Škvorecký měl Smiřického, Filip Topol Kiliána Nedoryho

Hej, ty stvůro, kterou miluji

Škvorecký měl Smiřického, Filip Topol Kiliána Nedoryho
Hej, ty stvůro, kterou miluji

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jáchym Topol, který vždycky najde výstižná slova, o svém bratru Filipovi řekl, že nejdřív mu šlo o to, zaznamenat to tady a přežít, pak už jen to přežít, a nakonec to nepřežil. V červnu to bylo sedm let. Z časů, kdy „to tady zaznamenával“, pochází řada textů, které Filip Topol psal především pro své Psí vojáky, tedy hudební skupinu, která neměla v českém, ale možná ani evropském prostředí obdobu, neboť obdobu neměl moc ani Filip Topol.

Originální byla jeho klasicizující hra na klavír, jeho expresivní projev pěvecký, jeho křehká prchavá osobnost, vycházející z nejlepších i nejhorších tradic dekadence, jeho kult prokletého génia, padlého a pak trpícího anděla. Ne že by se jinde nevyskytovali sebedestruktivně založení básníci a hudebníci, ale Filip byl opravdu jedinečný, solitérní a těžko použitelný v jiném klimatu a prostředí než v nervózní kotlině Čech se středem v dusivé Praze, kterou kafkovsky miloval i nenáviděl. Byla to jeho klec i výběh, omezený prostor, který ale dokonale integroval a použil k tomu, co chtěl říct a vyjádřit, asi i s vědomím, že na to nebude mít moc času a že dál to již přenést nelze.

Filip Topol byl komplexně nadaný, takže jeho hudební schopnosti se doplňovaly, podobně jako třeba u Nicka Cavea nebo Leonarda Cohena, s jinými druhy uměleckých talentů, mezi nimi především literárním. Po svém zvládl ale i herectví, byť to zůstalo omezeno na hlavní roli ve „filipotopolovském“ filmu Zdeňka Tyce Žiletky z roku 1993. Dobře ale i kreslil, nejraději miniatury, trochu podobně jako právě Franz Kafka. A pak měl samozřejmě velké nadání vést život, jako by stále šel, nebo spíš balancoval, jak říkal, po hodně kluzkém břehu. Tedy nadání planout a pak v tom ohni shořet.

Se stejnou přirozeností jako psal písňové, psal texty řekněme literární, prozaické, které se ovšem těm písňovým v lecčems podobají, čímž se zároveň jaksi limitují. Jsou podobně fragmentární a senzitivní, obsahují spíš jen zárodky příběhů než nějaké souvislejší vyprávění, takže, na rozdíl od těch skladeb, těžko o nich mluvit jako o nějakém hotovém tvaru. Je ovšem v nich okamžitě rozpoznatelné velké jazykové a básnické nadání, stejně jako kultivovanost a vzdělanost, čímž se velmi lišily od standardu undergroundu, zvláště hudebního. Zároveň jsou jeho „prózy“ spíš plodem okamžiku, krátkého úsilí, spíš záblesky inspirace vycizelované jemným duchem do lehkých črt či krátce vedených deníků a zápisků než do nějakého širšího celku, k čemuž by bylo potřeba soustavnějšího úsilí. Filip byl stoprocentní lyrik, lyrické bylo jeho vidění a prožívání, lyrické jsou i jeho popisy stavů, které jsou vždy osobní a intimní – a útržkovité. V tom bychom mohli bratra Jáchyma možná trochu opravit, že Filip nechtěl zaznamenat „to“, ale vždy sebe, vždy se „to“ u něj nějakým způsobem vztahovalo k němu samému, ke smyslovým pocitům, prožitkům, k okouzlení i k zhnusení. Nejčastěji jeho texty obsahují bohaté popisy toho, jak se cítí, co vidí, jak se probouzí, kudy bloumá, jak se zase vrací domů, kde opět s únavou uléhá. Konkrét, faktů, ale reflexí je v nich minimum, když tak to jsou jen stopy zanechané pro matnou orientaci, aby vůbec se všechno nerozplynulo v éterickém prostoru. Jeho jazyk je básnický, cudný a nebývale kultivovaný, řídké vulgarismy jsou zasazeny jen na vzácná místa a tam, kam jedině patří. Oproti bratrovi, který je robustní epik a eklektik se základním kořenem v hrabalovsko-beatnické tradici, byl Filip estét s inspirací ve vysoké literatuře spíš 19., nebo dokonce 18. století než v té moderní, což souvisí jednak s jeho oblíbenou dobou (mozartovský klasicismus a romantici), stejně jako se stylizací do pražského rokokového dandyho, který se skrz papírový strop propadl z nějakého pražského malostranského paláce do periferní putyky čtvrté cenové skupiny.

Filip Topol za svůj život vydal na dvacet desek, s Psími vojáky i sólových – a několik „beletristických“ knih, které obvykle nemají víc než sto stránek. Některé vyšly za jeho života, další zůstaly v pozůstalosti a na veřejnost se dostávají po jeho smrti. Tak v devadesátých letech vyšla juvenilie Mně 13 (1993) a „cestopis“ Karla Klenotníka cesta na Korsiku (1999), v roce 2004 „deníková“ próza Zápisky milencovy. Těsně po smrti v roce 2013 vyšly v jednom tenkém svazku tři povídky Na zdraví, Den a noc a Jako pes a nyní vychází knižně soubor kratších próz, který nese jméno „literární postavy“, jež bylo spojeno s Filipem Topolem víc než třicet let a které se nějak tajemně vynořovalo a zase mizelo kolem jeho osoby: Kilián Nedory.

Kdo to byl? Nejjednodušší by bylo říci, že to byl jeho dvojník, alter ego, stín, projekční figura, kterou si vytvořil, aby nepsal přímo o sobě, o Filipu Topolovi. Takový Topolův Dany Smiřický. Z knihy, kterou z „nedoryovských“ textů sestavil Pavel Hájek, nepřímo vyplývá, že Filip se s Nedorym nejlépe „znal a přátelil“ na přelomu 80. a 90. let. Nejdelší texty, jak píše Hájek, se zachovaly v pozůstalosti, v obálce nadepsané KILIÁN. Ty obsahovaly „rozepsaný román“ Jámy a vítr, který má zhruba šedesát stránek, přičemž třetinu tvoří lyrická intermezza a básně. Vlastní nedoryovský příběh lze těžko popsat jinak než jako zážeh nějakého líčení, které zůstane v počátcích, z nichž ani nemá důvod vyjít. Svou atmosférou připomínají peripatetické (chodecké) prózy Ladislava Klímy nebo Baudelairovy Malé básně v próze. Hrdina vylíčí svůj den (a noc), během něhož se sice nestane nic zvláštního, ale celý jeho průběh se odehraje ve zvláštním smyslovém příšeří, kdy mizí hranice mezi fikcí a skutečností, mezi snem a denním bděním. Vypráví se v první osobě, vypravěčem je mladík, který se ráno probouzí po noci, kdy „opilej pod vobraz“, a přesto „chladnej a myslící“, podivně neosobně vzrušený a ochotný zabíjet nebo brečet, se vydává na cestu městem. Hodně kouří a hodně pije, potkává známé i cizí, touží po baru v Západním Berlíně, zajde do Slavie, kde to však nemá moc rád, už je trochu nametený, přichomýtne se ke klukovi, který obchází hospody s Několika větami, což je jediný časový údaj, z něhož plyne, že jde o léto 1989. Další je pak několik zmínek o „sametovém ohbí“, což možná bude narážka na sametovou revoluci, která ovšem do parnasistního světa textů Filipa Topola může vstoupit jen náznakem. Z něj se naopak nikdy neztratí chvějivá přecitlivělost na vjemy, které jeho jemnou kůži rozdírají do krve a pronikají do permanentně planoucího obnaženého srdce.

Filip si Nedoryho vymyslel, aby zároveň měl s kým vést hovory, s kým mluvit, na koho zvolat: „Hej, Nedory, Kiliáne Nedory, ty stvůro, kterou miluju, otvírám ti cestu.“ Vytvořil ho přímo stvořitelským gestem v textu Kilián Nedory z roku 1989, který začíná apostroficky: „Otvírám ti cestu / vstaň a choď, chci se s tebou konečně bavit až do smrti, vole.“ To byl začátek výjimečně dlouhé (i na poměry Psích vojáků) sedmnáctiminutové sklady, která pak vyšla v roce 1991 na druhé desce nazvané Leitmotiv. Nedory je v ní popsán jako „temnej a něžnej hajzl“, který všechno divoce vnímal a všechno se do něj usazovalo, takže byl „plnej lógru světa, že už z toho nemohl ani zvracet“.

Evidentně však byla ta idea starší: už v textu Kilián Nedory z roku 1984, to bylo Filipovi devatenáct, sepsal jakýsi námět k filmu, ve kterém hraje hlavní roli „bohatý hezký mladík, dandy, ale není přecitlivělý jako dekadenti, žádný teplouš, trochu tvrdší, rozhodné povahy, ale zároveň jemného a vybraného chování“. Tedy někdo, kým by možná Filip chtěl být, kdo by ostatně v tom věku nechtěl… Mladík se dostává do sporu se sokem Martenem o Natálii, skončí to soubojem, ve kterém je Nedory zastřelen. Nedory je tady ještě spíš produktem snění a oblíbené Filipovy četby, zcela jistě Puškinova Evžena Oněgina a Stendhalova Juliena Sorela. Časem se z literárního romantika proměňuje v pražského mladíka, který se nad míru alkoholizuje, vede nejasný, ne právě uspokojivý citový život, občas ho to všechno nesmírně vyčerpává, ba někdy trpí jako zvíře, které jde vstříc krutosti i kráse světa. A když se vrátí domů a má na to sílu, na chvíli sedne a píše o svém dvojníku, Kiliánovi. Pak jde spát.

Filip Topol jako prozaik zůstane epizodním případem, neboť jeho velká energie a invence byla napřena jiným směrem. Přesto ty „drobnosti“ významně dotvářejí obraz umělce a jsou cenným střepem z časů, které mu daly vzniknout.

Filip Topol: Kilián Nedory. Editor Pavel Hájek. Vydala Knihovna Václava Havla, Praha 2020. 124 stran.

25. září 2020