Další dávku emocí přineslo jednání volebního výboru Poslanecké sněmovny, který minulý týden vybíral kandidáty na nové členy Rady České televize a Českého rozhlasu. Atraktivitu procesu nových radních přinesli senátoři, kteří se zalekli, že by novou radní mohla být brněnská ekonomka Hana Lipovská, vycházející z lůna think-tanku bývalého prezidenta Václava Klause. Pod vedením senátora Marka Hilšera dalších 18 členů horní komory Parlamentu podepsalo výzvu České biskupské konferenci, která Hanu Lipovskou do rady nominovala, aby svůj návrh stáhla z obavy ze škodlivého vlivu bývalého prezidenta. Volební výbor ani biskupská konference výzvy senátorů nedbaly a poslaly ji spolu s dalšími 17 kandidáty do užšího výběru, ze kterého bude vybírat plénum sněmovny. Mezi vybrané se dostal také rozhlasový moderátor lidového stylu a spřízněnec současného prezidenta Miloše Zemana Xaver Veselý. To uvádím jen proto, aby byly zmíněny největší mediální kontroverze, ilustrující volbu nových členů rady hlavních veřejnoprávních médií. Jsou totiž symptomem změn, které jsou nevyhnutelné.

Veřejnoprávní média jsou mimořádně politicky výbušné téma a nepojí se jen se zásadní společenskou změnou, kterou v posledních letech přináší digitální revoluce. Snaha o kontrolu jejich vlivu a miliardových rozpočtů tady byla prakticky od vzniku a největší společenskou tenzi vyvolaly masové demonstrace a spacáky na Kavčích horách na přelomu tisíciletí, kdy šíření informací prostřednictvím internetu bylo zálibou několika ajťáků ve flanelových košilích.

Institut veřejnoprávních médií je hybridní model kličkující mezi státní a komerční formou vlastnictví televize nebo rozhlasu, jehož vzorem je na prvním místě britská BBC, tradovaná jako model s největší formou nezávislosti a profesionality. Je ale logické, že v době změny základních nástrojů personální a interpersonální komunikace je předmětem revize i institut veřejnoprávních médií. V Británii ten proces nastal a nastane i u nás. Nevyhnutelně.

Současné zákony nejen o veřejnoprávních institucích, ale ani o rozhlasovém a televizním vysílání nebo tiskový zákon nereflektují dobu, ve které žijeme. Jen namátkou – zákon o televizním vysílání se vůbec nevztahuje na internetové vysílání nebo videa, tiskový zákon, který stanovuje právo na odpověď, se netýká internetových zpravodajských serverů. Typově v případě textu publikovaného v tisku máte právo na odpověď. Ale pokud identický text vyjde na internetu, toto právo ze zákona nemáte. Stejně to platí u videopořadů: na ten vysílaný v televizi DVB 2 se vztahuje zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, avšak na tentýž šířený internetem už nikoli.

Spouštěcím mechanismem ke změnám nebude jen technologie a nové podmínky, ale změna atmosféry ve společnosti. Ochranný štít České televize netvořilo jen zpravodajství a publicistika, tzv. nezávislé na politickém vlivu, ale i lobbistická síla filmových umělců, kteří nacházeli oporu svých příjmů ve filmové produkci na Kavčích horách. Ovšem úroveň české kinematografie již několik let stagnuje, nebo dokonce degeneruje a není schopna oslnit svět jako kdysi. A není důvod nadstandardně dotovat českou kinematografii více než jiné umění nebo showbyznys, zvlášť pokud filmová produkce nachází uplatnění nejen u komerčních televizí, ale i internetových produkcí nebo kanálů typu HBO.

V celém českém televizním kontextu stojí za povšimnutí, že zásah kanálů České televize je v poslední době větší než skupiny programů nejsilnější komerční televize Nova, ale ta dominance se neprojevuje ve zpravodajství nebo publicistice, o kterou se svádí největší politické boje, ale na poli zábavných pořadů.

Vnějších změn je až příliš na to, aby současný status quo zůstal v českých veřejnoprávních médiích a celé mediální legislativě zachován. Nebudou ale jen odrazem snah vládnoucí garnitury veřejnoprávní média si osvojit, ale také výsledkem nástupu nových technologií a změn společenských nálad, jejichž projevem mohou být i jiní lidé ve veřejnoprávních radách.