Úskalí korejsko-japonských vztahů

Vášně ve stínu jaderné hrozby

Úskalí korejsko-japonských vztahů
Vášně ve stínu jaderné hrozby

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Vztahy mezi Japonskem a Jižní Koreou se dramaticky zhoršují a vlastně už nabraly podobu obchodní války, jenže kořeny napětí leží v tragické historii obou států. A aby toho nebylo málo, spor graduje také kvůli stále odlišnějšímu pohledu Tokia a Soulu na KLDR.

Korejský poloostrov byl dlouho okupován imperiálním Japonskem, což zanechalo rány, jež se pořád nezacelily. Vztahy dosud komplikuje mj. otázka „žen pro potěšení“, což je eufemismus užívaný pro ženy z okupované Asie (nejen z Koreje), jež Japonci donutili k prostituci, či téma otrocké práce praktikované v japonských továrnách za války. Ostatně právě kvůli tomu začala také aktuální kapitola jihokorejsko-japonského napětí.

V roce 1965 totiž obě země podepsaly mírovou dohodu, jež definovala také právní základ pro odškodňování obětí, ale z obou stran se ozývala i silná kritika. První zásadní zlom však nastal až v roce 2011, kdy jihokorejský ústavní soud nařídil vládě opět otevřít téma oněch nucených prostitutek, a v roce 2018 tamní Nejvyšší soud podpořil dodatečné nároky proti japonským firmám s poukazem na nedostatečnost oné dohody.

Tokio podle očekávání reagovalo odmítavě a podrážděně na rozhodnutí, které bere jako snahu o otevírání historických sporů a v podstatě porušení oné mírové smlouvy. Za jiných okolností se mohlo jednat „jen“ o další slovní přestřelku, jakých už bylo poměrně dost, avšak nedlouho po onom soudním výroku přišel též incident vojenské povahy. Japonci totiž obvinili Jižní Koreu, že její torpédoborec zaměřil střelecký radar na japonské hlídkové letadlo, což lze považovat za jakýsi poslední krok před ostrou palbou.

Soul se proti obvinění ohradil a naopak obvinil Japonce z nebezpečně blízkého průletu. Dosud není jisté, co přesně se tehdy stalo, nepochybné však je, že incident přilil mnoho oleje do ohně historicky zakořeněných animozit a nacionalistických vášní, kterých je dnes více než dostatek, a to na obou stranách Japonského moře. Většina politiků v Tokiu i Soulu se nikterak nesnažila o ztlumení prudce rostoucího napětí, spíše naopak.

Japonský pravicový konzervativní premiér Šinzó Abe, jenž bývá svými kritiky označován i za nacionalistu, dal opakovaně najevo, že svět se změnil, že současné Japonsko už nehodlá všem na všechno kývat, popřípadě se za vše stydět a omlouvat. Přestože za hlavního protivníka považuje Čínu, rozhodl se i ke krokům vůči Jižní Koreji, jejíž ekonomika ostatně představuje pro Tokio stále významnějšího soupeře. V červenci loňského roku proto Japonsko uvalilo restrikce na export některých technologicky významných materiálů do Jižní Koreje.

Jako důvod byla uvedena neochota Soulu zabránit tomu, aby se výsledné produkty dostávaly i do KLDR. Pro jihokorejský průmysl to znamená potenciálně vážný problém, který by se mohl negativně odrazit mj. ve výrobě obrazovek či robotů. V srpnu 2019 Japonsko odstranilo Jižní Koreu ze seznamu zemí, s nimiž obchoduje s minimální regulací, na což Soul zareagoval adekvátním krokem, tzn. výmazem Tokia ze „svého“ seznamu. Objevují se i spekulace o dalších možných sankcích včetně zákazu cestování pro některé osoby.

Někteří politici či novináři v Jižní Koreji opět otevírají též téma územních sporů s Japonskem. Vcelku málo známým faktem totiž je, že vedle sporu s Čínou o souostroví Senkaku má Tokio také obdobný spor s Jihokorejci. Ti fakticky kontrolují souostroví Dokdo, které si ale nárokují i Japonci, kteří ho nazývají Takešima. V Jižní Koreji už navíc znějí také hlasy, podle nichž by měla jejich země požadovat rovněž ostrov Cušima.

Každý takový krok samozřejmě doprovázejí různá obvinění a další odkazy na historii. Korejci stále připomínají zločiny japonské okupace, kdežto Japonsko poukazuje na neochotu současné jihokorejské vlády čelit severokorejské hrozbě. Tento aspekt sporu zdůrazňuje i skutečnost, že Soul neprodloužil dohodu o sdílení zpravodajských informací s Japonskem, která byla pokládána za důležitý projev napravování vztahů.

Smlouva GSOMIA (General Security of Military Information Agreement) byla uzavřena roku 2016 a samozřejmě se týkala zejména informací o KLDR. V té době však byli v Soulu u moci konzervativci, kteří vesměs hledí ostražitěji na Severní Koreu a smířlivěji na Japonsko, kdežto nynější jihokorejský prezident Mun Če-in náleží k levicovým liberálům, u kterých je to přesně naopak. Současné politice Soulu navíc mimořádně nahrává skutečnost, že cestu k porozumění s KLDR hledá také americký prezident Donald Trump.

Američané totiž dřív obvykle sdíleli tvrdší pohled Japonců a jihokorejské pravice, ale Trump v tomto smyslu přinesl zásadní změnu, která ovšem vzbudila pochopitelný nesouhlas v Tokiu. Obdobně byly přijaty i Trumpovy někdy značně kritické názory týkající se obchodních vztahů USA a Japonska, takže se nelze divit, že v dříve pevné americko-japonské alianci už to začíná nepříjemně skřípat. Japonci si tedy kladou otázku, nakolik se lze na Washington spoléhat, což se odráží v úvahách o jiných cestách k zajištění bezpečnosti.

Právě tyto úvahy se však setkávají s velkou ostražitostí v dalších zemích Asie. Během studené války a také dlouho po ní platilo, že mnoho asijských zemí bylo ochotno přinejmenším trochu potlačit animozity vůči Tokiu a pragmaticky spolupracovat nejdřív proti hrozbě SSSR a poté proti expandující Číně, v posledních letech se však situace opět komplikuje. Abeho vláda totiž koná či plánuje kroky, které vyvolávají značnou nelibost.

Mezi ty nejvíce kontroverzní patří stavba „vrtulníkových torpédoborců“, jak Japonsko nazývá svá nová plavidla, která slouží primárně coby nosiče vrtulníků, avšak z hlediska konstrukce se zcela jasně jedná o lehké letadlové lodě. Potvrdil to i oficiálně avizovaný záměr Tokia upravit jednu z nich k provozu amerických bojových letadel F-35B Lightning II. Velké nosiče helikoptér ovšem staví také Jižní Korea, na čemž Japonce musí poněkud dráždit fakt, že první jihokorejská loď tohoto druhu nese jméno Dokdo.

Bez amerického „deštníku“?

Průběžně se vyskytují i spekulace, že Tokio uvažuje o vlastním nukleárním arzenálu, který by mohl nastoupit na místo amerického „deštníku“. V Japonsku existuje menšinový, avšak pořád hlasitější názor, že americké záruky jsou nespolehlivé a že by si Japonsko mělo zajistit vlastní odstrašující kapacity proti Číně a KLDR. Svůj tajný nukleární zbrojní program ale měla i Jižní Korea, kde občas zaznívá také volání po jeho obnovení.

Zdůvodnění tohoto (hypotetického) kroku se ale různí, neboť jen část jihokorejských zastánců jaderné výzbroje vidí nejzávažnější hrozbu na severu. Nikoli nepodstatná část soudí, že hlavní protivník se nalézá v Tokiu, což mnohé jihokorejské nacionalisty dovedlo až k úvahám, že by obě Koreje měly spolupracovat proti Japonsku. Zdaleka nejde o ojedinělý názor, což dokazuje mj. fenomén románu, který nese titul Ibišek znovu kvete (The Rose of Sharon Blooms Again). Byl také zfilmován a dosáhl až neuvěřitelného úspěchu.

Román vyšel v roce 1994 a popisuje zhoršující se vztahy Jižní Koreje a agresivního Japonska, které se dostávají až na hranici války, kdežto Američané odmítají zasáhnout. Do krize se však zapojí jihokorejský fyzik, který přesvědčí svou vládu ke kooperaci s KLDR, a proto obě země v utajení vyvíjejí jaderné a raketové zbraně, jejichž demonstrace poté odstraší Japonce. Kniha dovedně kombinuje fikci s realitou, jelikož pracuje také s výše zmíněným (reálným) jaderným programem Soulu, který stále provázejí záhady. Román se s více než třemi miliony prodaných exemplářů stal bestsellerem a velký úspěch zaznamenala též filmová podoba z roku 1995. Ostatně ani autor knihy Kim Čin-mjung vůbec neskrývá, že je (pan)korejským nacionalistou. Fakt je, že v Jižní Koreji působí i určité zájmové skupiny, kterým sbližování s KLDR není proti mysli, protože právě v něm vidí cestu, jak efektivně vzdorovat stále silnějšímu Japonsku.

Cílem není formální spojení obou států, jež by pro Jižní Koreu jistě reprezentovalo obrovskou ekonomickou zátěž, nýbrž pragmatická spolupráce. Některé jihokorejské korporace se již řadu let snaží získat přístup k ekonomice na severu, která má bohaté zásoby surovin a pochopitelně také mimořádně disciplinovanou a nenáročnou pracovní sílu. Hlavním výsledkem těchto snah je průmyslová zóna u severokorejského města Kaesong, jež vznikla na bázi spolupráce s Jižní Koreou a je centrem lehkého průmyslu v KLDR.

Jihokorejské společnosti tak mohly zaměstnat levnou a kvalifikovanou pracovní sílu v počtu zhruba 53 000 severokorejských dělníků, zatímco vláda v Pchjongjangu získala jednak přístup k moderním technologiím a jednak „tvrdou“ zahraniční měnu. V důsledku zhoršení vztahů byl tento společný projekt v roce 2016 pozastaven, ovšem prezident Mun Če-in už avizoval záměr jej znovu otevřít a potom ještě rozšířit.

Zvýšené napětí mezi Jižní Koreou a Japonskem těmto záměrům zákonitě nahrává a vedle toho se dá očekávat též zlepšení vztahů mezi Soulem a Pekingem. Ony japonské restrikce na vývoz do Jižní Koreje totiž tlačí Jihokorejce k tomu, aby hledali alternativní dodavatele. Čína se tady přímo nabízí a jistě toho využije ke zvýšení svého vlivu v Soulu, před čímž ostatně varoval již Samuel Huntington v proslulé knize Střet civilizací.

Dokonce už se objevila jakási konspirační teorie, která vysvětluje, proč několik nových zbraní z KLDR připomíná jihokorejskou techniku. Standardní vysvětlení představuje činnost tajných služeb, ale existuje také provokativní tvrzení, že určité jihokorejské zájmové skupiny záměrně předávají severu špičkové technologie, respektive pomáhají budovat odstrašující potenciál, z něhož může výhledově profitovat celá Korea. To není příliš daleko od oficiálního názoru Tokia, jímž byl zdůvodněn onen zákaz exportu do Jižní Koreje.

Někteří komentátoři tvrdí, že vinu na jihokorejsko-japonském napětí má Donald Trump, jehož politika rozhodně neposiluje systém aliancí, které USA pracně budovaly. Ačkoli na tom může být i něco pravdy, je potřeba znovu zdůraznit, že celý spor má mnoho dimenzí a svými kořeny sahá daleko do historie. Svět se změnil, politika v Soulu a Tokiu také a je dost sporné, zda by sebevětší snaha USA mohla skutečně zjednat nápravu.

Animozity mezi Jižní Koreou a Japonskem mohly být dřív zatlačeny do pozadí, jestliže bylo z pragmatického hlediska výhodnější spolupracovat, v současnosti však obě vlády zjevně věří, že konfrontační přístup má větší přínos než kooperace. Je obtížné předpovídat, k čemu by tato situace mohla dospět, byť se již vyskytly temné prognózy, že může nastat další „malá studená válka“ podobná té mezi Indií a Pákistánem. Nesporné je, že na obou stranách existuje ochota i potenciál pro vyložení karty jaderného odstrašování.

 

17. února 2020