Jednotlivé země světa se rády předhánějí ve všelijakých metrikách pokroku. HDP na hlavu, množství vyrobené oceli, velikost armády, počet lékařů na tisíc obyvatel, míra státního dluhu a tak dále. Když ani jedno z běžných čísel nevychází dobře, lze vymýšlet další. Tak například Bhútán, velmi chudé království ve vysokém Himálaji, přišel s indexem národního štěstí, hodnotou odvozenou z pojmů jako „udržitelný a spravedlivý sociálně-ekonomický rozvoj“. Nikoho asi nepřekvapí, že podle bhútánské vlády si Bhútán vede v národním štěstí velmi, velmi dobře; stovky tisíc vyhnaných Nepálců, kteří jsou přitom stejně tak buddhisté jako Bhútánci sami, se patrně nikdo neptal.

Společným prvkem takových statistik je, že se dají trochu, či dokonce více „přiohnout“. Pak ale nastávají události, které vám o funkčnosti dané země nebo aspoň nějakého jejího sektoru řeknou mnohé a jejichž výsledky se ohýbat nedají. Přírodní katastrofa a náprava jejích následků. Prohraná válka. Schopnost doletět vlastní raketou na oběžnou dráhu nebo ne. Podíl domácích výrobků na světovém trhu (Pamatujete si ještě drtivý pád Nokie před deseti lety?).

Ačkoliv každé jednotlivé píchnutí injekce je jednoduchým úkonem, logistika potřebná k tomu, aby očkovací kampaň netrvala roky, vůbec jednoduchá není. Každá ušetřená minuta znamená významné urychlení celé akce. Některé úkony se urychlit nedají; tak například čerstvě naočkovaný pacient musí zůstat ještě aspoň patnáct až třicet minut v dosahu lékařů, kdyby se u něj projevila alergická reakce. Jiné se dají urychlit velmi podstatně, třeba rozsah vyplňování nutných lejster, ať už online, nebo na papíře. Stejně tak je možné zajistit velmi efektivní – nebo naopak neefektivní – distribuční systém pro dodávání vakcín tam, kde jsou právě potřeba. A plánování směn pro jednotlivé zdravotníky. A možná i IT systém upozorňující pacienty, že si mají přijít pro druhou dávku, protože řada z nich by na to zapomněla…

Část těchto systémů se dá nachystat už předem, ještě před příjezdem prvních dávek vakcíny. V zemích jako Velká Británie a Německo se připravují velká očkovací centra na stadionech a výstavištích. Dá se čekat, že budou značně vytížena nejméně po půl roku. Nikde nepočítají s tím, že by na tak masivní úkol stačilo jen stávající vybavení v nemocnicích a ordinacích praktických lékařů.

Co my? Podle současného stavu věcí se zdá, že máme zpoždění, a zatím není ani jasné, kdy a kde nějaká velká očkovací centra budou. A to přitom Česká republika nečelí, objektivně vzato, žádným velkým překážkám. Nemusíme vozit očkovací látku k izolovaným komunitám v džungli nebo v severské pustině; nemluví se tady babylonem jazyků a není nutno zajišťovat překlady a tlumočníky pro pacienty; dopravní infrastruktura je vyspělá dostatečně na to, aby bedny s vakcínou nenabíraly významná zpoždění její vinou. I lékařů je dost. V podstatě bychom měli mít dobré výsledky, nic nám nesvazuje nohy.

Ale ani nesvázané nohy nemusejí pomoci, pokud je hlava v nepořádku. A o stavu naší vládní hlavy lze po sérii naprosto chaotických opatření úspěšně pochybovat.