Kardiochirurg Jan Pirk si připadá jako na konci starého Říma

Jestli s naší civilizací někdo nezatřese, tak končíme

Kardiochirurg Jan Pirk si připadá jako na konci starého Říma
Jestli s naší civilizací někdo nezatřese, tak končíme

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jedním z nejznámějších českých lékařů a současně nejznámějších kritiků vládní karantény je přednosta Kardiocentra IKEM, profesor Jan Pirk (73). Na konci června ve funkci přednosty končí, prý z organizačních důvodů. Rozhovor se uskutečnil v IKEM na konci operačního dne.

Pane Pirku, myslíte, že už ta dlouhá noční můra končí?

Tu noční můru v nás cílevědomě vypěstovali politici. A bohužel z části populace ta noční můra nevymizela. Chvilku před vámi jsem tu měl pacienty, kteří měli nasazené respirátory s výdechovým ventilem. Což je nejdražší druh respirátoru a ovšem úplně k ničemu. V případě, že jste infikovaný, má respirátor zabránit vám, abyste někoho infikoval. A ne že to na ostatní budete ještě vydechovat hadičkou. I to jsou plody toho, co se dělo celý rok. Nikdy předtím žádné nemoci nebyla věnována taková publicita. A přitom tu byly různé epidemie nových onemocnění. Ty proběhnou a populace na ně získá imunitu buď tím, že nemoc prodělá, nebo že se očkuje. Tohle už jsem říkal před rokem – a to se právě teď stalo. Takže ta noční můra skončila a neskončila. Jako lékaře mě trochu zneklidňuje, co bude dál. Rok se zanedbávala léčba zhoubných nádorů, srdečních onemocnění, dalších vážných nemocí.

Zanedbanou léčbu srdečních onemocnění znáte z vlastní zkušenosti?

My jsme fungovali co možná normálně. Ale že se odkládaly srdeční operace, bych vám mohl doložit na desítkách případů, kdy nám z jiných, fakticky zavřených kardiocenter posílali na IKEM pacienty, kteří čekali na zákrok a při čekání se dostávali do těžkého stavu. Někteří pacienti se na nás obraceli sami s tím, že jim jsou opakovaně odkládány operace. Brali jsme ty nejnaléhavější případy a ty jsme samozřejmě odoperovali. Prý se teď ta zanedbání budou napravovat. Ale pojišťovny mezitím varují, že jim docházejí peníze. A do toho my naprosto nesmyslně testujeme statisíce lidí denně. V Mladé frontě nedávno vyšel článek, že jedno testovací centrum má zisk 400 tisíc korun měsíčně. Jinde jsem četl, že záchyt jednoho pozitivního nálezu vyjde na 250 tisíc korun. Ten vir už nemá kde brát. Na sto tisíc obyvatel zachytíme týdně 43 pozitivních. A oni nám říkají nemocných, což je další tragédie. Diagnóza nemoci se normálně stanovuje na základě klinických příznaků a pomocných laboratorních vyšetření. A my tady jsme rok na základě jednoho pomocného laboratorního vyšetření stanovovali diagnózu bez ohledu na stav pacienta.

Byl v tom záměr? Web ministerstva zdravotnictví zaměňuje pozitivní test a nemoc covid-19 dodneška.

Nejsem příznivec konspiračních teorií. Ale ekonomika hýbe světem. Když se teď zase navrhuje, aby se i lidé očkovaní nebo s prodělanou nákazou po návratu z dovolené testovali, tak co to je? Na druhou stranu musím říct, že rozumná většina populace je už silně naštvaná. Mně v poslední době říkalo několik známých, vždycky velmi civilizovaných lidí, že se dostali na pokraj občanské neposlušnosti. Všude narážíte na iracionalitu. Proč například s negativním testem na koronavirus musíte nosit roušku? Když někdo vydá příkaz, že ve fitness centrech se cvičí s rouškou na puse, tak to musí být člověk, který v životě ani nepopoběhl. Já jsem si vyzkoušel vydupat schody do kanceláře v respirátoru a hned jsem si na prst nasadil oxymetr. Zjistil jsem, že za tu cestu po schodech jsem už byl hypoxický. Autor takových nařízení jako s respirátorem ve fitness centru v životě neviděl pacienta, nezná život. Bude to nejspíš laboratorní odborník. A tihle lidé dostali se svými názory absolutně přednostní slyšení.

Odhadl jste vy sám za ten rok něco kolem covidu špatně?

Mnoho jsme se naučili, mnoho mezitím víme, ale některé věci mně byly jasné od začátku. Například že představa vymýcení viru je utopická. Ano, chudáci, kteří na virus SARS-CoV-2 byli citliví, to bohužel odskákali. U nás na podzim, v New Yorku nebo v Bergamu už loni na jaře, kdy se nám nákaza ještě vyhnula.

Váš kolega z IKEM a vládní poradce Petr Smejkal tvrdí, že odborníci vašeho typu tím, že nový virus bagatelizovali, nesou spoluzodpovědnost za 30 tisíc mrtvých.

To je samozřejmě úplná hovadina. My jsme možná říkali svůj názor, ale my jsme neřídili. Já jsem v žádném poradním sboru vlády nebyl ani hodinu. Nejsem epidemiolog, pouze jako doktor, který už něco zažil, vím, že když se takový virus objeví, jsou jen dvě možnosti, jak proti němu získat ochranu: proděláte to, nebo se očkujete. Znám několik rodin, ve kterých praktikovali přísný lockdown, žili někde v rodinném domku, když už někdo z nich vyšel, tak sám v roušce, nejlépe do polí – a stejně to celá rodina dostala. To je prostě příroda. A my jsme si coby občané demokratického státu dovolili vyjádřit svůj názor.

Ukázal ten rok, že u nás funguje dostatečně otevřená diskuse?

Ne, ukázal, že ji vůbec nemáme. Tady je prostě diktatura. Tady když má někdo jiný názor než já, stává se mým úhlavním nepřítelem na život a na smrt. Ani jeden z nás dvanácti signatářů provolání lékařů, které jsme vydali před rokem a které jsme teď jakoby obnovili další výzvou (proti plošnému testování a proti podávání druhé vakcíny lidem, kteří už covid prodělali; mezi signatáři jsou kromě Pirka například Martin Balík, Cyril Höschl nebo Tomáš Zima – pozn. red.), nikdy nebyl pozván, aby vysvětlil naše stanovisko před jakýmkoli orgánem, který řídil pandemii. Přitom v té skupině jsou i vakcinologové, epidemiologové, akorát jiného než oficiálního názoru. Nikdo nevzal v potaz varování profesora Höschla, že dopady karantény na psychiku jsou strašné. A dnes vám každý praktik řekne, že tolik antidepresiv v životě nepředepisoval.

Pozoroval jste za ten rok nějaký tlak z vládních míst, abyste zmlkli?

Já jsem dostal zákaz mluvit, ovšem od vlastní ženy. Ona v jednu chvíli prohlásila, že si těmi anonymy a útoky nenechá zničit rodinu a život. Ale teď na jaře na vědecké radě ministerstva zdravotnictví jeden pan profesor zcela vážně navrhl, aby Šmucler a Pirk byli zbaveni akademického titulu. Což samozřejmě nelze, byli jsme jmenováni prezidentem, je to nesmysl. Ale že to vůbec někoho napadne za to, že máte a prezentujete jiný názor... Mně to takhle líčil Roman Šmucler, který na té vědecké radě seděl. Zmíněný pan profesor, bývalý děkan 1. lékařské fakulty UK, prý dokonce řekl, že se o tom nebude hlasovat, že to bude aklamací. A to už se do něj někteří pustili. Žádný přímý politický tlak jsem nezažil, ani moje nedávné odvolání z funkce přednosty s mými názory nemá nic společného.

Co nám pandemie prozradila o českém zdravotnictví?

Zvládlo to, je zaplaťpánbůh pořád dostatečně robustní, aby takové nemilé překvapení ustálo. Ustálo ho i proto, že podstatná část doktorů svou práci dělá proto, že je to baví. Skoro bych řekl, že to jsou fandové, kteří to utáhnou. Mně se před časem coby průkopníkovi jednoho druhu operace hrudní aorty ozvala americká pacientka s dotazem, kolik by ta operace u nás stála. Náš ekonom udělal odhad, načež nám ta dáma odepsala, že to je nedorozumění, že nemyslela jen můj hononář, ale náklady na celou operaci se vším všudy. Musím říct, že finančně se to i u nás přece jen zvedlo. Ale přidat by se mělo hlavně sestřičkám. V IKEM jsem 47 let a nepamatuji, že bychom měli sestřiček plný stav. Po celé republice je ve stávajících zařízeních nedostatek zdravotnických pracovníků. A oni pak postaví za 90 milionů polní nemocnici v Letňanech, aby zjistili, že do ní stejně není personál? To je kriminální čin. Mám známého, vysoce postaveného člověka v DHL. Oni taky pronajímají haly, ovšem za dvanáctinu toho, co spolykala tahle hala v Letňanech.

Během pandemie do veřejného prostoru najednou vstoupila celá armáda lékařů, odborníků, vědců, které předtím laici neznali. Co byste takovému laikovi poradil, když vidí v televizi dva odborníky ověnčené tituly, kteří se neshodnou – jak pozná, komu z nich věřit?

Tak ono debat, ve kterých by vystupovali dva odborníci ze stejného oboru a s rozdílným názorem na pandemii, jsme za ten rok bohužel moc neviděli. Kdyby se před kamerami setkal vámi zmíněný pan Smejkal s profesorem Beranem, to by byla jiná. Že to například v České televizi nikdo neudělá, mi vadí. Docela mě mrzelo, jak se veřejnoprávní televize připojila k tomu vyrábění paniky.

Vy jste dlouhá léta velmi známý lékař, možná až trochu celebrita. Třeba to bylo dobré k tomu, že jste i v té mediální převaze byl slyšet.

Nevím. Ale kategorii lékař celebrita nemám moc rád. Snažím se svou práci dělat co nejlépe, tak jak jsem se to naučil ve Spojených státech a něco k tomu přidal svého. Nemyslím si, že dělám něco mimořádného. Jestli mě občas někdo považuje za lékaře celebritu, je to možná už mým věkem. Dělám to desítky let a hodně lidí, které jsem operoval, běhá zdravých po světě.

Taky to může být dáno vaší ochotu účinkovat tu v reklamě, tu v televizním seriálu.

Myslíte reklamu na ty hodinky? Tamara Kotvalová je moje dávná kamarádka, zapózoval jsem jim na billboard k 25 letům firmy Carollinum a neměl jsem za to ani korunu. Totéž loni ta role v Ordinaci v růžové zahradě. Zlata Adamovská a Petr Štěpánek jsou naši rodinní přátelé. Já jsem se mimochodem při tom natáčení hodně naučil, například že herecké zaměstnání je řehole. A ovšem jsem za to dostal vynadáno, čímž se dostáváme k těm celebritám. Takové to: Ostatní zdravotníci padají únavou v covidových centrech, a pan profesor si přivydělává hraním v seriálech. Jenže my jsme točili o sobotách a nedělích. Zadruhé v 73 letech si většina lidí užívá důchodu, zatímco já dělám na plný úvazek. Neříkám, že mají být všichni takoví šílenci jako já, prostě asi víc vydržím. Byť už to se mnou jde z kopce.

Jak to poznáte?

Dřív jsem dával 330 operací ročně, v průměru dvě operace na jeden pracovní den. Když někdy dvě operace musím udělat i dneska, bývám večer dosti utahaný. Samozřejmě že stárnutí poznám i na časech závodů, které jsem běžel třeba už třicetkrát. Každý rok je uběhnu pomaleji a pomaleji.

Jak vlastně pozná operatér, že už při zákroku nemá jistou ruku? Že někoho zabije?

To už by bylo pozdě. Poznat ten moment je strašně těžké. Znám chirurgy, kteří skončili v šedesáti. Je to individuální. Já jsem domluvený se svým žákem, který převzal moji kliniku. Řekl jsem mu: Ivane, jsi placený mimo jiné i od toho, abys mi řekl, že už toho mám nechat, pokud to nepoznám já sám.

A on je s vámi při operacích, aby si toho všiml?

Na to nemusíte přímo vidět zákrok. Všimnete si, že mám při operacích víc krvácení, víc arytmií srdce... To by poznal. Já to taky řekl svému skvělému učiteli, který pořád ještě operoval, a pak už to nebylo ono. Sice samozřejmě nikoho nezabil, ale přece jen nastávaly komplikace. Tak mu povídám: Jardo, radím ti, chtěj, abys odešel se slávou, dokud tě všichni znají jako brilantního chirurga. Samozřejmě to nesl těžce, ale já jsem byl přesně stejně od toho placený, abych říkal i nepříjemné věci a činil nepříjemná rozhodnutí. Mně tu pracovištěm prošla spousta chirurgů, u kterých po roce vidíte, že na to nemají. Hlavně holky měly občas slzy na krajíčku, když jsme se s nimi museli rozloučit. Přitom takový člověk může být výborný internista, očař... Medicína se neskládá z jednoho dvou královských oborů a zbytku popelek. Každý obor je královský, když do něj dáte srdce. Ale když vidím, že z toho člověka nebude dobrý kardiochirurg, tak si ho tu nemůžu nechat.

Je nějaká souvislost mezi kvalitou chiruga a jeho egem?

Radkin Honzák kdesi pravil, že každý chirurg je psychopat. Copak by normální člověk do druhého člověka říznul? Samozřejmě že na chirurgii jde určitý typ lidí, stejně jako určitý typ lidí zamíří na praktického lékaře. Ačkoli já si praktiků ohromně považuji, to je vůbec nejtěžší medicína. Chirurga potřebujete, já nevím, jednou za život. Praktika potřebujeme všichni každou chvíli, a on je tam sám, nemá kolem sebe tým, se kterým by se mohl poradit.

Troufl byste si odhadnout, kolik je u nás ve specializovaných oborech lékařů ve světové lize?

To já nevím. Ale kdybych si troufl mluvit za kardiochirurgy, tak jestli je nás v celé republice padesát, tak z těch zkušenějších mezi těmi padesáti by se určitě bez jakéhokoli problému patnáct dvacet uživilo kdekoli na světě. Samozřejmě že na Západě to nejsou všechno samé hvězdy. V Americe kardiochirurgii dělala spousta lidí proto, že to byl velký byznys. Tam se konkrétní lidi rozhodovali, jestli budou golfoví hráči, nebo budou dělat kardiochirurgii. Obě profese vydělávaly přibližně stejně. U nás to člověk šel dělat z lásky k oboru.

Nebojíte se teď, že až najednou nebudete přednostou kliniky na IKEM, začnete se nudit?

Mám sedm vnoučat, nudit se nebudu. A kromě toho mám strašně moc aktivit. Dál operuji, dál přednáším. Angažuji se v charitě. Jsem často zvaný na přednášky – o srdci, o stresu, o historii pokusů v medicíně. Dostávám pozvánky doslova do zapadlých vesniček. Jedu do domova důchodců povídat si o životě. Nedávno mě takhle pozvali do Ostravy. To znamená celkem sedm hodin v pendolinu. Ale na besedu přišlo 200 starých babiček a 20 dědečků. Povídali jsme si dvě a půl hodiny – a já věřím, že oni pak z toho budou čtvrt roku žít, že za nimi někdo přijel. Jedu všude, kam mě pozvou, mám rád lidi. Manželka mi nadává, na což jí odpovídám: Prosím tě, když mě zvou, tak asi chtějí, abych přijel. Nemůžu jim slíbit, že jim dám vydláždit chodník ani že jejich hasičům koupím novou stříkačku. Ale přijet můžu. Kromě toho mám sbírku veteránů, starých motorek a aut. V důchodu chci hodně jezdit na kole, a až nebudu moct, přejdu na elektrokolo. Považuji za důležité, aby se člověk připravil na profesní konec. Všem doporučuji pěstovat koníčky, na které při práci nemáte čas. Pak když vám řeknou, že to máte zabalit, tak vás to sice bude mrzet, ale nazdar. Taky pravidelně běhám. Při běhání vás napadají věci.

A přemýšlíte při běhání o politice? Máte politické názory?

Samozřejmě, každý má politické názory.

Jak vidíte situaci u nás?

Katastrofálně. Myslím, že v roce 1989 jsme si nikdo nepředstavovali, jak to dopadne. Tady vůbec už žádná demokracie není, tady je diktatura.

Že by až tak?

No a jak může prezident říct, že nebude dávat informace některým sdělovacím prostředkům? Nebo jiná věc. Tady v IKEM byl za komunistů přednostou kardiologie nějaký profesor Fabián, východňár, vysoké zvíře a současně ovšem vynikající kardiolog. Všichni na něj vzpomínáme. Měl vybraného jednoho doktora, slušného kluka a skvělého odborníka, Fabián si ho vyhlédl jako svého nástupce, a aby nikdo seshora nemohl říct ani ň, nařídil mu vstup do Lidových milicí. On se chudák po Listopadu kvůli těm milicím nemohl stát ani docentem. Nemohl se habilitovat, přestože odborně byl vynikající, publikoval, zaváděl nové postupy. No a estébák se může stát ministerským předsedou? Nebo: soud něco rozhodne (myšlen Nejvyšší správní soud, který zrušil řadu vládních protiepidemických opatření – pozn. red.), a oni jedou dál. A když slyším, že kdo nebude očkovaný, nepojede pomalu do ciziny, tak mi to nutně připomene, jak jsme kdysi museli žádat o devizový příslib.

Možná je lakmusový papírek naší svobody možnost i z vedoucí pozice ve státní nemocnici volně hodnotit ministra zdravotnictví. Takže jaký dojem na vás dělá Petr Arenberger?

Ministry zdravotnictví nerad kritizuji, sám bych to neuměl dělat. Zdravotnictví je v podstatě neřiditelné. Petr Arenberger je určitě dobrý kožař, to ano. Ale nechápu tenhle typ lidí, bohatý, oblíbený profesor, šéf výborné kožní kliniky. Co mu scházelo, proč tam lezl? Má z ostudy kabát.

Skončit bychom mohli tam, kde jsme začali. Pokud byl poslední rok přehlídkou iracionality, čeká nás teď věk iracionality? Nebo se to může zhoupnout k lepšímu?

Poslední rok byl absolutní festival bláznovství. Politici dostali návod, jak strašit a znovu ovládat lidi. Bohužel každá civilizace, snad s výjimkou Číny, která je zhruba stejná už šest tisíc let, zažila vzestup, vrchol, sestup a pád. My dnes řešíme, jestli jsou pohlaví dvě, nebo jich je 45, v rámci MeToo řešíme holku, která si po padesáti letech od mejdanu vzpomene, že ji tenkrát někdo osahával. A tenkrát by byla naštvaná, kdyby si jí nikdo nevšímal. Pořádají se závody aut, jejichž řidiči nedodržují předpisy a jsou za hrdiny. Dění posledního roku je pro mě další projev téže dekadence. To je jako ve starém Římě, když končil. Jestli s naší civilizací někdo nezatřese, tak končíme. Byla by to tedy strašná škoda. Mám kamaráda, plzeňského biskupa Tomáše Holuba. Když jsme tohle probírali, říkal: Věřím tomu, že naše civilizace v klášterech přežije a pak se zase zvedne.