nějaké východisko, nějaké zmírnění té věci, mělo by patřit k prvním, která přijdou na řadu. Všechno ostatní vlastně počká. Oči starých paní „čekající na vrznutí dveří“ stojí za všechno bohatství na světě. Když to člověku dojde, bývá často pozdě. A jde to s ním až do jeho smrti. O kterou se pak modlí, aby byla jiná.