Miloš Zeman si na veřejnou reakci k vrbětické kauze vzal týden, velký praktický význam to nemělo, jistě tak ale vytvořil atmosféru očekávání, přitáhl ke svému vystoupení na TV Prima pozornost, dodal mu punc čehosi zásadního. Nic z toho samozřejmě nebylo adekvátní obsahu prezidentových slov.

Jeho nedělní promluva a následný rozhovor s moderátorkou Terezií Tománkovou byly předvídatelným sledem „zemanismů“. Prezident zaujal značně předvídatelné postoje, snad je jen trochu jinak zaobalil, bylo občas těžké rozlišit, kdy naplňuje nějakou svou strategii a kdy si jen tak bezstarostně pouští pusu na špacír. To ovšem neznamená, že Zemanovo vystoupení nemůže na část publika zamýšleným způsobem zafungovat.

Zároveň při svém výkladu nevybočil z uvažování a obzorů člověka nadaného „selským rozumem“ (či o tom aspoň přesvědčeného), který s podobně založenými přáteli po nedělním obědě diskutuje o tom, co to zas máme ve světě nového. V prezidentových slovech fakticky absentovalo Rusko – jako aktér, mocnost, která může mít nějaké své zájmy, zároveň ale bylo jeho jednoznačnou snahou zpochybnit vše, co zdejší a spojenecké bezpečnostní složky o kauze tvrdí.

Nasadil jaksi objektivizující, rádoby nestrannou masku, opřel svoje vystoupení o několik všeobecně přijatelných truismů – vyhazovat do povětří muniční sklady na cizím území je špatné, a kdo tak činí, by měl být potrestán, špioni nebývají dobří lidé a prezident je nemá rád, jestli se ruský podíl na výbuchu ve Vrběticích prokáže, Rusko by mělo být potrestáno, třeba i vyloučením z dukovanského tendru.

Zároveň ale definoval hranici prokázaného tak, aby byla fakticky nepřekročitelná, a část informací, které jsou o výbuchu známé, nebral v úvahu, asi proto, že pocházejí od špionů a ti jsou špatní a hrají hry. Samozřejmě také vyslal příslušné signály k premiéru Babišovi – prezident je na vaší straně, koukejte být na té jeho. To vše vyšperkováno pro Miloše Zemana charakteristickými prvky – ústavněprávní „kreativností“ ve smyslu posilování politické moci prezidenta (Zemanova představa, že nemusí rozpouštět sněmovnu ani v případě, že se pro to patřičný počet poslanců vysloví), formulace vskutku smělé představy, že hlava státu je i velitelem policie, svévolné a jistě také selektivní citování ze živých policejních spisů (co by nemohl, přece jim velí).

Těžko rozlišit, kde končí strategie a začíná intelektuální nedůslednost, nebo spíš úpadek, kde končí naplňování nějakého pochybného účelu a začíná „dělání si dobře“ (viz třeba prezidentovo vskutku odpudivé chování k moderátorce). Nemusí na tom nakonec záležet.

Součástí snahy dosáhnout co největšího dopadu prezidentova vystoupení je kalkul na reakci druhé strany. Miloš Zeman nepochybně potřebuje, aby opozice (ve striktně politickém i širším slova smyslu) věnovala prezidentovu projevu velkou pozornost, nenechala na něm nit suchou, vyjadřovala pobouření a znechucení, snad i jakousi fascinaci. Jinými slovy – připojit se k jeho dílu, „orat jeho pole“, protože Miloš Zeman hlasitou a emotivní reakci potřebuje, potvrzen tím bude domnělý význam jeho slov i Zemanův status „mučedníka“, který se nebojí v těžké situaci říkat pravdu.

V ideálním světě by proto ta reakce měla být přiměřená skutečné důležitosti Zemanova vystoupení, jeho relevanci a myšlenkové hodnotě. Jenomže v ideálním světě nežijeme. Miloš Zeman se často prezentuje jako člověk z jiné doby, skeptický k moderním technologiím, nedůvěřivý vůči všelijakým novotám. „Kulturu žvástu“, která formuje soudobou veřejnou debatu, si ale osvojil velmi dobře, to se musí nechat.