Centrum Prahy trpí „pronájmy“ bytů turistům přes Airbnb

To už je na další defenestraci

Centrum Prahy trpí „pronájmy“ bytů turistům přes Airbnb
To už je na další defenestraci

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nedávného „happeningu“ proti Airbnb v centru Prahy se zúčastnil i primátor Zdeněk Hřib. Akce je viditelným znamením napětí a nepřátelství, které se v centru hlavního města zmocňuje čím dál víc „normálních“ obyvatel. Stěžují si, že krátkodobí hosté v bytech přeměněných de facto na hotelové pokoje jim ze života dělají peklo. Vzniká jakási občanská sebeobrana, jejíž nejvýraznější tváří se stal Petr Městecký, předseda spolku Snesitelné bydlení v centru Prahy. Kromě něho do Salonu Týdeníku Echa přišel diskutovat Adam Zábranský, pražský radní za Piráty, a místostarosta Prahy 9 Tomáš Portlík. Zástupce agentury Airbnb pro Českou republiku byl pozván také, ale poněkud příznačně se omluvil, že je zrovna mimo republiku.

Odpíchnu se od názvu vašeho spolku, pane Městecký. Skutečně je dnes v centru Prahy bydlení nesnesitelné?

Městecký: Tady v centru se nedá bydlet. Nejenom že vás ve vlastním bytě nenechají v klidu žít, bojíte se vyjít na chodbu. Praha je, omlouvám se, v totálním průseru. My tu bydlíme v otevřených hotelech. Já konkrétně mám za osmicentimetrovou zdí hotelové pokoje, nad sebou i pod sebou.

Co jsou vaše typické problémy s hosty?

Městecký: Obden na vás někdo ve tři v noci zvoní, když se opilý vrací na pokoj. Zhruba jednou týdně vám někdo cpe klíče do zámku, protože si spletl dveře. Přes léto se vám běžně před domem vyrojí deset lidí s dvaceti kufry, někdo je vpustí dovnitř, vyjdou pěšky do pátého patra, kde zjistí, že bydlí v jiném domě. Mám děti, chodí do školy. Představte si moji desetiletou dceru, ta si čipem otevírá dveře od domu, a tam čeká deset lidí s kufry, kterými ucpou dveře. Ona se přes ně ani nedostane do školy. Musí si mě volat na pomoc. Číňan většinou neumí anglicky ani německy, ten kufr mu musíte vzít a odnést. On jde za svým kufrem. Celkově to je absolutní ztráta soukromí.

Myslíte, že tady pánové lokální politici dělají dost?

Městecký: To je správná otázka, ale neumím na ni plně odpovědět. Přes veškerou snahu jsem pořád nepochopil, co je vlastně cílem reprezentace hlavního města v této věci. My jako bydlící jsme na posledním místě.

Pánové, s tou diagnózou, že Praha má totální průšvih, byste souhlasili?

Zábranský: V centru města to určitě totální průšvih je.

Portlík: Myslím, že je to průšvih pro ty konkrétní domy a vlastníky bytů. Turistický ruch narůstá, to není jen problém Prahy, ale i Benátek, Barcelony, všech zajímavých měst po Evropě. Problém vidím tam, kde nějaký konkrétní pronajímatel není schopen dodržovat pravidla hry.

Odhaduje se, že krátkodobě na pár dní se v Praze pronajímá až patnáct tisíc bytů. Máte představu, jaký podíl z nich jsou byty jedinců, kteří si je pořídili jako investici, a kolik patří velkým firmám?

Zábranský: Statistiky tu neexistují, ale pokud se nepletu, deset procent pronajímatelů pronajímá dohromady nadpoloviční většinu nabízených bytů. Z toho je vidět, že jejich podíl na drobném krátkodobém ubytování je velmi podstatný.

Městecký: To můžu potvrdit. Ale byl bych v odhadu asi ještě tvrdší. My, náš spolek, v podstatě neznáme jednotlivce, kteří by něco nabízeli. Že byste měl babičku, která nabízí volný pokoj, je iluze. Maximálně narazíte na někoho, kdo nabízí dva tři byty, a stejně si na to vezme agenturu.

Týká se to v Praze jen Prahy 1, nebo už se ten fenomén rozšířil dál?

Městecký: V Praze se prstenec problémových lokalit zvětšuje každým rokem. Před pěti lety to byla Praha 1, dneska máte Prahu 2, 3, 5, 7. V podstatě si můžeme vzít kružítko a rok od roku zvětšovat poloměr.

Portlík: Ale ne. Podíl Prahy 1 na tom fenoménu zůstává s odstupem největší. Jediné, co se změnilo, je počet provozoven. Protože prostě o tu službu je čím dál větší zájem.

Městecký: Našich 15 tisíc je dolní odhad. Jinak protistrana, to znamená lobby poskytovatelů, schválně mate pojmy. Například pojmy jako krátkodobé bydlení, krátkodobé pronájmy – už jste je tu všichni použili –, to jsou naprosté nesmysly, zákonem nedefinované. Nepoužívejme je. Pronájem – a to definují i analýzy úřadu ombudsmana nebo Generálního finančního ředitelství ČR – znamená v řádu měsíců a výše. Poskytování ubytovacích služeb v řádu dnů. A o něm se tu bavíme.

Proč je ta terminologie tak důležitá?

Městecký: Má neskutečné konsekvence. Například na pronajímání nepotřebujete živnostenský list, na poskytování ubytovacích služeb ano. Stavební zákon a jeho podvyhlášky určují druhy staveb. Buď stavby pro bydlení, nebo stavby ubytovacích zařízení. Dva měsíce starý nález kanceláře ombudsmana říká, že pokud si uděláte provozovnu ubytovacích služeb ve stavbě pro bydlení, tedy hezky česky v bytovém domě, tak vám hrozí až 500 tisíc korun pokuty. Jenže stavební úřady jsou slepé a nevymáhají to. Částečně proto, že konkrétní úředníci na městských částech jsou pod vlivem nátlakových skupin.

Zábranský: Tohle je důležitý bod. Já se naprosto shodnu s úřadem ombudsmana, že pokud mám byt, který byl postavený za účelem bydlení, v územním plánu, který tam taky předpokládá byt k bydlení, tak když přijde majitel s tím, že tam začne provozovat krátkodobé ubytování a celý rok ubytovává turisty na řekněme tři dny, tak to je jasně změna účelu stavby.

Městecký: Strašně důležité je, že pak ten prostor neslouží k bydlení, ale k podnikání.

Zábranský: K němuž je nutná rekolaudace, a tedy i svolení stavebního úřadu. Není úplně pravda, že by na to všechny stavební úřady kašlaly. Řešil jsem případ, kdy stavební úřad na Praze 2 pokutoval firmu, která byt v bytovém domě používala na byznys. Nicméně firma se odvolala k magistrátu, jehož stavební úřad rozhodnutí z Prahy 2 zařízl. Odůvodnil to tak, že stavební úřad nemá co posuzovat, jestli je pronájem krátkodobý, nebo dlouhodobý. Podle mě úplně v rozporu se zákonem.

A vy si na stavební úřad magistrátu nemůžete posvítit?

Zábranský: Ne, on je součástí státní správy. Tu my politici nemůžeme jakkoli instruovat. Proto jsem vzal tohle konkrétní rozhodnutí magistrátu a poslal ho na ministerstvo pro místní rozvoj s tím, že je v rozporu se zákonem. Byli jsme s primátorem Hřibem dokonce za ministryní Dostálovou. Bohužel o měsíc později ministerstvo vydalo nález, že souhlasí s rozhodnutím stavebního odboru na magistrátu – a v podstatě zopakovalo jeho odůvodnění. Pak se ale stavební úřady jednotlivých čtvrtí, i ty, které by měly ambici to řešit, nemusí ani namáhat. Protože budou vědět, že jim to magistrát s podporou ministerstva shodí.

Městecký: Což už se stalo přímo na Praze 2. Další stížnosti stavební úřad Prahy 2 odmítá s odvoláním na ten první spor. Ministerstvo pro místní rozvoj v případě, o němž mluvil tady pan Zábranský, argumentuje naprosto scestně. Například tvrdí, že kdyby připustily tuhle stížnost, pak by stavební úřady nemohly dělat nic jiného než kontrolovat každý byt. Nezlobte se na mě, tohle řekne státní instituce? To je na defenestraci. Nejsem politik a nejsem náměstkem primátora, ale být vámi, tak bych tohle určitě medializoval a spustil křik.

Co byste, pane Portlíku, dělal jinak, kdyby Praze vládla ODS?

Portlík: Určitě bych si zavolal šéfy Finanční správy, živnostenského odboru, České obchodní inspekce, městskou policii – a dal si dohromady možnosti všech institucí. Zásadním cílem by mělo být vybírání poplatků. Teď prošel poplatek 50 korun za noc a jedno ubytování. Zadruhé by společenství vlastníků jednotek neboli SVJ, případně družstva, měla mít možnost, aby od těchto pronajímatelů, respektive živnostníků, dostávala vyšší příspěvek do fondu údržby a oprav. Není přece možné, aby si někdo, jehož klienti každou chvíli pozvracejí chodbu, platil stejné množství služeb jako ostatní. Jakási moje celková představa je dotáhnout tři čtyři ostré případy, kdy firma, která neplatí poplatky, dostane maximální pokuty. Pak by se to mezi klienty rychle rozkřiklo. Myslím, že když se sankce začnou maximálně využívat, asi se leckterému poskytovateli vyplatí udělat si dlouhodobý pronájem na Praze 1, než aby se každých čtrnáct dní mořil s udáním.

Co si máme představit pod těmi třemi čtyřmi exemplárními případy?

Portlík: Vezmu si řekněme tady pana Městeckého jako partnera, nabídnu mu právní pomoc, budu mít soupis, kde ty provozovny jsou, a budu se snažit ukázat, že jde o podnikání, takže to bylo načerno. Oni samozřejmě ti lidé, kteří přes nějaké provozovatele svoje byty pronajímají, budou tvrdit, že ten čínský provozovatel je dlouhodobý nájemce pomalu s českou občankou. Takhle se to u toho soudu bude muset odehrát, několik případů. Pravda, bude to trvat déle, bude to složité prokazování, ale když tomu člověku prokážu, že porušil daňovou povinnost, porušil zákon o podnikání, živnostenský zákon a pravděpodobně i stavební zákon? Něco dělat se dá vždycky, ale musí se to odmakat. Rozhodně dává větší smysl tlačit na orgány státní správy, které se samy těch případů ujímat nebudou, aby využívaly sankcí a pokut, než hledat zákonem plošné řešení pro celou republiku, která prostě není Praha 1.

A kdo by byl žalobce?

Portlík: V našem hypotetickém případě zřejmě SVJ pana Městeckého.

Zábranský: Jednu možnost skýtá stavební zákon, o tom jsme už mluvili. Přejdu k možnostem, které skýtá živnostenský zákon. Ten podle mě stanoví, že když podnikatel poskytuje ubytovací služby, kde je méně než deset lůžek, tak na to mu stačí volná živnost. Když má víc než deset lůžek, a to kdekoli, ta se počítají dohromady, potřebuje koncesovanou živnost. Skrz to bychom mohli řešit případy firem, které pronajímají třeba 200 bytů, a přitom nemají koncesi. Byť musím přiznat, že takhle velké firmy si to už vesměs hlídají, podstupovaly by velké riziko. Ale co by živnostenský úřad měl dělat určitě: když zjistí, že v nějakém bytě je krátkodobé pronajímání, měl by po tom provozovateli vymáhat, ať si udělá živnost a byt si označí jako provozovnu.

A čemu to pomůže?

Zábranský: Ve chvíli, kdy se řeší rušení nočního klidu, jde dnes odpovědnost primárně za turistou, který noční klid narušuje. Ten by měl dostat pokutu. Nicméně v praxi klienti jsou firmami často instruováni, aby policajtovi neplatili pokutu na místě, pokud se tedy policista vůbec dostane do bytu. Když turista nezaplatí na místě, věc jde do správního řízení. A než úřad rozhodne, turista dávno odjel a už ho nikdy nedoženete. Ale ve chvíli, kdy je turista klientem podnikatele s živnostenskou licencí, je možné vymáhat pokuty i po tom podnikateli.

Co ještě by vás napadlo?

Portlík: Zvažoval bych posílení pravomocí esvéjéček. Aby se to mohlo rozhodnout přímo na místě. Vím, že je to sporné a musí se to dělat vyvážené, aby se z toho nestal nástroj, jímž si část lidí v domě bude vyřizovat účty s pronajímatelem bytu, i když se třeba zrovna jeho klienti budou chovat slušně.(KAUZA)

Městecký: Silnější práva společenství, to zní hezky. Jenže já vám uvedu konkrétní příklad z mého domu, což je mimochodem kulturní památka. Cizinec si koupil byt. Byt nelegálně přestavěl na dva. Tím pádem má z původního bytu dva na sobě nezávislé hotelové pokoje. A vznikla další koupelna a další záchod v prostorech, které pro to nebyly určeny. Jedněm lidem se teď neustále někdo sprchuje a vyprazdňuje přímo nad ložnicí. Když pán dělal příčky, dal vodovodní potrubí někam, kam se nesmí dávat. Stavební úřad na náš popud konstatoval černou stavbu a vydal rozhodnutí o jejím odstranění. Stavebník požádal o dodatečnou kolaudaci a dodatečné stavební povolení. Úřad vydal asi čtyři podmínky, jež stavebník musí splnit, mezi nimi i souhlas společenství, tedy nás ostatních, s rozdělením bytu na dvě jednotky. Hlasovalo se, ten pán je dost nerudný, takže se ho lidi bojí. Nakonec pro souhlas s rozdělením hlasoval on, stavebník. Tedy pro: 3,5 procenta. Proti já a pár dalších, tedy 12 procent. Zbytek se zdržel, protože bylo jasné, že usnesení nebude přijato, rozdělení bytu neprojde, a oni s tím nerudným pánem nechtějí mít problémy. Jenže stavební úřad mu vydal povolení s tím, že proti stavbě není odpor, protože přes polovinu se zdrželo. Rozhodnutí je stoprocentně nelegální. A výsledek: čtyři roky ta věc putuje mezi námi, stavebním úřadem, magistrátem, ministerstvem pro místní rozvoj a zpátky. Stále nebylo rozhodnuto. Co tím příběhem chci říct? Posilovat pravomoci je zbytečné. My ta práva máme, a všichni nám na ně kašlou.

Otázka na závěr: Narušují Airbnb a spol. kromě života obyvatel i celkový charakter města?

Městecký: Určitě. Přispívá to k lacinému obrazu Prahy. Máme tu levný alkohol, drogy a sex. K tomu levné letenky a k tomu všemu levné ubytování. Co z toho asi tak může povstat? Podle mě Airbnb ani není konkurencí hoteliérů, nenajdete totiž hotel, kde v jednom pokoji ubytují deset lidí. V našem domě máme v pátém patře takové pokoje hned dva. Dvacet lidí, a ještě mezi těmi byty přebíhají.

Zábranský: Ovlivňuje to charakter Prahy, a samozřejmě k horšímu. Centrum se vylidňuje už delší dobu z jiných příčin, ale tohle je významný faktor, který odchod starousedlíků urychluje. Zadruhé vinou těchto kvazihoteliérů ztrácí město možnost regulovat turistiku. Což možná někomu může znít až komunisticky, ale ve chvíli, kdy existuje nějaký územní plán, v němž je určeno, kde budou domy na bydlení, kde kanceláře a hotely, tak to je jeden z významných nástrojů, jak regulovat počet turistů. Ten roste extrémně v Praze a všech významných evropských městech. Někde, jako v centru Prahy, už to přesáhlo míru, kterou jsme schopni zvládnout.

 

5. března 2020