Nikdy nevyšetřujte firmy, které prošly privatizací. Zhruba tento závěr lze vyčíst z dvacetistránkového dokumentu, který vydala parlamentní komise prověřující privatizaci důlní firmy OKD. Nic na tom nemění ani fakt, že sama komise se tohoto závěru nedržela a doporučila policii, aby stíhala účastníky prodeje OKD v čele s expremiérem Bohuslavem Sobotkou a miliardářem Zdeňkem Bakalou.

Devíti poslancům i jejich předsedovi, Lukáši Černohorskému z Pirátské strany, se musí nechat, že přehledně shrnula polistopadový příběh OKD. Neopomněli připomenout to podstatné. Všechno začalo brzy po převratu, když vláda rozhodla o privatizaci, která měla proběhnout českou cestou. Z OKD se tedy stala akciová společnost, skoro polovina akcií se rozdala občanům prostřednictvím kuponů a zbytek našel majitele formou více či méně řízené manažerské privatizace. Jednou větou, stát počátkem devadesátých let rozhodl, že státní podniky převezmou jejich manažeři s komunistickou (jakou jinou) minulostí. Ještě za to státní pokladna inkasovala 4,1 miliardy korun, a to nebylo zase tak málo. Obvykle stát na privatizacích velkých průmyslových firem inkasoval částku v řádu stovek milionů, pokud dostal vůbec nějaké peníze. To se týká i takových kolosů, jako byla ostravská Nová Huť nebo chemičky současného Agrofertu.

Příběh OKD se nevymykal z řádu věcí, maximálně jde vážně pochybovat o tom, jestli bylo rozumné privatizovat důlní firmu, kterou bude třeba v blízké době utlumit. Ve světě se používá opačný postup. Doly před zavřením se obvykle zestátní, aby státní manažeři dokázali z posledních zisků financovat náklady na propuštěné horníky a zničenou krajinu. Bylo to hloupé, ale stalo se.

Padouši a hrdinové

Těžko se může někomu líbit, že česká vláda ponechala ekonomický vliv bývalým členům komunistické nomenklatury. Ovšem zasahovat proti nim poté, co získali většinu akcií privatizovaného podniku, může způsobit jen další potíže. Zpráva parlamentní komise ukazuje, že přinejmenším v případu OKD takové pravidlo platí. V listopadu 2003 policie obvinila manažery Viktora Koláčka a Petra Otavu, kteří jako majitelé společnosti Karbon Invest drželi přes padesát procent akcií OKD zpravidla nakoupených v kuponové privatizaci. V té době měli zájem získat 46 zbývajících procent akcií důlní firmy a tentokrát za ně státu zaplatit. Ovšem obchod se policejním vyšetřováním zkomplikoval a samotný Karbon Invest stál před krachem. Tehdy ještě platilo pravidlo, že žádná banka nepůjčí společnosti, jejíž majitelé jsou obviněni. Jako deus ex machina se však počátkem roku 2004 objevil Zdeněk Bakala a jménem skupiny zahraničních investorů známých později pod hlavičkou NWR nabídl Otavovi s Koláčkem, že od nich Karbon Invest převezme, pokud předtím získají od státu jeho menšinový podíl. Jak řekl, tak se stalo ještě v jarních měsících. Stát dostal od Karbon Investu za zbylé akcie 4,1 miliardy korun a podle pozdějších spekulací Bakala zaplatil Otavovi s Koláčkem cca sedm miliard za Karbon Invest. Ministři vlády Stanislava Grosse dodnes tvrdí, že o účasti Bakaly nevěděli, to jim však těžko někdo uvěří.

Třeba tehdy mohl stát získat až dvojnásobnou částku, jak se dnes říká, svým vyšetřováním však přivedl svého partnera do tak prekérní situace, že všichni byli nakonec rádi, když se Bakala objevil. Policie se ovšem chopila i podezření, že stát prodal svůj menšinový podíl pod cenou, dotáhla ho až k soudu, ovšem stejně jako obvinění Koláčka a Otavy z tunelování OKD skončil i tento případ zprošťujícím rozsudkem.

Stíhání jako univerzální lék

Zdeněk Bakala, jeden z majitelů OKD po roce 2004, má řadu nepřátel, kterým vadí, kolik miliard na důlním podnikání vydělal, a přitom se ani v nejmenším nestaral o sociální poměry na těžce zkoušeném Ostravsku a po pádu cen uhlí nechal podnik zkrachovat. Ovšem všichni, kterým miliardář vadí, by si měli ve světle informací parlamentní komise uvědomit jednu okolnost. Bakala by nikdy OKD neovládl, kdyby policie nezačala vyšetřovat její dřívější majitele Otavu a Koláčka pro podezření z tunelování. Teď členové komise žádají, ať je stíhán také Bakala – a opět za podezření, které by šlo shrnout termínem tunel.

To je zvláště rizikový podnik v situaci, kdy ještě neskončilo insolvenční řízení, probíhá reorganizace a stále je ve hře arbitráž, při níž NWR může žádat náhradu za majetek OKD, který byl mezitím zestátněn. Člověk by se mohl zlomyslně radovat z toho, jak policie prověřuje „Bakalovy účty“, ovšem nutno podotknout, že soudů bude i bez toho dost a státu při nich mohou teoreticky vzniknout další škody. Není divu, že vláda obvinění parlamentní komise nepodpořila ani slovem.