Náhlé zjasnění smyslů, vyšší aktivita nebo neobvyklý požadavek na jídlo. To jsou některé z podob takzvané labutí písně, nenadálého zlepšení stavu na konci lidského života. Těsně před smrtí si tím v hospicech a dalších zdravotnických zařízeních projde řada pacientů. Podle lékařů, které oslovil americký deník New York Times, nemá tento fenomén žádné přesné vysvětlení, setkávají se s ním ale často.

Když se pětasedmdesátiletá Susan Linneová ocitla v říjnu minulého roku v hospicu v Minneapolis, nejedla už několik týdnů. Měla nádor mozku, slábla a rozum už jí příliš nesloužil. Po 17 dnech najednou ožila a své blízké požádala o neobvyklý pokrm – jitrnice, nakládané okurky a chléb. Dala si několik soust, zatímco konverzovala s rodinou. Poté se vrátila do svého původního stavu a o dva týdny později zemřela.

Podobnými případy si prošli i další pacienti, nikdo však nedokáže vysvětlit, proč k nim dochází. „Je to velká záhada,“ vyjádřil se k jevu nenadálého zlepšení stavu viceprezident americké Národní organizace hospiců a paliativní medicíny John Mastrojohn. „Ale každý, kdo v téhle oblasti pracuje, má nějaký takový příběh.“

Podle oslovených lékařů a sester zažívá jev labutí písně překvapující množství pacientů. Návraty k normálu obvykle trvají v řadu pár hodin, ale v extrémních případech mohou trvat i několik měsíců, během nichž mohou být lidé někdy propuštěni z nemocnice.

Craig Blinderman z medicínského centra Kolumbijské univerzity má s fenoménem „zotavení na konci života“ mnoho zkušeností, ani on ani nikdo jiný však nemá vědecká data potřebná k lepšímu porozumění jevu. Podle něj by byl problém komukoliv vysvětlit, že výzkum těchto stavů by mohl pacientům nějak pomoci.

Má pro ně však vlastní teorii. Podle Blindermana mohou orgány na sklonku lidského života do těla vylučovat určitou sloučeninu, která na chvíli tělo nabudí. Jiní lékaři věří, že ke zlepšení dochází tehdy, když se lidskému tělu v posledním stádiu přestanou podávat léky a pacient přestane dostávat chemoterapii. Po zbavení se přemíry léčivých látek se tělo může dostat do přirozenějšího stavu, během něhož se chvíli chová aktivněji. Jako podstatné vědci označují i citové hledisko. Pacienty může k vyšší aktivitě přimět i podpora jejich blízkých nebo nutkání se s nimi rozloučit či jim něco připomenout.

„Jeden z mých pacientů trpěl roky demencí, před smrtí ale své matce říkal věci, které ji úplně ohromily,“ říká Janet Bullová z neziskové organizace paliativní péče v Severní Karolíně. „Normálně si spolu nepovídali 10 let,“ dodává.

Požadavek Susan Linneová na jitrnice není podle lékařů nic zvláštního. Pokrm, o nějž pacienti prosí, se povětšinou pojí se vzpomínkami na dětství nebo příjemné chvíle. Martha Twaddleová vzpomíná na pacientku z Illinois, která se náhle posadila na posteli a poprosila o hamburger. „Byl to obrovský burger, se vším, co v něm bylo, byl velký jako lidská tvář. Dvakrát si kousla a zase usnula,“ uvedla Twaddleová. Lékaři se shodují na tom, že lidé by se měli všechna podivná přání svých nemocných členů rodiny snažit vyplnit.

Čtěte také: Jsem ateista, prohlásil v televizi. Rodina ho za to bije, čelí i výhrůžkám smrtí

V Týdeníku Echo a na EchoPrime se dozvíte více, získáte je zde.