Končící vláda oznámila, že v boji proti pandemii vytáhne „bavorský model“. Na sociálních sítích to vzbudilo menší gaudium, ukázalo se, že termín „bavorský model“ je v českém případě značně evokativní, především pro generaci tzv. boomerů. Hojně sdílená byla fotografie herců Milana Šteindlera a Davida Vávry, navlečených do „lédrhóznů“ a s mysliveckými kloboučky na hlavě, v nichž vystupovali v pověstném parodickém jazykovém kurzu Alles Gute, součásti někdejší České sody. Další reakce pak nějak, jak se dnes říká, tematizovaly jiný aspekt po česku vnímaného bavorství, které má výraznou, ehm, erotickou dimenzi.

Pravděpodobně to souvisí s tím, že množství videokazet s obsahem „pro dospělé“, které v 80. letech kolovaly po zdejších domácnostech, bylo německého původu. A také se vskutku pověstným televizním pořadem Milostné dopisy z kožených kalhot (Liebesbriefe aus Lederhösen). Sestával z košilatých scének zhusta se odehrávajících v salaších na úbočích alpských velehor, vystupovali z nich urostlí mladíci s trvalou navlečení do „kalhot s mostem“, který se ve finále dočkal spuštění a kypré selské dcerky. Ducha měly žertovného. Bylo to spojení svým způsobem fascinující, erotický obsah, do té doby v televizním vysílání nespatřený, a to celkové aranžmá, které bylo všechno možné, jenom ne sexy. Kašírovaní venkované na „to“ hupkají v idylickém prostředí podobajícím se reklamám na čokoládu Milka. Bizarnost toho všeho podtrhuje sveřepě usměvavá topornost všech herců a hereček, s níž odříkávají repliky a procházejí situacemi, které předcházejí „spuštění mostu“. Tohle si Bavoři, ti soudní a spořádaní lidé, mezi nimiž občas vykvetou značně divoké výjimky (král Ludvík, Werner Herzog a podobně), asi nezasloužili. Nicméně stalo se, bavorský model byl aspoň pro jednu generaci jednoznačně definován.

Značnou pozornost a množství komentářů vyvolalo vyhlašování ankety Český slavík, jejíž hrdý partner Karel Janeček během přenosu vystoupil s plamenným projevem, o němž se předpokládá, že jím odstartoval prezidentskou kampaň, a vystupoval taky coby akční hrdina a ničitel totality ve spotu, jenž se během pořadu víckrát vysílal. Velmi stručně: ukazuje společnost ve spárech režimu na způsob Orwellova Velkého bratra, seskočí do ní Karel Janeček, rozbije kladivem obrazovku, všechny osvobodí a hraje k tomu Smetana. Na našem webu jsem k tomu taky přičinil komentář, nechci se opakovat. Zdržel bych se ale u jednoho detailu. Ta přicházejí totalita, která se v jeho spotu prezentuje, dělá vše pro dobro a jistoty lidu. Mimo jiné mu zakazuje zpívat. „Nařizuje se vám z vůle lidu: Nesmí se zpívat a nesmí se hrát.“ Spot končí výzvou „Nedopusťme návrat doby, kdy se nesmí zpívat“. Ten akcent na zpěv a jeho zakazování je společný různým akcím, které chtějí varovat před „novou totalitou“, „covidovým fašismem“ a podobně. Jako kdyby to nejhlubší dno nesvobody a útlaku bylo vyjádřené právě tím. Společnost umrtvená, protože nezpívá, nesmí.

Ten úděs nad tím, kam bychom mohli dospět, se ovšem výrazně míjí s realitou. Ta nezpívající společnost v Čechách (na Moravě to je, doufám, jiné) už dávno existuje, nepotřebujeme novou totalitu, abychom zpívat přestali. Udělali jsme to tak nějak sami. Na skupinu zpívajících lidí člověk dnes – třeba ve vlaku nebo v hospodě – prakticky nenarazí. Tím méně na někoho, kdo by si zpíval jen tak sám pro sebe, nebo si aspoň pískal do kroku. Možná ze mě teď mluví sklerotická stárnoucí nostalgie, ale myslím, že v časech mého dětství a mládí to tak nebylo, neškolený lidský zpěv byl častou součástí zvukové kulisy každodenního života. Příznačné. Společnost se bičuje k hysterii hrůzou z toho, že by jí někdo mohl zakázat, čeho se sama vzdala, co zapomněla. Podobně to je i s Velkým bratrem. Varujeme před jeho možným příchodem, a přitom se jím sami stáváme. Protože – jak už napsalo mnoho autorů přede mnou – dnešní varianta režimu Velkého bratra není nějaká pyramida moci. Velký bratr je dnes kolektivní bytost, každý se může zapojit a zhusta tak i činí.