Se Shmuelem Barem o současném Blízkém východě

Další migrační krize je nevyhnutelná

Se Shmuelem Barem o současném Blízkém východě
Další migrační krize je nevyhnutelná

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Není na světě asi nestabilnějšího regionu, než je Blízký východ. Na začátku ledna světovou krizi vyvolalo zabití íránského generála Kasíma Sulejmáního Američany. Ke konci měsíce Donald Trump představil plán na řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Stále trvá syrská válka, novým hráčem se stal turecký prezident Erdoğan a Evropa nervózně vyhlíží další migrační krizi. Mezi lidi povolané o těchto problémech mluvit patří bývalý izraelský zpravodajský důstojník a nynější expert na Blízký východ Shmuel Bar.

Začátkem roku světem otřásla zpráva o zabití íránského vojenského vůdce Kasíma Sulejmáního Američany. Jaký to bude mít efekt? Destabilizuje to region?

Podívejte se, musíme pochopit, že ve věku informací a internetu ne všechno, co obletí svět, bude poté dějinami vzpomínáno jako událost, která měla opravdový význam. Sulejmání byl vysoce postaveným člověkem a byl zabit. Mezi Spojenými státy a Íránem probíhá nekonvenční válka. A nekonvenční válka probíhá také mezi Íránem a Izraelem. Někdy jsou zabiti významní lidé, někdy méně významní. Ale to nemění strategickou situaci. Íránci nyní mají vysokou motivaci, aby se pomstili, jenže oni chtěli dělat tyto věci tak jako tak. Takže budou chtít označit jakoukoli akci, jakýkoli útok proti Američanům, proti Izraeli, proti Židům jako pomstu za Sulejmáního. Je to vlastní všem teroristickým organizacím, že pokud plánují útok a něco se stane jejich vysoce postavenému členovi, tak poté pojmenují útok po tom muži, i když útok byl plánován dlouho předtím a neměl s tím nic společného. Ale to nemění esenci konfliktu. Íránci pořád vědí, že pokud spáchají opravdu něco strašného proti Spojeným státům, třeba potopí americké válečné plavidlo nebo rozpoutají „Pearl Harbor“ proti Bahrajnu, tak to znamená totální válku. Vědí, že v takovém případě Američané, Trump rozhodně, budou mít podporu pro zlikvidování íránského režimu. Takže budou testovat hranice, půjdou až na samu hranu, ale ne za ni, protože by to pro ně mělo extrémně negativní následky. To je vše. Není to přelomová událost.

A jaké jsou následky uvnitř Íránu?

Chtěli to využít k politickému triku a mobilizovat sentiment. Jenže to nevyšlo. Zaprvé to nefungovalo kvůli všem těm lidem, kteří umřeli na pohřbu Sulejmáního, což ukázalo, že IRCG (anglická zkratka pro Sbor islámských revolučních gard pozn. red.) nedokáže ani zorganizovat pohřeb. A poté sestřelili ukrajinské linkové letadlo a zkoušeli zapírat. To vše znamená, že jakýkoli domácí kapitál, který mohli ze zabití Suljemáního vytěžit, ztratili.

Dá se to připodobnit třeba k zabití Usámy bin Ládina nebo Bagdádího?

Je rozdíl mezi tím, když zabijete hlavu teroristické organizace a hlavu státního teroristického aparátu. Šéf teroristické organizace ji řídí za pomoci své kontroly peněz, svých zdrojů a kontaktů. Když ho eliminujete, jeho zástupci nevědí, kde jsou ty peníze a další prostředky. Paralyzujete tu organizaci. Ale toto je spíš, jako když zabijete armádního generála. V armádě jsou další lidé, kteří vědí, co se děje. IRCG je vojenská organizace. Když ve válce zabijete generála, znamená to snad konec konfliktu? Takhle to nefunguje.

Jaké jsou íránské cíle a ambice v regionu?

Írán se chce stát jeho hegemonem. Íránci mají tradici toho, že se považují za místní hegemony, kteří byli odstaveni na vedlejší kolej, kvůli spiknutí Američanů, Britů, Židů a podobně. Jsou to také nepřátelé na život a na smrt sunnitských salafisticko-wahhábistických režimů, protože v nich vidí představitele těch, kteří ukradli Alímu (zeti proroka Mohemada a čtvrtému chalífovi – pozn. red.) jeho nezadatelné právo, a z toho všeho se rodí nacionalistický až rasistický pocit nadřazenosti Íránců nad Araby. Náboženské přesvědčení, že pouze šíité jsou praví muslimové, se kombinuje s geopolitickými ambicemi. Už šáh měl geopolitické ambice, ale pouze v Perském zálivu. Írán, protože je to islámská republika, má geopolitické ambice v muslimském světě všeobecně, ale především v arabském světě. A používá nenávist k Izraeli jako páku, jak si Araby získat. Problém pro ně je, že během let toto klesá, již to není tak silné. Nemůžete třeba přijít za libanonskou mládeží, která nemá práci, nemá peníze, nemá elektřinu, její zkorumpovaná vláda je podporována Íránem kontrolovaným Hizballáhem, a říct jí: Musíte následovat Hizballáh, protože je proti Izraeli. Co je jim po Izraeli? Nemůžete jít za Alžířany, kteří v ulicích protestují za demokracii, a říct jim: Následujte nás, jsme proti Izraeli. Co je Izrael?

Ale v Iráku to fungovalo.

Ano, protože se odtamtud stáhli Američané, a dobře to fungovalo v Sýrii, protože za pomocí šíitských milicí přišli zachránit Asada. Jenže v Sýrii jsou také Rusové a mezi Ruskem a Izraelem jsou v Sýrii zahnáni do kouta. Rusko jim říká: My jsme v Sýrii domácí páni, vy jste jen nájemníci. Izrael jim zase dává najevo, že jim nedovolí budovat v Sýrii infrastrukturu. Takže kontrolují syrský režim jen do té míry, do jaké jim to Rusko dovolí. V Iráku měli kontrolu nad vládou, ale vypukly protesty, v kterých demonstrují i šíité, protože ti také strádají. Například Sulejmání byl zabit v Iráku. Kolik Iráčanů vyšlo protestovat? Dvacet tisíc? Většina byli šíitští milicionáři. V Bagdádu jsou miliony šíitů. Íránci se pokusili o demonstraci síly, a nevyšlo to. Iráčané nechtějí, aby Írán proměnil jejich zemi v bojiště mezi ním a Amerikou. Írán prohrává. Ví, že pokud ztratí Libanon a Irák, sám režim může být ohrožen. Proto režim bude vracet úder. Pokusí se donutit libanonskou vládu, která je pod jeho a iráckou kontrolou, aby udělala vše pro potlačení protestů. Režim podnítí masakry v Libanonu, Iráku i Íránu. Ambice však zůstávají. I Rafsandžání (prezident Íránu 1989–1997 – pozn. red.), který byl považován za relativně umírněného, prohlásil, že Írán bez exportu revoluce není islámským režimem. To je prostě podstata režimu.

Je naděje na změnu režimu v dohledné době?

Když říkáte v dohledné době, otázka je, jak daleko chcete vidět. Jsou nejrůznější scénáře. Nemyslím si, že současné protesty svrhnou režim. Na to je příliš silný, chce přežít a použije všechny druhy extrémního násilí, včetně masakrů. Není to jako Egypt a ostatní země, kde Západ měl vliv a mohl říct: Neopovažujte se použít to nebo ono. Írán má volnou ruku, stejně jako ji má Sýrie. Syřané se nezodpovídají nikomu na Západě, mohou tedy masakrovat podle libosti. V Íránu je to stejné. Jestli ale zemře Chameneí (nejvyšší vůdce Íránu – pozn. red.), tak se vše změní. Je starý, měl rakovinu. Vyvstane otázka následnictví. Na žádném možném dědici není shoda. Je možné, že za takovýchto podmínek nastane období bezvládí, které opozice využije. Je velmi možné, že IRCG se pokusí o puč, převezme vládu a tím se něco spustí. Takže ano, může se to stát, ale myslím, že teprve poté, co Chameneí zemře.

Takže byste řekl, že Írán je oslaben?

Írán je oslaben, protože jeho kontrola Iráku je oslabena, jeho kontrola Libanonu je oslabena, jeho kontrola Sýrie je nejasná kvůli Rusům a izraelským intervencím. Z tohoto pohledu je Írán oslaben. Jeho ekonomika se rozpadá, jedna z věcí, které mohou rozpoutat extrémní protesty, je například kolaps ekonomiky a měny. Žádné zboží z dovozu plus přírodní katastrofa, kterou režim nezvládne, třeba zemětřesení, a v Íránu je to častý úkaz, může dohromady vyvolat krizi. Rozhodně Írán je velmi oslabený kvůli sankcím.

Co když Írán bude blízko sestrojení jaderné bomby?

Většina íránského obohaceného uranu byla odeslána do Ruska. I když Írán řekne, že odchází z JCPOA (dohoda o omezení íránského jaderného programu z roku 2015 – pozn. red.) a poprosí Rusko, aby poslalo zpět uran, tak Rusko mu ho zpátky nedá. Rusko nemá zájem na tom, aby se z Íránu stal jaderný stát. Takže budou muset začít od píky, navíc ještě pod sankcemi. Není to, jako když mohli kupovat centrifugy na obohacování uranu po celém světě. Dnes je to jiný příběh. Aby obnovili jaderný program, budou muset rekonstruovat své centrifugy, a pokud se přijde na to, že je rekonstruují, je vysoká pravděpodobnost americké nebo izraelské intervence. A i když k ní nedojde, čas k sestavení bomby je mnohem delší než před JCPOA. Není to tak, že Írán luskne prsty a má jadernou bombu. Japonsko může sestavit jadernou bombu za den, má k tomu všechno. Írán ne.

Už jste se zmínil o Sýrii. Vyhrává Asad?

Asad nevyhrává, Rusko a Írán vyhrávají. Asad tam zůstává, protože Rusko a Írán potřebují někoho jako titulární hlavu Sýrie, aby mohly říci, že je legitimním vůdcem, prezidentem. Ale Asad neovládá syrskou armádu, tu ovládají Rusové. Asad neovládá šíitské milice, ty ovládá Írán. Když chtěl Putin jednat o budoucnosti Sýrie, včetně budoucí syrské ústavy, pozval do Soči Erdoğana a Rúháního (prezident Íránu – pozn. red.). Asada nikdo nezval. Takhle se to má s Asadovým vítězstvím. Poté co Američané zabili Sulejmáního a Izraelci napadli íránské cíle v Sýrii, rozhodl se Putin letět do Sýrie. Zprávu poslal Asadovi až z letadla. Asad je méně než loutka. Když chce Putin vidět Asada, tak prostě zavelí. Syrský režim zůstal u moci, aby mohl dodat Íránu a Rusku benefity ze syrské rekonstrukce. To je vše.

Jaké jsou tedy ruské cíle v Sýrii?

Chtějí ekonomicky užitečnou Sýrii. Zajímají se o pobřeží, o vojenskou základnu v Latákii a o námořní základnu v Tartu, aby měli přístup ke Středozemnímu moři kvůli plynu a dalším zájmům. Nezajímá je, co se stane ve východní Sýrii, protože to není užitečná část Sýrie. Chtějí, aby mohli říci, že zachránili svět před Islámským státem. Chtějí využít svou přítomnost v Sýrii k obrácení Turecka v ruského spojence. To jsou ruské cíle v Sýrii.

A Turecko a jeho cíle v Sýrii?

Turecko je země, kterou řídí megalomanský chalífa. Jeho strategií je politika téměř naprosté autonomie, aby mohl obnovit dosah osmanské říše. Mimochodem, to není jen politika Erdoğana, i předchozí kemalovský režim, když mluvil o Sýrii, díval se na ni jako na bývalou součást osmanské říše. Erdoğan je také hlavou země, která vede domácí zápas s Kurdy. Populace Kurdů roste a do roku 2040 přes 50 % obyvatelstva Turecka budou Kurdové. To znamená, že turecký element je v ohrožení. Erdoğan považuje kurdskou autonomii v Sýrii jako něco, co může mít iredentistický efekt na Kurdy v Turecku. Takže jeho cílem je zbavit se Kurdů v severní Sýrii, eliminovat syrský Kurdistán, vzít uprchlíky v Turecku a přesídlit je do syrského Kurdistánu, stejně jako Saddám Husajn přesídlil Araby do iráckého Kurdistánu, stejně jako Číňané přesídlili etnické Číňany do Tibetu a Sin-ťiangu.

Islámský stát byl poražen?

Ne, kdo vám to řekl?

No, třeba Donald Trump to tvrdí.

Podívejte se, je to klam, uvažovat o ISIS jako o organizaci. Existuje tu džihádistické hnutí. Nejdřív se manifestovalo v al-Káidě. Pak al-Káida po amerických intervencích v Afghánistánu a Iráku upadla. Ale v Iráku americká intervence dostala k moci šíity, což marginalizovalo sunnity. Z čehož povstal ISIS, protože neexistovala žádná sekulární či demokratická organizace nebo strana, která by je podporovala. Jedinou silou ochotnou je reprezentovat a bojovat za ně byl Islámský stát. Nyní se Irák rozpadá a ISIS ustoupil do sunnitského zázemí. Irácká armáda není schopná boje s ISIS, a pokud se Američané stáhnou, tak je samozřejmé, že ISIS zase povstane. Nebude to starý Islámský stát, bude to ISIS 2.0, ISIS 3.0, al-Káida 2.0. Je to manifestace ideologie a etnických potřeb. Nemělo by se na ISIS pohlížet jako na specifickou organizaci. Je víc než to.

Nastane další migrační krize?

Další migrační krize je nevyhnutelná. Z několika důvodů. Kvůli turecko-syrsko-íránsko-ruské kampani v severní Sýrii opustilo oblast již více než milion Kurdů. Nemohou na sever do Turecka ani na jih do Sýrie, protože je zabijí. Trend je vytlačit je přes libanonský přístav Tripolis nebo rovnou přes Turecko do Evropy. Alžírsko je na pokraji občanské války. Na rozdíl od Syřanů Alžířané již mají rodiny a komunity ve Francii a Belgii, které je budou přesvědčovat, aby se k nim schovali. Rozpad Alžírska může znamenat devastující uprchlický problém. Navíc cena ropy padá a nejspíš dosáhne ceny 40 dolarů za barel. To je skvělá zpráva pro Američany a Evropany, ale velký problém pro blízkovýchodní režimy. Ty přežívají díky subvencování svého obyvatelstva. V tom mohou pokračovat, jen pokud cena ropy zůstane vysoká. Pokud cena ropy klesne, tyto dotace se zastaví a ceny napříč Blízkým východem vyletí nahoru. To povede k protestům, destabilizaci a další migrační krizi.

Korunní princ a faktický vládce Saúdské Arábie Mohamed bin Salmán rozjel velký program reforem s cílem přeměnit svou zemi. Může uspět?

Mohamed bin Salmán se pokouší o něco velmi chytrého. Tradiční základnou saúdského režimu byli kmeny, wahhábisté a salafisté. Ale ty ustupují. Saúdská Arábie má velmi mladou populaci, asi 60 % lidí je mladších třiceti let. Tito mladí jsou často vzdělaní a viděli Západ. Chtějí kina, rovnoprávnost pohlaví, dovolit ženám řídit a další západní hodnoty. Bin Salmán to ví, chce z mladých vytvořit novou základnu režimu. Také ví, že potřebuje transformovat saúdskou ekonomiku. Chce tedy prodat státní ropnou společnost Saudi Aramco. První veřejná nabídka akcií bude jako prodej Googlu, Facebooku a Applu dohromady. Takto získané peníze chce investovat v klíčovém průmyslu na Západě. Chce však také dosáhnout západních investic v Saúdské Arábii, aby vyvolal mezinárodní zájem o saúdskou stabilitu. Chce na to jít jihokorejskou cestou: bude nutit zahraniční firmy, aby při investicích vzdělávaly a zaměstnávaly Saúdy, tím se vytvoří ekonomika orientovaná na technologie. Uvidíme, jestli mu to vyjde.

Prezident Trump nedávno představil plán na řešení dlouhodobého palestinsko-izraelského konfliktu. Nazval jej „smlouvou století“. Je nějaká šance, že bude fungovat?

Je to hlavně volební trik, který vymyslel Trump s Netanjahuem. Trump doufá, že ukáže, že je prominentně proizraelský, Netanjahu zase, že má Trumpovu podporu a dostane z něj maximum. Neznám dostatečně evangelíky v USA, takže nevím, jak to na ně zapůsobilo, ale v Izraeli plán nejspíš selhal. Nedokázal rozšířit Netanjahuovu voličskou základnu. Jestli přebral hlasy, tak jen od ostatních pravicových stran. Spíš mu to však uškodilo. Trumpův plán také zakazuje nové anexe, to naštvalo některé podporovatele Bibiho a přesunuli se k podpoře stran vpravo od něho. Takže celkově mu to nepomohlo. Jinak navrhovaná výměna území je absurdní. Celá města izraelských Arabů by se stala palestinskými. To se nikdy nestane. Žádná země se dobrovolně nevzdá velké části své populace dobrovolně. Navíc izraelští Arabové se nechtějí stát Palestinci. Pokaždé, když se objeví jeden z těchto plánů, izraelští Arabové začnou ve velkém dávat najevo podporu Státu Izrael. Na druhou stranu plán představil novou dimenzi. Pokud se k moci dostane nová izraelská vláda, může nabídnout vyjednávání na bázi mnoha „mírových plánů“, jakýsi „balíček“, který by obsahoval Trumpův plán i arabský plán. Každá strana vyjednávání by mohla na začátku říct, co jí na plánech vadí. To by mohlo nastartovat negociace. Jenže momentální stav palestinského vedení je takový, že sotva tu rukavici zvedne. Aby byl uzavřen mír, musí existovat řada podmínek. Každá strana musí mít lídra, který bude ochoten být nazýván zrádcem částí svých podporovatelů a možná riskovat i atentát. Oba lídři musejí mít dostatečnou kontrolu nad svými stranami, aby mohli svoji vizi protlačit. A musí existovat občanská společnost, která to přijme, protože mír pro ni bude výhodný. To není dnešní stav.

Takže šance na mír na Blízkém východě není velká?

Odpovím vám anekdotou. Bůh navštíví Putina, Clintona a Ehuda Baraka (izraelský premiér 1999–2001 – pozn. red.). Zeptejte se mě na cokoli, povídá jim, a já vám řeknu pravdu. Putin se zeptá, jestli se Rusko někdy zase stane supervelmocí. Bůh odpoví, že za padesát let. Putin se rozbrečí. „Proč pláčeš?“ ptá se Bůh. „Padesát let je i v Rusku mimo můj mandát, neuvidím tedy, jak se z Ruska stane velmoc,“ odpoví Putin. Clinton se zeptá, zda se někdy zapomene na jeho aféru s Monikou Lewinskou a bude považován za velkého prezidenta. Bůh odpoví, že za dvacet let. Clinton se rozbrečí, to už je prý mimo jeho mandát, toho se nedočká. Pak se Barak zeptá, jestli někdy nastane mír na Blízkém východě. A Bůh se rozbrečí.