Miliarda lidí po celém světě je ve snaze zastavit šíření koronaviru, vyvolávajícího nemoc COVID-19, v nějakém typu karantény. S omezeným pohybem, svobodou, schopností pracovat a vydělávat. Ekonomiky v mnoha zemích, především v Evropě, jedou v současné době zlomek svého výkonu. Politici musejí velmi obtížně při nedostatku informací balancovat na hraně mezi tím, aby co největším omezením společenského kontaktu zabránili šíření nemoci a zároveň přitom co nejméně poškodili ekonomiku. Většina zemí zasažených koronavirem míří do recese. Realisté očekávají dvojciferný hospodářský propad. Vlády chystají od druhé světové války bezprecedentní záchranné balíky, aby odvrátily kolaps ekonomiky. A miliony lidí neztratily práci. Hledá se cesta z pasti koronaviru. Ve chvíli, kdy toho stále víme strašně málo o tom, jak s zákeřný koronavirus skutečně chová.

Zkušenosti s koronavirem zhruba za čtvrt roku, kdy ho Číňané přiznali a postupně dorazil do většiny zemí světa, ukazují, že nejúčinnější cestou z pasti je masové testování. To znamená pokusit se velmi rychle objevit co nejvíc nakažených. Včetně těch, kdo nemají vůbec žádné příznaky, ale jsou nosiči viru. Podle nedávné německé studie jsou přitom lidé nakažení nemocí COVID-19 nejnakažlivější ještě předtím, než se u nich příznaky objeví, a pak v prvním týdnu nemoci. Na koronaviru je nejzákeřnější právě to, že ho šíří lidé bez příznaku. Nikdo je nepozná. Proto dnes musejí v Česku všichni nosit roušky. Každý může být nakažený. A není to vidět.

Bez celostátní karantény a roušek

Jako jediná cesta z pasti koronaviru bez tvrdých izolací celých měst v čínském stylu a úplného kolapsu ekonomiky vychází korejský scénář. Jižní Korea byla schopná šíření koronaviru dostat pod kontrolu bez masové karantény, jakou právě prožíváme my a většina Evropy a bez zastavení ekonomiky kombinací dvou T. Masového testování a trasování kontaktů všech nakažených s využitím informačních technologií a dat z mobilních telefonů. Dokázala tak společnost rozdělit na zdravé a nakažené. Ty první poslala do práce, restaurací, barů a obchodů, aby drželi ekonomiku v chodu. Ty druhé, nakažené a ty, kdo se objevili v jejich blízkosti, naopak vystavila velmi tvrdým a přísně sledovaným karanténám. Včetně toho, že jim byly do mobilních telefonů instalovány aplikace monitorující jejich pohyb. Kdyby se vypravili ven z domácí izolace, na hygienické stanici by okamžitě začal pípat alarm. V Jižní Koreji nebyly povinné roušky pro každého jako dnes u nás. Přestože se v tamních městech s velkou hustotou obyvatel na malém prostoru často nosí i mimo epidemie. Korejci měli víceméně jistotu, že ten, kdo se pohybuje bez roušky po ulici, není nakažený. Podobnou strategii zvolil i Singapur. Ani tam lidé na ulici nenosili roušky. Singapur je ale přece jen dost autoritativně řízený stát, kde je možné dělat na evropské poměry stěží představitelné zásahy do osobních svobod. Jižní Korea je demokracie, proto je to země, kde se může Evropa včetně Česka inspirovat, jak z koronavirové pasti ven. Chce to ale velmi dobře fungující a akční stát. Korejci prokázali, že ho mají.

Kombinace masového testování a trasování (TT) ale funguje jen ve chvíli, kdy se s ní začne včas. Také Italové začali masově testovat poté, co se v Lombardii 22. února objevily první případy. Jenže byly odhaleny pozdě. Epidemie už se nekontrolovaně šířila zemí, především nemocnicemi, kde leželi ti nejzranitelnější lidé. Nárůst byl tak prudký, že trasování už nebylo možné. U prvního oficiálně odhaleného italského pacienta, osmatřicetiletého běžce a fotbalisty Mattii z lombardského Codogna, se totiž nikdy nezjistilo, kde a od koho se nakazil. Zpětnou analýzou došli Italové k závěru, že koronavirus se šířil zemí už od 22. až 25. ledna. Měsíc předtím, než ho odhalili. Nakažený pacient nula jim nejspíš unikl proto, že nepřijel z Číny, ale z Mnichova. Německo v té době nebylo považováno za rizikovou zemi. Takže u nikoho se zápalem plic a dalšími příznaky, kdo se vrátil z Německa, se na koronavirus netestovalo. Neměl „cestovatelskou anamnézu“, návrat z rizikové země. Stejným stylem unikali v českém systému někteří navrátilci z Itálie. Třeba žena z Prahy 6, která se kvůli tomu, že ji odmítl otestovat stát, přestože měla po návratu z italských Dolomit příznaky koronaviru, nechala prověřit v soukromé laboratoři Tilia. Byla pozitivní. Vrátila se ale z regionu Tridentsko, který ještě v té chvíli nebyl na rozdíl od sousední Lombardie považován za rizikový. Středisko Passo Tonale, kde lyžovala, leží ale přesně na hranici Lombardie. Čím víc lidí se neotestovalo, tím větší bylo riziko, že roznesou nepozorovaně nákazu dál. Tak jak to nejspíš skoro měsíc do odhalení prvního případu dělali Italové.

Testování nebylo pro vládu prioritou

Česká vláda s testováním zaspala. Někteří experti upozorňují, že jsme po odhalení prvního případu ztratili cenné dva týdny. Míst, kde se testovalo, bylo od začátku velmi málo. Kabinet nejevil žádnou velkou aktivitu, aby jejich počet rozšířil. Ani sám aktivně nehledal možnosti, jak začít testovat ve velkém měřítku. Jinak by musel narazit na to, že v akademické sféře tady máme špičkové instituce, které jsou schopny se do testování ve velkém pustit. Univerzita Karlova a Akademie věd se vládě musely přihlásit samy. A dost jasně dávaly najevo, že stát žádnou moc velkou iniciativu kolem masového testování nevyvíjí. Náměstek ministra zdravotnictví a šéf krizového štábu Roman Prymula veřejně vyjádřil nadšení. Pak se ale všechno začalo vléct. U hromadného testování přitom rozhoduje každý den o tom, kolik nakažených se podaří odhalit a izolovat. Prorektor Univerzity Karlovy a biochemik z Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Jan Konvalinka, jeden z hlavních mozků masového testování v akademických laboratořích, řekl minulý pátek pro Echo: „Situace se zlepšila v jedné věci, Státní zdravotní ústav osobou paní doktorky a vedoucí centra epidemiologie a mikrobiologie Barbory Mackové velice aktivně, laskavě a nebyrokraticky spolupracuje s akademickými pracovišti a už tři z nich povolení získala. V Olomouci, Brně a Českých Budějovicích se nejpozději v pondělí začne testovat. My na některých dalších pracovištích k tomu směřujeme také.“ Jde o Ústav molekulární medicíny na Univerzitě Palackého v Olomouci, centrum CEITEC Masarykovy univerzity v Brně a Parazitologický ústav Akademie věd ČR v Českých Budějovicích. Na vládní úrovni ale podle Konvalinky stále chybí součinnost, aby mohli akademici s testováním pomoci. „Pořád jsem přesvědčen, že na úrovni vlády nemáme partnera, který by se zabýval testováním. Řada z nás biologů, molekulárních biologů a virologů se domnívá, že to musí být jedna z vládních a centrálně řízených priorit. V tuto chvíli se s tím každá nemocnice pere sama, každá laboratoř hledá vlastní řešení,“ řekl biochemik s tím, že se v Česku testuje málo. „Jsem přesvědčen, že testovat by se mělo víc.“

V pondělí 23. března, kdy odchází toto vydání Týdeníku Echo do tiskárny, se na akademických pracovištích začíná testovat. Jenže naráží se na další překážku. Některá pracoviště mají jen laboratoře a potřebují, aby jim vzorky odebrali a odeslali specializovaní zdravotníci. Ti ale ještě v závěru minulého týdne odmítali odebírat vzorky a testovat lidi bez příznaků. Povolení testovat po dlouhých dnech dostala i doktorka Soňa Peková z laboratoře Tilia. Ta, jež odhalila dva pozitivní pacienty, které stát odmítl testovat. V rozhovoru pro Novinky.cz popisuje, jak jí lidé ze Středočeského kraje jeden po druhém popisují nešťastnou situaci před kladenskou nemocnicí. Instrukce odebírat vzorky pouze indikovaným pacientům, tedy těm, které pošle praktik nebo hygiena, mají všude stejné. „Obracejí se na mě lidé, kteří na odběrových místech neuspěli. Takových je 99 procent. Přišli k odběrovému stanu v Kladně, kde bylo zcela prázdno. Čekají tam na indikované pacienty. A tak jim vzorek odebrat odmítli. To je hrozné potlačování lidské důstojnosti. Přitom by i stačilo jim dát do ruky stěrku. Je to ponižující. Nechtěla bych to vůbec vidět a jsem ráda, že nemám potřebu tam jít a tohle zažít,“ komentuje dění na odběrových místech Peková.

Pozdní restart

Šéf krizového štábu Roman Prymula přitom ještě v závěru minulého týdne tvrdil, že testovat se budou jen lidé s příznaky. Pak ale on i Andrej Babiš začali přes víkend v médiích tvrdit, že masové testování a trasováni i za pomoci dat z mobilních telefonů je jejich prioritou. V rozhovoru pro iRozhlas naznačil, že právě testování a rozdělení lidí na zdravé a nakažené by mohlo ukončit celostátní karanténu. „Pokud začne počet nemocných klesat a uvidíme setrvalý počet případů, které budou klesat, tak můžeme udělat opatření, kdy to budeme kontrolovat, jak je to v řadě zemí v Asii. Ne všude jsou taková dramatická opatření plošná, ale důkladně se snaží zachytit případy, které jsou kolem těch pozitivních. Okamžitě jejich kontakty zavřít do karantény na 14 dní, aby nedocházelo k dalšímu šíření. Na rychlosti závisí. Pokud se nám to podaří, tak máme šanci zvítězit, pokud ne, mohl by ten proces být velmi dlouhý,“ říká Prymula.

Potíž je v tom, že v Koreji nebo Singapuru se začalo testovat hned, jak se objevily první případy. My jsme ztratili spoustu času, kdy stát sháněl po světě roušky a respirátory, které předtím zanedbal, místo aby udělal prioritu z testování tak jako Korejci hned na začátku.

I v Evropě, kde se netestuje zdaleka tak masivně jako v Koreji, patříme s nějakými 17 tisíci testy (při přepočtu na celkový počet obyvatel) jen k průměru. Jižní Korea, která má pětkrát víc obyvatel než Česko, už udělala 317 tisíc testů. Kdybychom viděli v hromadném testování stejnou prioritu jako Korejci, máme už za sebou 64 tisíc testů. Realita je skoro čtyřikrát horší. Vláda se teď chlubí, že z Číny přišlo 200 tisíc rychlotestů, a Roman Prymula chce, aby jich celkově bylo až 500 tisíc. Ty ale na rozdíl od laboratorních testů neodhalí nemoc hned po nakažení, ale až zhruba po sedmi dnech, kdy si tělo začne vytvářet protilátky. Hodí se k odhalení těch, kdo už si nemoc třeba bez příznaků v minulých týdnech prodělali, neodhaluje ale její nejnebezpečnější přenašeče.

Vláda s testováním zanedbala zásadní prioritu. Dohání to ex post ve chvíli, kdy už jsou v Česku s nejvyšší pravděpodobností infikovány tisíce lidí. Startujeme z horší pozice než Korejci. Začít hromadně testovat v poločase bude výrazně složitější.