Právě probíhající evropský summit na sebe oprávněně strhává výjimečnou pozornost. V souvislosti s uprchlickou krizí totiž došlo na lámání chleba. Ony evropské hodnoty, které se v příznivějších dobách tak často a snadno skloňují, se najednou proměňují ve velmi jednoduché a praktické otázky, na které je třeba dát jasnou odpověď.

Budeme solidární? Jsme ochotní vzdát se části svého blahobytu pro obecné dobro a sociální rovnováhu na kontinentu? Jde v Schengenu o skutečnou vzájemnost a vzácnou možnost žít v míru, nebo zase jen o dobré bydlo?

Zatímco v Bruselu se evropští politici zmůžou pravděpodobně jen na kompromisní a veskrze suverénně-egoistická řešení, sympaticky jasný hlas zazněl ze severu Evropy. Dánský premiér Lars Løkke Rasmussen ve středu po setkání s ukrajinským premiérem Volodymyrem Hrojsmanem oznámil, že Dánsko se chystá zablokovat nebo odložit stavbu plynovodu Nord Stream 2. Nejedná se přitom jen o nějaký momentální rozmar: na zákonu, který zablokování umožní, už dánská vláda pracuje více než rok.

Dánsko přitom se svým principiálním postojem zůstalo osamocené nejen tváří v tvář Rusku, ale i ostatním evropským účastníkům projektu: Německu, Švédsku a Finsku. Ti už totiž na stavbu plynovodu kývli. Projekt označují za čistě komerční a tváří se, že s dnešní geopolitickou situací nijak nesouvisí. Ruský Gazprom je prostě jen obchodní partner jako každý jiný.

Dánský premiér se naopak kloní k názoru ukrajinského premiéra Hrojsmana, který se oprávněně domnívá, že plánovaný plynovod neohrožuje jen Ukrajinu. Je to podle něj nový typ zbraně v hybridní válce, kterou vede Rusko proti evropským demokraciím. Razantně proti stavbě plynovodu vystupují také pobaltské země a jako větší či menší ohrožení ho vnímá i celý pás států střední a východní Evropy, od Polska až po Řecko.

Na rozdíl od kancléřky Merkelové se dánský premiér domnívá, že by se rozhodnutí o stavbě plynovodu mělo přenést na evropskou úroveň. S jeho názorem ostatně souhlasí i předseda Evropské rady Donald Tusk, který již mnohokrát upozorňoval na to, že se stavba plynovodu rozchází s evropským zákonodárstvím. To požaduje snižování energetické závislosti evropských států a diverzifikaci energetických zdrojů.

Na podnikatelské lobby v Německu, Francii a Itálii, které do Nord Streamu 2 také investují, je však evropské vedení evidentně krátké. Spuštění plynovodu přitom může znamenat skutečnou katastrofu. Plynovodem by do Evropy proudilo 80 procent z celkového objemu exportovaného ruského plynu a Gazprom by získal kontrolu nad 60 procenty německého trhu s plynem. A především: značná část území střední a východní Evropy by přišla o svou dosavadní energetickou nezávislost a znatelně by se posunula do ruské sféry vlivu.

Gesto, jímž Dánsko samo sebe dobrovolně připravuje o značný zisk ve jménu solidarity s ostatními evropskými státy, je samozřejmě spíše symbolické. I když bude tvrdě trvat na svém, Rusko jej dokáže prostě obejít. Bude to sice trochu dražší, ale vzhledem k nezměrnému politickému zisku nebude s takovou investicí váhat ani minutu.

Podstatnější je však v tomto případě právě to, že Dánsko odložilo pragmatické motivy a začalo uvažovat o budoucnosti Evropy. Ostatně, pokud jde o solidární chování, jen navazuje na vlastní bohaté tradice: stačí připomenout principiální a odvážné chování dánského krále a jeho poddaných, jež za války zachránilo sedm tisíc dánských Židů.

Ve chvíli, kdy se celý evropský projekt otřásá v základech, je dánský postoj ke stavbě plynovodu Nord Stream 2 dvojnásob důležitý a především prozíravý. Z toho, jak Dánsko myslí na Evropu, by si ostatní evropské země měly vzít příklad. Dokud není pozdě.