Zpěv, který vycházel z vnitřku rotundy sv. Jiří na Řípu, patřil ženě, se kterou jsem se měl sejít ve Ctiněvsi. Psal jsem tady před týdnem, že se mi tam ale nepodařilo zastavit drážní krabici, ze které jsem vystoupil až v Mnetěši. Popsal jsem pak cestu na Říp a skončil jsem před rotundou.

Teď jsem tam stál a zchvácený uchváceně poslouchal tóny, které vycházely z toho prostoru, a nevěděl, jestli je mám rušit. Potom jsem se odhodlal, vešel jsem a spatřil ženu, která zaujatě, takže si mě nevšimla, provozovala zpěv nějaké půvabné zbožné písně. Vlezl jsem nenápadně dozadu. Bylo mi jasné, že to je architektka Lucie K., se kterou jsem měl vylézt na Říp, ale ona se mezitím nějakým trikem přenesla na vrchol kopce, sedla si do rotundy a pustila se do zpěvu. Poslouchal jsem ty písně, které na sebe navazovaly, nebo možná to byla jedna píseň, která neměla konce. Když jsem měl pocit, že její zpěv, byť krásný, opravdu jen tak nepřestane, přesouval jsem se pomalu vpřed, až jsem stanul v jejím zorném poli. Tu jsem si všiml, že má zavřené oči, takže budu muset provést nějakou akci, nejspíš zakašlat, což jsem vzápětí zavrhl, abych nevzbudil zdravotní podezření. Tak jsem tam zase stál a čekal, jestli zpívající ženě dojde dech nebo repertoár. Ona konečně otevřela oči, pohlédla na mě, ustala ve zpěvu a řekla již světským hlasem: Tak vás vítám na Řípu. Otec Martin v Roudnici s námi počítá po sedmé hodině, takže máme dost času.

Lucie K. totiž z četby tohoto seriálu usoudila, že by mě zajímaly sakrální a jiné památky Podřipska. A že nejvhodnější čas by na to byl advent. To usoudila velmi správně, takže mi napsala a já jsem se dostavil na Říp připraven absolvovat cestu po venkovských kostelících a zakončit ji v augustiniánském klášteře v Roudnici brzy ráno rorátní bohoslužbou. Tímto plánem jsem byl nadšen a těšil se týdny dopředu.

Tak si to tady prohlídněte a můžeme vyrazit, pravila nyní v rotundě. To jsem učinil rotačním pohybem, který jsem několikrát zopakoval. Svatý Jiří tam v podobě barokní sochy, tedy nikoli na obrázku, píchá hada do ocásku, píchá ho svým dlouhým kopím, proč to dělá, nepochopím… Tedy, já to jakžtakž chápu, nechápal to Pavel Šrut, který tu říkanku, jež hned naskočí do hlavy, složil, i když i on to nepochopení spíš předstíral. Na svatého Jiří vylézají hadi a štíři z H₂SO₄, napadlo mě vzápětí, ale to taky mohlo být z hladu, takže jsme se zastavili v Boumově turistické chatě U Praotce Čecha, kde nám milé děvče přineslo zelňačku. K jejímu snědení bylo nutné použít plochou dřevěnou špachtli, neboť se šetří vodou, což je správné. Chvíli jsme se snažili tím předmětem polévku nabírat, nakonec jsme ji praslovanským způsobem vysrkli z plastové misky, což nám umožnilo překonat počáteční rozpaky a konverzace pak již byla plynulá. Lucie mluvila o tom „koutu Čech, kde hora nejdéle a nejvlídněji pohlíží na ten smavý ráj, který věčné losy potomstvu Čechovu vykázaly údělem“. Takhle tedy nemluvila, takhle se o Podřipsku psalo v Ottových Čechách před sto dvaceti lety, ale stojí to za to připomenout. Řekla prozaicky: Pojedeme do Ctiněvsi, pak do Černoučku a Ledčic, tam jsou všude naše kostely, mše se tam už ale neslouží, protože se nesejde dost věřících. Ale kostely jsou to pěkné. Ten Sv. Matouš v Ctiněvsi je původu ještě románského, to je moc hezký kostel, na takovém návrší, kolem je zeď a hřbitov, má tam být pochovaný praotec Čech, ale to není jisté, že ano, a uvnitř uvidíte renesanční náhrobky Zapských ze Zap, ti tam pochovaní asi jsou, to se vám bude líbit… Svatý Bartoloměj v Černoučku, ten mám moc ráda, tam hraju někdy na varhany, je takový obyčejný venkovský, ale má srdce. No a Svatý Václav v Ledčicích, ten je ušlechtile barokní, navrhl ho Jeroným čili Girolamo Costa, Ital čili Vlach, on stavěl často pro Lobkovice, tohle byl lobkovický kraj, to ale víte. Nejdřív ale sejdeme do Krabčic, tam je taky kostel, ale od toho klíče nemám, ten je evangelický… Víte, že je z nich největší? 

Vím, řekl jsem: To aby se do něj vešli všichni broučci. – Lucie pochopila mou infantilní narážku na evangelického pastora Jana Karafiáta, který na faře v Krabčicích krátce působil, a hned řekla: Ale víte, že je zajímavé, že nejen Broučci, ale i Malý Bobeš je odsud? – To jsem nevěděl, domnívaje se, že Malý Bobeš musí být z Kladna, neboť je proletářského původu a vrcholem jeho štěstí byl párek s hořčicí. – Ne, nebo možná, ale u nás na škole v Černoučku je pamětní deska, že tam koncem třicátých let učil J. V. Pleva a že právě tam napsal toho Malého Bobše… Tomu jsem se podivil a trochu i zastyděl za své literárněhistorické mezery a již se těšil, že se na místo činu podívám.

Sešli jsme druhou stranou z Řípu po cestě ke Krabčicím, kde měla architektka zaparkované auto, čímž byl objasněn její rychlý výskyt na kopci. Tudy vede vlastně procesní cesta na Říp, pod ním je to shromaždiště národa, jako v tom roce 1868, kdy odsud odváželi kus kamene pro Národní divadlo, nebo když se tu v květnu 2009 konal koncert Evy a Vaška pro statisícový dav, jenomže celé dny pršelo, tak autobusy přivezly pár stovek důchodců, kteří tady v pláštěnkách postávali v bahně a smutně hleděli na tu zaraženou pěveckou dvojici v oranžových sakách, která už věděla, že to bude pěkný průšvih, a nikoli vývar, jak doufala. Chvíli jsem přemýšlel, jestli se mám Lucii přiznat, že jsem tady tehdy byl, a to z nízkých a elitářských důvodů, abych o tom napsal ironický fejeton, tak se k tomu přiznávám tady.

Nasedli jsme a popojeli do Krabčic. Vystoupili jsme před kostelem. Neznám v Čechách tak velký evangelický kostel, vlastně ano, v Sudetech, třeba v Teplicích, ale v českých Čechách je ten krabčický možná největší. Podřipsko byl kraj českého protestantství: hned po tolerančním patentu tady vznikly dva sbory, helvétský a luteránský, ale oni to byli asi čeští bratři. Nejsilnější byli tady a v Ledčicích. Mohutnost toho kostela, který si nechali za vlastní peníze postavit karlínskou firmou bratří Blechových v 80. letech 19. století, odpovídala jejich ambicím a potřebám. Ještě před válkou zdejší evangelický sbor čítal prý šest a půl tisíce údů. To byl hodně početný broučkovský úl. Kolik jich asi zbylo dneska? Pro mizení katolíků bývá vysvětlení, že klérus dělá špatnou politiku a že není dost pokrokový a přizpůsobivý, ale kam zmizely i ty velké zástupy českých bratří (a sester), kteří byli kdysi schopni naplnit krabčický chrám, jenž teď působí docela opuštěně a zpustle, obklopený zarostlou zahradou, v níž lze zakopnout o kusy ornamentů spadlých z fasády, na jejíž přední straně hlásá nápis, že Pravda Páně vítězí?

Ale od tohohle kostela Lucie klíče neměla, tak jsme jeli dál do Ctiněvsi, pak do Černoučku, přičemž rychle ubývalo světlo, takže do Ledčic už jsme přijeli za tmy. Prázdný, tedy ne prázdný, ale nepoužívaný, opuštěný venkovský kostel je myslím jedna z nejdojemnějších věcí. Je to obyčejně prosté a přitom magické místo, tím zázračnější, čím je ošlapanější a ohmatanější pokoleními, která sem chodila jako domů. Je to vždy také to, co je na té vsi nejhezčí, přestože si s tím neví rady – vlastně to nějak souvisí. Uvnitř je to místo taky trochu strašidelné, zvlášť když je přítmí a lavice jsou pokryty bílým plátnem nebo i igelitem, protože velkým ničitelem opuštěných kostelů jsou ptáci, kteří v nich s oblibou nejen žijí, ale i kadí. Ty jako pavučinami pokryté lavice působí, jako by v nich seděly přízraky dávných věřících, lidí, kteří je užívali den co den, ale teď jsou zmateni, že si k nim nikdo nesedá.

Takový venkovský kostel je jako sklad nepoužívaných rekvizit, něco jako starožitnictví nebo vetešnictví s předměty, které přitom kdysi žily svým bohatým životem a významem a dnes je to nějaký zbytek světa, který zmizel, nějaká divná šifra, které rozumí už je pár podivínů. Všechny ty oltáře se sochami svatých, většinou z tovární produkce z 19. století, protože ty cennější už padly za oběť vykradačům, všechny ty obrazy, kvůli kterým sem milovníci umění jezdit nebudou, různé devocionálie, které sloužily k zapomenutým úkonům, jako by hleděly zmateně a nevěřícně, že už je nikdo nepotřebuje. Jako by tam trpělivě nabízely své služby, ze které už byly propuštěny. Pro jistotu tam ale stojí a drží stráž. Co kdyby někdy zase byly potřeba…

V tom jsme si s paní architektkou Lucií rozuměli, aniž jsme o tom museli mluvit. Ona pak vystoupila na kúr, sedla k orgánu a chvíli hrála. Byla tma, ale den ještě nekončil.

www.jiripenas.cz/fotoblog/