V Německu předsedové dvou hlavních stran po úmorných jednáních seznámili veřejnost s koaliční dohodou, načež v obou stranách vypukla bouře. V SPD, té menší z nich, vyhořel v ikarovském stylu ještě nedávno oslavovaný Martin Schulz. Bývalý předseda Evropského parlamentu, který před rokem sociální demokracii na sjezdu obdržel se stalinským výsledkem 100 procent hlasů, během několika hodin upadl do bezvýznamnosti. Nebude ani ministrem zahraničí, ani nezůstane předsedou strany. Znemožnil se umanutostí, s níž bojoval o místo ve vládě pro sebe, ačkoli po volbách na podzim účast ve vládě stoprocentně vyloučil. Ministerstvo zahraničí dnes řídí Schulzův stranický rival Sigmar Gabriel, který měl původně Schulzovi uvolnit místo a pak nemusel, jenže ve chvíli, kdy to ještě vypadalo, že bude muset, prozradil, co mu říkala jeho malá dcera: „Papá, budeš teď mít víc času na nás. To je přece lepší, než abys musel být s tím pánem, co má vlasy v obličeji.“ (Schulz vypadá trochu jako bratr Jana Nedvěda).

Na druhém pólu velké koalice, u křesťanských demokratů, to vypadá spořádaněji, ale i křesťanskodemokratické drama už začalo a pro Evropu bude mít větší dopad než socdem zabijačka. Kancléřka Angela Merkelová, ta nejmocnější žena světa (anketa magazínu Forbes, ročníky 2011–2017), přestala být nekritizovatelná. „Začátek konce CDU jako lidové strany“, „Uf, ještě že nám zbyl alespoň kancléřský úřad“, „Bylo by naivní si představovat, že to Merkelová po dvanácti letech u moci najednou bude umět dělat jinak“ – takové výroky dnes někteří poslanci nebo činovníci strany říkají do novin, oproti minulosti na jméno. Merkelová zatím ve straně žádného vyzývatele nemá, nicméně proces ztráty autority už začal a je vidět třeba i na neuctivém tónu, v jakém s ní mluví ve veřejnoprávní, donedávna devótní televizi ZDF.

Jak na veřejnost vyplouvají detaily z dlouhých koaličních jednání, jeví se dvojice Merkelová–Schulz čím dál víc jako zástupci starých struktur, které musely zůstat u moci proto, aby byly u moci. Poslední kolo jednání, při němž šlo o rozdělení postů ve vládě, trvalo dvanáct hodin. Jedině v této chvíli Schulz sáhl po atomové zbrani a pro případ, že nedostane tři klíčová ministerstva, na která slabší SPD teoreticky neměla nárok – finance, práce a zahraničí –, pohrozil odchodem z jednání. A Merkelová, pro niž je stabilní vláda s kancléřkou Angelou Merkelovou základ, souhlasila, ačkoli její vlastní strana bude na rozdělení křesel i na socialistický vládní program vzápětí zírat.

Celé to působí jako rychlá poslední objednávka před uzávěrkou. Součet hlasů pro obě strany velké koalice už desítky let padá. Ve volbách 1976: 90 procent. 1990: 80 procent. 2013: 67 procent. Září 2017, kdy se konaly zatím poslední volby: 53 procent. Před pár dny dokonce agentura Insa hlásila, že součet CDU/CSU a SPD se ocitl pod 50 procenty, což je v dějinách Spolkové republiky poprvé. Krize starého režimu viditelně přichází i do nejstabilnější země západní Evropy.

Staré tváře jsou přitom zárukou staré politiky. Pro kancléřku byla celých dvanáct let její politika „bez alternativy“: reakce na Fukušimu, na krizi eurozóny, na přistěhovaleckou vlnu. Původně konzervativní politička neustále zvyšuje složenou daňovou kvótu: 38 procent z roku 2016 je další její pěkný rekord v dějinách Spolkové republiky.

V evropské politice úřadující ministr financí a kancléřčin důvěrník Peter Altmaier mimo větší pozornost kývl na plán Francie, aby se euroval řídil evropským právem, což je krok k transferové unii, kterou po léta odmítal bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble. Ale Schäuble je uklizen do čela parlamentu.

Pokud jde o nejpalčivější téma, tedy liberální azylovou politiku, píše se v příslušné pasáži koaliční dohody o horní hranici 180 až 220 tisíc ročně, ta pasáž však kupodivu byla formulovaná způsobem, který SPD dovoluje interpretovat ji jen jako nezávazný popis současného stavu.

O kus dál ve stejném textu český čtenář poněkud zneklidněn čte obrat „spravedlivý přerozdělovací mechanismus“ pro běžence, který bude potřeba v EU zavést. A přistihne se, že ho ta mocenská paralýza v Berlíně docela těší a že úřadujícímu kabinetu Angely Merkelové drží palce, aby to takto oslaben vydržel co nejdéle. Ideálně rok a půl, do konce Junckerovy Evropské komise, která Dublin IV navrhla a mohla by si ho vzít s sebou na odpočinek.