Spisy Ladislava Grosmana (1921–1981), autora předlohy k oscarovému filmu Obchod na korze (1965), tady už dávno měly být, díky pražskému nakladatelství zvanému Filip Tomáš – Akropolis snad brzy budou. Je ohlášeno celkem pět svazků, loni vyšel první (č. 2 – Povídky), letos druhý (č. 4 – Dopisy Mileně). Tempo jeden kousek ročně prý firma zachová.

Zatímco film s Jozefem Kronerem a Idou Kamińskou, triumf režisérské dvojice Ján Kadár – Elmar Klos, je všeobecně znám, o slovesném díle Ladislava Grosmana, slovenského rodáka, jenž si za svůj literární jazyk zvolil češtinu, se totéž říct nedá. Spisy, obvykle rekapitulující dílo již vydané, jsou v Grosmanově případě objevné, dokazují to již výše připomenuté Povídky: 23 textů z 52 je v souboru publikováno poprvé. A přítomný svazek Dopisy Mileně je pro všechny čtenáře zcela nový. Tedy – až na název, tak se přece jmenuje soubor listů Franze Kafky novinářce Mileně Jesenské, k níž autora Procesu poutal na počátku 20. let silný cit. Editor Jiří Opelík samozřejmě ví, že Dopisy Mileně je „obsazený, nadto slavný titul“, usoudil však, že „i Grosman měl na takový titul nárok“. To je názor hodný diskuse. Kafka, jak známo, název Dopisy Mileně nevymyslel (publikování soukromé korespondence mu vůbec nepřišlo na mysl, ke čtenářům se dostala téměř třicet let po jeho smrti, Briefe an Milena nesou vročení 1952, český překlad vyšel poprvé až roku 1968), zatímco Grosman, o jehož znalosti Kafkovy knihy v nejmenším nepochybujme, sám takto své texty nazval. Literární dějiny podobné přebírky znají, například Jaroslav Seifert pojmenoval svou dnes již klasickou básnickou sbírku Maminka (1954) v době, kdy Jan Čarek, autor jiné Maminky (1941), výboru z vlastních veršů, ještě žil. Na Čarkovu Maminku se zapomnělo. Také proto, že ta Seifertova byla lepší. Ale vraťme se ke Grosmanovi.

Dopisy Mileně pocházejí z let spisovatelova izraelského exilu, kam odešel po srpnu 1968. „Osou edice,“ vysvětluje editor, „byl nutně učiněn soubor 16 dopisů autorem nazvaný právě Dopisy Mileně, soubor vlastně opravňující existenci této knihy. Nejde však o dopisy putující poštovní trasou, nýbrž o ucelený štůsek dopisů imaginárních, literárních.“ Následuje oddíl Země mléka a strdí (Povídky Mileně), ale je tady i skutečná Pošta Mileně, listy psané Grosmanem (a po jeho nečekané smrti vdovou Editou) a odesílané do Švýcarska rodinné přítelkyni Mileně Králové a jejímu manželovi. Královi, rostenci Grosmanových, se s nimi znali už z mladých let v Praze, i jejich dvě dcery byly věkem blízké mladému Grosmanovi.

Pošta Mileně, to jsou rodinné dopisy (první ze 4. 3. 1971) přátelům („Ahoj, Milenko, ahoj, Pavlíčku… Vaši Laco, Edita, Jirka“) o věcech většinou obyčejných, praktických, třeba o plánované cestě do Evropy: „Kdyby ale nebylo, Milenko, tvého milého a bezprostředního pozvání, nevím, zda bychom se vůbec rozhodli do Švýcar ject“, v témže listě ze 6. 7. 1971: „Na tento výlet se prakticky těšíme od samého začátku, ale z finančního hlediska je to tak či onak dobrodružství“, po návratu do Izraele (30. 9. 1971): „Vono se to adresuje jinak, když člověk ví, kde to město leží, kde ta milá ulice je.“ Nebo (6. 8. 1973): „Drahá Milenko: / stojí to všechno za hovno. Víš, jak dlouho mi trvalo, než jsem přišel na tuto geniální a typicky českou větu, vždycky a všude platnou? Trvalo mi to pět minut tedy, než jsem na ni přišel. Dumal jsem totiž o tom, čím tento dopis začít.“ Atd.

Jenže náhle (6. 10. 1973) byl Izrael napaden egyptskými a syrskými vojsky, podporovanými dalšími arabskými zeměmi, z Grosmana se stává spíše válečný esejista než válečný zpravodaj, v Dopisech Mileně (tedy textech titulní adresátce neodeslaných) popisuje a komentuje průběh toho nakonec, jak se ukázalo, jen třítýdenního konfliktu, vidí zblízka, co je to „zmatení zbraní, zmatení jazyků, zmatení rozumu, ztemnělá internacionála vášní, džungle nenávisti, chaos“.

V české literatuře jde o jedinečné zachycení jomkipurské války.

Ladislav Grosman: Dopisy Mileně. Edičně připravil Jiří Opelík. Filip Tomáš – Akropolis, 267 str.