Co se stalo s touto zemí, že jí tak ztvrdlo srdce a zakrněly city?

Ztratila schopnost soucitu? Elementární solidarity, navíc s lidmi nejohroženějšími, tedy s dětmi? Stali jsme se sobci a lakomci, kteří začnou okamžitě křičet, když je někdo požádá jen o trochu pomoci? Nebo se vymlouvat a zatloukat a nacházet důvody?

Poté, co vyšla zpráva, že česká vláda – v gesci to měl ministr vnitra Hamáček – nereagovala, tedy de facto odmítla žádost řecké vlády o přijetí čtyřiceti dětských uprchlíků, to tak opravdu vypadá. Velmi sugestivně na to téma promluvil soudce Rychetský, ozvaly se některé organizace, například Pražské matky, a jistě mnoho dalších, na sociálních sítích nejeden člověk projevil své znechucení.

Je nutné říci, že do určité míry právem. Člověk nemusí být matka Tereza, aby věděl, že v uprchlických táborech (nejen) v Řecku je příšerná situace, že tam třeba už několik let žijí lidé ve strašných poměrech (nemusí jít jen o hmotnou nouzi, ba to je možná ta snesitelnější stránka věci) a že nejohroženější jsou děti. A opět člověk nemusí být sir Winton nebo pedagog Makarenko, aby mu bylo jasné, že každý měsíc, natož každý rok takového dítěte, které žije ve stanovém provizoriu, bez pravidel, řádu a nějaké perspektivy, co se bude dít dál, je riziko: riziko pro něj i pro tu společnost, jedno, kde nakonec skončí. Čili, samozřejmě by se jim mělo pomoci a je to i v našem zájmu jim pomoci.

Ale přesto je nutné říct, že ta česká neochota, i když je tak zbabělá, že neodmítne zpříma, ale zatluče to, má nějaké důvody a z něčeho pramení. Od roku 2015 se totiž zásadně změnila důvěra evropského, natož českého obyvatelstva v samotnou podstatu migrace. Dříve byl migrant či uprchlík člověk v nouzi, jež byla poměrně jasně definovaná. Většina utíkala před válkou, která byla vnímaná jako excesivní stav, jako něco, co je sice strašné, ale má svůj počátek a konec. Je to mimořádná situace, která musí co nejdříve přestat, pohroma, kterou je nutné překonat, a až se tak stane, tak se lidé, kterým byla mezitím poskytnuta dočasná pomoc, zase vrátí domů. Ne možná všichni, ale naprostá většina ano. Tak to bylo v případě válek v Jugoslávii, kdy i do tehdy mnohem chudšího Česka přišly desetitisíce lidí – a až na pár asociálů nikdo nic nenamítal. Každý rozuměl tomu, proč tady ti lidé jsou, a také očekával, většinou správně, že se zase vrátí. A pokud tedy ne, tak většinou neměl důvod se jejich zakořenění obávat. Ani u těch muslimských Bosňáků ne.

To se zásadně změnilo a přešlo to bohužel i na děti, u nichž navíc byla důvodně zpochybněna i jejich „dětskost“. Až příliš často lidé četli, jak se za patnáctileté děti vydávají pětadvacetiletí muži s počínající pleší, přičemž samotné tematizování této věci se mohlo stát důvodem tvrdého ideového sporu s bezvýhradnými zastánci otevřených náručí. Podstatnější však je, že se ztratila sama důvěra v ohraničenost a zvladatelnost migrace. Místo toho vznikla reálná obava, že uprchlictví není věc jednorázové a ohraničené pohromy, ale nepřetržitý proces stálého proudění obyvatelstva jedním směrem do Evropy, proces, který si přitom někteří politici a aktivisté přejí, ať již z jakýchkoli důvodů. Válka v těch oblastech, odkud ti lidé v mohutných zástupech proudí, přestala mít kontury jedinečné události, kterou je třeba zvládnout, ale stala se permanentním, nekonečným stavem, který generuje nekonečné důvody k tomu, aby tito lidé opouštěli svou ničenou a neobyvatelnou vlast a tyto způsoby přenesli i tam, kde jim poskytnou své pohostinství. Toho se Evropané, a Češi nejsou výjimkou, děsí.

Je tragédií a krajní nespravedlností, že to postihuje i děti, ale ptáme-li se, co se s těmi jinak docela hodnými lidmi u nás i v Evropě stalo, že je už nechtějí, je třeba i bez iluzí a sebemrskačství odpovědět, že to má jistý důvod.