Včerejší nález Ústavního soudu, který podržel tzv. lex Babiš, bychom mohli klausovsky nazvat neudálostí. ÚS ponechal v platnosti novelu zákona z roku 2016, která členům vlády zapovídá vlastnit média (nikoliv internetová, na ta se zapomnělo; málokdo je dokonalý) a ucházet se pro firmy, v nichž vlastní aspoň čtvrtinu, o dotace a státní zakázky. Je to od ústavních soudců záslužný výrok. Představme si, že by i toto omezení zrušil a Andrej Babiš, případně další oligarchové, kteří přijdou po něm, by směli republiku ždímat už bez jakýchkoliv omezení.

Návrh prezidenta Miloše Zemana na zrušení lex Babiš ležel u Ústavního soudu dlouhé tři roky, což Babišovy poslance a poradce (V Salonu Echa před půlrokem premiérův poradce Cyril Svoboda) vedlo k optimistické domněnce, že právně je tento zákon přinejmenším pochybný. Mysleli, že ústavním soudcům se nechce kousnout do tohoto jablka, protože tím proti sobě popudí ulici nebo opoziční média. Takže teď aspoň smíme zapomenout na podezření, že by se ÚS choval alibisticky.

Významné je i to, že soud ústy zpravodaje Jana Filipa „zcela zásadně“ odmítl stížnost, že zákon diskriminuje podnikatele, kteří vstoupili do politiky. Zapomíná se, respektive opozice nepřipomíná, že Babiš se údajné diskriminaci své osoby mohl jednoduše vyhnout, kdyby se zřekl nenárokových dotací a kdyby prodal svůj mediální dům Mafra, o němž předtím teatrálně tvrdil, že této akvizice lituje a že mu vlastnictví Mladé fronty DNES či Lidových novin jen komplikuje život. Je úlevné vědomí, že ne každý toto hrané bolestínství přijímá.

Současně však platí, že strážci ústavy „pouze“ neprohloubili marasmus panující od Babišova příchodu ve veřejném životě. Zákon, o nějž šlo, sice politikovi nařizuje převést firmu do svěřenského fondu, ale nijak nereguluje, kdo svěřenský fond může řídit. Nezmůže se dokonce ani na vyloučení blízkých příbuzných, nemluvě o zaměstnancích majitele. Je to imitace řešení. Poslanci ANO od té doby mohou tvrdit, že pan předseda svůj střet zájmů vyřešil v souladu se zákonem, v televizi bude moderátor každého, kdo by LN nebo MfD označil za vládní tisk, formalisticky opravovat, že už to právnicky není pravda.

Přitom před čtyřmi lety byla ve hře tvrdší verze, která by „veřejnému funkcionáři“, tedy i členu vlády, zakazovala být „ovládající osobou“ firmy dotované, respektive ucházející se o zakázky. Tvrdou linii zastávali tehdy především poslanci Martin Plíšek z TOP 09 a sociální demokrat Jan Chvojka. Sněmovnu pak opustila odvaha, údajně z obav před Ústavním soudem, reálně i proto, že někteří stratégové v opozičních stranách si nechtěli k Babišovi tak zcela uzavřít cestu a obávali se jeho vzteku. Dopadlo to, jak muselo: i dnes tvrdnou v opozici a nezbývá jim než se nedůstojně spoléhat na Evropskou komisi, aby český zákon o střetu zájmů interpretovala co nejpřísněji, v duchu, který oni sami neměli odvahu novele vdechnout. V tak bezzubé formě neměl být lex Babiš vůbec přijat. A není to chyba Ústavního soudu.