Bruno Maçães (1974) napsal knížku o pandemii, která je myslím zajímavá ještě několika způsoby nad to, jak by byla zajímavá každá knížka od Maçãese o pandemii. Zmiňuje v ní občas připomínaný poznatek, že španělská chřipka, která v letech 1918–1920 zabila víc lidí než první světová válka, zanechala v kolektivní paměti či v literatuře minimální stopu. Moc nevíme, jak na ni tehdy společnost reagovala. Proto mu přišlo zajímavé napsat záznam toho, jaké to bylo pro nás, ještě než začneme zapomínat. Překlad knihy, která byla vydána loni v září, teď vyšel u nás (Svět změny. Civilizace na prahu nové éry, INFO.CZ). Vzniká tedy zajímavá příležitost. Čtenář si vskutku uvědomí, že to zapomínání už začalo. Scény z Bergama, lockdowny, roušky a souboje o ně, závod o vakcíny a neschopnost Evropské unie v jejich zajišťování – to všechno jsou události, které nás svého času zaměstnávaly, ale dnes je ten prožitek pomalu zapomenutý, překrytý jinými, aktuálnějšími událostmi.

Odstup mezi vydáním původním a tím českým umožňuje zaznamenávat, co se mezitím vyvinulo jinak, než autor předvídal. To se nevyhnutelně stane každému autorovi knihy o probíhající události. (Start-up Boom Supersonic oznámil, že v roce 2021 vzlétne jeho nadzvukové dopravní letadlo, uvádí Maçães mezi ukázkami toho, jak zamrzlý technologický vývoj znovu akceleruje. Nevzlétlo.) Jenže užitečnější než vypočítávat, kde všude se autor netrefil, je vnímat tyto diskrepance s pokorou. Uvědomit si, kolik z toho, co si myslíme dnes, může být do roka usvědčeno z omylu. Covid zdaleka neřekl své poslední slovo. Jako bychom některé základní věci o viru věděli překvapivě brzy, ale mnohé jeho další vlastnosti nás dosud překvapují a budou překvapovat a to, jak se ještě pandemie vyvine, není zdaleka jasné. To je myslím nejdůležitější „metalekce“ této knihy.

Kniha má, jak jsme u autora žijícího mezi jihovýchodní Asií, Blízkým východem, Evropou a Amerikou zvyklí, globální perspektivu. Už na počátku pandemie správně upozorňoval, jak naivní jsou západní společnosti, když si myslí, že se týká jen zaostalých zemí. Ty země už dnes nejsou tak technologicky zaostalé, jen mají ještě v kolektivní paměti, že příroda je nepřítel. A jejich reakce byla podle něho často efektivní díky tomu, že jejich státní instituce nejsou ještě tak zkostnatělé jako naše. Neuplatňovalo se tu „konfuciánství, ale druh modernity, který jsme my ztratili“.

To se ovšem netýká Číny, jež je případem sama pro sebe. Maçães identifikuje zásadní rozdíl: zatímco pro západní země byl boj s covidem problém veřejného zdraví, pro Čínu to byla věc národní bezpečnosti. A její drakonická opatření jí přinesla v první fázi triumf nad Západem. Mělo to jeden nesmazatelný efekt – zatímco západní země vynakládaly peníze na podporu obyvatel nedobrovolně lenošících v lockdownech, Čína si mohla dovolit investovat, exportovat a dál posilovat svou ekonomickou pozici. Obraz se pro Maçãese komplikuje až vakcínami – ty západní se ukázaly jako úspěšnější.

Jenže to jsme ještě neviděli lockdowny v Šanghaji a dalších čínských městech letos na jaře. Ty ukázaly víc než jen čínskou brutalitu, nad níž můžeme zvažovat, zda by nám něco takového stálo za úhrnný celostátní benefit. Ukázaly víc, než že čínské vakcíny nejsou moc dobré nebo Číňané o očkování lžou nebo obojí. Paseku zapříčinila varianta viru, jež v západních zemích nezpůsobuje příliš závažný průběh nemoci. Ne tak u imunologicky naivních Číňanů. Tvrdit, že víme, jaká je nejlepší cesta ke konci pandemie, je zatím stále troufalé.

Maçães věnuje nápadně málo místa zkoumání vlastností viru samotného, jeho šíření a účinkům. Ty si ale nelze odmyslet od způsobů čelení pandemii, které Maçães popisuje. Smrtnost viru, nabývání a ztrácení imunity, míra účinnosti lockdownů – na hodnotách těchto a dalších faktorů přece záleží, zda jsou různé způsoby boje smysluplné, nebo ne. Maçães líčí americký postoj ke covidu jako případ amerického popírání reality, nahrazování reality mýtem. To je jeho teze z minulé knihy, The History Has Begun, která taky vyjde česky, ale nejsem si jist, jestli je to ten nejvýstižnější popis. Asi je důležitější, že Amerika se rozpadla na dvě, každá se svým vlastním způsobem popírání reality. Ta jedna byli tzv. otvírači a, ať už byly náklady jejich postojů jakékoli, nezdá se, že by politiky, kteří tyto postoje prosazovali, dnes jejich voliči trestali. Druhá polovina se naopak upnula k boji proti pandemii jakožto k něčemu, co dává jejich životům smysl, a z metod boje si vybírala ty, které jim umožňují viditelně stvrzovat svou identitu, zejména roušky. Je to strana věčného covidu. Když se přestalo dostávat normálních nemocných, jejich pozornost se přesunula k tzv. dlouhému covidu a k dětem. Právě v těchto dnech americký CDC šíří zjevně vadnou studii zveličující covid jako příčinu smrti dětí.

Obě strany tím či oním způsobem popírají různé aspekty reality, ale i z hlediska dalších Maçãesových tezí by asi mělo být podstatnější, když to dělá strana, která jednak zaujímá elitní postavení a jednak se zaklíná vědou. V nějakém mýtu stojícím na popírání některých aspektů reality do jisté míry žije kdekterá společnost. Amerika je extrémní v tom, jak se covidem nenechala vyrušit od svých politických bojů a naopak ho do nich zručně zapřáhla.

Maçãesova kniha není jen kronikou epidemie, ale dívá se, jaké z ní lze v poločase vyvodit závěry a syntetizovat je s autorovými dosavadními obsesemi. Tady je určitě nejzajímavější myšlenkou „návrat přírody“. Přírody ne ve smyslu, že bychom teď snad měli víc naslouchat entomologům a ornitologům, ale přírody jako aktéra života lidstva, kterého si nikdy nebudeme moci podrobit. Stát se „pánem přírody“ byl velký osvícenský projekt, v našich končinách známý též pod sloganem Poručíme větru, dešti. A v podstatě jsme se mu dostali na dohled potud, že uspokojení lidských materiálních potřeb je když ne dosaženo, tak si jej lze snadno představit. Vyspělé země fungují jako uzavřené lidské systémy – tak, že sní o ideálu plně automatizované politiky bez dotyku lidské ruky, jak to výstižně popisoval Maçães na základě svých zkušeností portugalského ministra pro Evropu.

Do toho vstoupil covid jako de facto politický aktér. Stojí za to ocitovat tuto pasáž:

„Ani nejradikálnějšímu politickému hnutí by se nikdy nezdálo o tom, co přinesla pandemie: radikální a nespornou změnu našeho společného života. A přesto se stát za státem ochotně podřizovaly neohlášenému hostu – a to nejen jako nespoutané síle, ale i jako arbitrovi, nejvyššímu soudci, na kterého se člověk obrací ve snaze určit úspěch či neúspěch svých rozhodnutí a činů. Připadalo mi to jako návrat nadpřirozeného aktéra, ne protože by na viru bylo něco nadpřirozeného, ale protože se jeho politická moc tak dramaticky lišila od netečné a poddajné povahy toho, čemu jsme si zvykli říkat příroda.“

To má radikální důsledky pro mezinárodní systém. „Globální trhy již nejsou ospravedlněním celého systému, ale státy se zároveň nestáhly do svých národních bublin. Objevil se nový zastřešující princip: prostředí, v němž žijeme – příroda. Globalizace i kapitalismus se náhle jeví jako nástroje k ovládnutí a kontrole přírodního prostředí.“

Státy budou soutěžit v technologické zdatnosti tohoto ovládání, a jestliže má Západ některé startovní výhody, Čína má zase tu devízu, že je stoupající mocností, která si snáze umí představit alternativy k dosavadním pořádkům. A jakožto země, která považuje samu sebe ne za stát, ale přímo civilizaci, není zatížena tím, že by brala západní osvícenský projekt za závazný. Maçães připomíná, že „čínský prezident Si Ťin-pching v projevu v Davosu v roce 2021 přirovnal globální soutěž k ,dráhovému závodu, nikoli k řeckořímskému zápasu’, ale samozřejmě se o řeckořímský zápas jedná a Čína k tomu také tak přistupuje“. Bojiště může být kdekoli a ne všechny zákroky jsou sice myslitelné – není žádoucí soupeře ani Zemi zničit –, ale dané pravidly rozhodně nejsou. Důležitou roli v tom bude hrát zvládání změn klimatu. Maçães ovšem připomíná, že to nijak nesouvisí s kapitalismem, že člověk ovlivňoval přírodu už tisíce let a nikdy se nevymaní z toho, že ona ovlivňuje jeho. A na veřejné diskusi v Praze zmínil, že eliminace fosilních paliv a emisí oxidu uhličitého nemusí do budoucna být jedinou metodou ovlivňování klimatu.

Jeho teze o návratu přírody je myslím užitečné nakopnutí pro západní civilizaci. V tom nejobecnějším smyslu – že se budeme muset přestat vařit ve vlastní postmoderní šťávě, chovat se, jako by svět začínal a končil v našich hlavách.