komentář

Co se to s námi stalo, že se bráníme sirotkům

komentář
Co se to s námi stalo, že se bráníme sirotkům

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Co se stalo s touto zemí, že jí tak ztvrdlo srdce a zakrněly city?

Ztratila schopnost soucitu? Elementární solidarity, navíc s lidmi nejohroženějšími, tedy s dětmi? Stali jsme se sobci a lakomci, kteří začnou okamžitě křičet, když je někdo požádá jen o trochu pomoci? Nebo se vymlouvat a zatloukat a nacházet důvody?

Poté, co vyšla zpráva, že česká vláda – v gesci to měl ministr vnitra Hamáček – nereagovala, tedy de facto odmítla žádost řecké vlády o přijetí čtyřiceti dětských uprchlíků, to tak opravdu vypadá. Velmi sugestivně na to téma promluvil soudce Rychetský, ozvaly se některé organizace, například Pražské matky, a jistě mnoho dalších, na sociálních sítích nejeden člověk projevil své znechucení.

Je nutné říci, že do určité míry právem. Člověk nemusí být matka Tereza, aby věděl, že v uprchlických táborech (nejen) v Řecku je příšerná situace, že tam třeba už několik let žijí lidé ve strašných poměrech (nemusí jít jen o hmotnou nouzi, ba to je možná ta snesitelnější stránka věci) a že nejohroženější jsou děti. A opět člověk nemusí být sir Winton nebo pedagog Makarenko, aby mu bylo jasné, že každý měsíc, natož každý rok takového dítěte, které žije ve stanovém provizoriu, bez pravidel, řádu a nějaké perspektivy, co se bude dít dál, je riziko: riziko pro něj i pro tu společnost, jedno, kde nakonec skončí. Čili, samozřejmě by se jim mělo pomoci a je to i v našem zájmu jim pomoci.

Ale přesto je nutné říct, že ta česká neochota, i když je tak zbabělá, že neodmítne zpříma, ale zatluče to, má nějaké důvody a z něčeho pramení. Od roku 2015 se totiž zásadně změnila důvěra evropského, natož českého obyvatelstva v samotnou podstatu migrace. Dříve byl migrant či uprchlík člověk v nouzi, jež byla poměrně jasně definovaná. Většina utíkala před válkou, která byla vnímaná jako excesivní stav, jako něco, co je sice strašné, ale má svůj počátek a konec. Je to mimořádná situace, která musí co nejdříve přestat, pohroma, kterou je nutné překonat, a až se tak stane, tak se lidé, kterým byla mezitím poskytnuta dočasná pomoc, zase vrátí domů. Ne možná všichni, ale naprostá většina ano. Tak to bylo v případě válek v Jugoslávii, kdy i do tehdy mnohem chudšího Česka přišly desetitisíce lidí – a až na pár asociálů nikdo nic nenamítal. Každý rozuměl tomu, proč tady ti lidé jsou, a také očekával, většinou správně, že se zase vrátí. A pokud tedy ne, tak většinou neměl důvod se jejich zakořenění obávat. Ani u těch muslimských Bosňáků ne.

To se zásadně změnilo a přešlo to bohužel i na děti, u nichž navíc byla důvodně zpochybněna i jejich „dětskost“. Až příliš často lidé četli, jak se za patnáctileté děti vydávají pětadvacetiletí muži s počínající pleší, přičemž samotné tematizování této věci se mohlo stát důvodem tvrdého ideového sporu s bezvýhradnými zastánci otevřených náručí. Podstatnější však je, že se ztratila sama důvěra v ohraničenost a zvladatelnost migrace. Místo toho vznikla reálná obava, že uprchlictví není věc jednorázové a ohraničené pohromy, ale nepřetržitý proces stálého proudění obyvatelstva jedním směrem do Evropy, proces, který si přitom někteří politici a aktivisté přejí, ať již z jakýchkoli důvodů. Válka v těch oblastech, odkud ti lidé v mohutných zástupech proudí, přestala mít kontury jedinečné události, kterou je třeba zvládnout, ale stala se permanentním, nekonečným stavem, který generuje nekonečné důvody k tomu, aby tito lidé opouštěli svou ničenou a neobyvatelnou vlast a tyto způsoby přenesli i tam, kde jim poskytnou své pohostinství. Toho se Evropané, a Češi nejsou výjimkou, děsí.

Je tragédií a krajní nespravedlností, že to postihuje i děti, ale ptáme-li se, co se s těmi jinak docela hodnými lidmi u nás i v Evropě stalo, že je už nechtějí, je třeba i bez iluzí a sebemrskačství odpovědět, že to má jistý důvod.

 

 

14. listopadu 2019