Světový bestseller čínské autorky

Peklo Wu-chanu

Světový bestseller čínské autorky
Peklo Wu-chanu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Když slyšíš větu: „Zvládneme to za každou cenu,“ tak si nemysli, že jsi „my“. Ty jsi jenom „cena“. Hořký vtip vystihuje náladu jedenáctimilionového města Wu-chan, které bylo během epidemie nového koronaviru 76 dnů izolováno od okolního světa. Také proto ho ve svém internetovém Wuchanském deníku zaznamenává spisovatelka Fang Fang, která izolaci prožila v domovním bloku ve čtvrti Wu-čchang. Pětašedesátiletá autorka popisovala skutečnost zavřeného města ve střední Číně, tím se stala oponentkou státní propagandy. Deník mezitím vyšel anglicky a německy.

„Temné stíny démona smrti se ještě vznášejí nad třemi obvody Wu-chanu a jeden proletěl před mýma očima. Dnes se nakazil známý komentátor Hubei Daily a celá jeho čtyřčlenná rodina. Před měsícem marně žádal o lůžko v nemocnici. Zatímco čekal na přijetí v klinice, jeho nemoc se zhoršila a dnes zemřel,“ stojí ve zprávě, kterou Fang Fang napsala 20. února. Podobných hororových scén se v jejím deníku najde dlouhá řada, přesto při pohledu z Česka nejvíc překvapí, že se příběh čínského města v některých rozměrech neliší od toho, co zažila země ve středu Evropy.

Už loni 10. prosince se na Jihočínském mořském trhu ve čtvrti Ťiang-chan nakazilo několik lidí a o šestnáct dnů později rozpoznal slavný virolog Čang Ťi-sien, že běží o dosud neznámou nemoc. Městem se šířily obavy, zahnaly je však dvě odborné komise, které 10. ledna v televizi zveřejnily expertizu, podle níž se virus nepřenáší z člověka na člověka, proto je možné ho „kontrolovat a zastavit“. Experti nezměnili názor, ani když den poté první z nemocných zemřel a pár dnů nato se nakazil jeden z odborníků. Teprve 20. ledna oznámil slavný pneumolog Čung Nan-šan, že se virus přenáší z člověka na člověka a že úřady evidují čtrnáct případů nákazy mezi personálem nemocnic. „Nejdřív to bylo, jako kdyby mě někdo udeřil do hlavy, a hned poté mě popadl vztek,“ popisuje Fang Fang první šok. Už za dva dny město ovládla panika, že státní úřady zavřou jeho hranice a nechají obyvatele, ať si s virem poradí, jak umějí. Podle odhadů uteklo z města dva až pět milionů lidí, přesto bylo od 23. ledna na území desetkrát menším než Česká republika izolováno nejméně devět milionů obyvatel. Podmínky uzávěry jsou Čechům povědomé. Nikdo nesměl překročit městské hranice zevnitř ani z venku, většina obchodů či řemeslných provozoven byla zavřena, radnice občanům doporučila, ať vycházejí jen v nezbytných záležitostech, ve Wu-chanu byla navíc z provozu vyřazena městská doprava. Nebylo nutné nařizovat nošení roušek, protože kvůli strachu se bez roušky ven odvážil jen málokdo. Obyvatelé Wu-chanu roušky nešili, protože přinejmenším v okruhu spisovatelky Fang Fang si dokázali obstarat dostatečnou zásobu kvalitních respirátorů N95. Uzávěra Wu-chanu trvala 60 dnů a dalších šestnáct byl čas na rušení zákazů. Zákazy v Česku vydržely 41 dnů a „rozvolňovalo“ se další měsíc.

U nás přitom šlo na rozdíl od Wu-chanu o preventivní opatření. První oběť koronaviru Češi zaznamenali v druhém týdnu izolace, ve Wu-chanu to byly ještě před uzavřením města desítky a celkem nemoci podlehly čtyři tisíce lidí, desetkrát víc než v tuzemsku. Proto si tamní občané zpočátku stěžovali hlavně na to, že městská správa zasáhla pozdě.

Pak přišel Jing Jung

Počátkem února dosáhl počet nakažených ve Wu-chanu tří tisíc za den. Náladu Fang Fang shrnuje v jednom z odstavců napsaných 2. února: „Nebe se zatáhlo, odpoledne začíná pršet. Situace nemocných, kteří bloudí při hledání volného lůžka v nějaké nemocnici, je tím zoufalejší. Když člověk vyjde před dveře, vypadá všechno v nejlepším pořádku, pokud odhlédnete od toho, že na ulicích skoro ustal provoz. Materiálně jsme dobře zajištěni. Wu-chan není v žádném případě předpeklí, jak si mnozí představují, ale klidné, krásné, rozlehlé město. Pokud člověk neonemocní, jde všechno obvyklou cestou,“ stojí ve Wuchanském deníku. Bylo možné nakupovat potraviny a léky, navštěvovat příbuzné, případně se proběhnout v parku. Pak ovšem následují odstavce o tom, že nemocní seženou lůžko v nemocnici až po čtyřiadvacetihodinové frontě, pokud se nevrátí domů a nesmíří s osudem.

Proto rostla nespokojenost, jak svědčí časté stížnosti, které spisovatelka zmiňovala na svém blogu. „Při vypuknutí epidemie, od počátečního rozšíření až k současné explozi, jsme situaci nejdřív špatně hodnotili, potom jsme otáleli a nakonec špatně reagovali. Nezachytili jsme nástup viru a od té doby ho nemůžeme dohnat. Za to platíme mimořádně vysokou cenu,“ napsala 3. února. „Jednoznačně vidíme, že se při vaření této epidemie spojily různé síly. Nepřítelem není pouze virus. Sami jsme svým nepřítelem, případně jeho komplicem,“ doplňuje o den později, přitom konkrétní odpovědnost přisuzuje „kádrům, které jen vysedávají na politickém školení a mlátí prázdnou slámu, ale nedokážou se postavit ke konkrétní práci“. Je jasné, že ve společnosti, „kde schází zdravý rozum a kde se pravda nehledá v tom, co se skutečně děje, se nemluví o zabíjení lidí, i když realitou je právě zabíjení mnoha lidí“.

V nespokojeném městě se objevily první známky protestů. Podnětem bylo nařízení z 6. února, kterým se izolace prodloužila o dalších čtrnáct dnů, a o den později pohřeb Li Wen-lianga, očního lékaře z hlavní wuchanské nemocnice, který 30. prosince jako první zveřejnil na internetu zprávy o novém koronaviru a dočkal se za to se sedmi dalšími lékaři šikany od tajné policie. „Okamžitě jsem napsala, že dnes večer pro něho bude plakat celý Wu-chan,“ uvádí spisovatelka. Skutečně ve večerních hodinách značná část obyvatel namířila své mobily nebo baterky k nebi a světelný proud doprovázela pískotem. Na internetu kolovalo video pohřebního vozu Li Wen-lianga, který doprovázelo osm aut místních občanů, symbolizujících osm umlčených lékařů. Temnou náladu podtrhla o pár dnů později fotografie, která bez komentáře ukazuje, jak se před branami jednoho z hřbitovů vrší „hromada na sebe naházených smartphonů, jejichž majitelé se už změnili v popel“.

Po protestech změnily úřady strategii. Zprvu posílily represi, což Fang Fang zjistila tím, že jí byl zrušen blog, a ztratila tak možnost publikovat. Jenom přísnost však komunistickému vedení v Pekingu nestačila. Generální tajemník Si Ťin-pching jmenoval 12. února do čela stranické organizace ve Wu-chanu svého dávného spolupracovníka Wang Čung-lina, novým šéfem komunistů v provincii Chu-pej se stal dosavadní starosta Šanghaje Jing Jung. Jejich prvním krokem bylo zpřísnění izolace; tato nová opatření, která vydržela přes měsíc, už Česká republika nenapodobila. Hlavní byl zákaz vůbec vycházet na ulici, člověk mohl maximálně vyvenčit psa na dvorku. Každý večer se u brány domovních bloků řadili zástupci jednotlivých domácností a čekali na dodávky potravin, které obstaral obvodním úřadem pověřený soused.

Z pohledu Fang Fang však změna nebyla jednoznačně k horšímu. Městská správa získala dostatečný přehled o obyvatelstvu, především se jí podařilo otestovat bezdomovce a obyvatele okolních okresů, kteří ve městě uvázli po jeho uzavření, a zajistit pomoc starým lidem, o které se nemohla postarat rodina. Také cenzura si přestala spisovatelky všímat, proto mohla Fang Fang další stránky deníku publikovat prostřednictvím své známé Er Siang.

Při pohledu zpátky je zřejmé, že při zásahu Jing Junga a jeho soudruhů hrál větší úlohu než boj s epidemií politický rozměr počínajících protestů. Izolace a hygienická opatření původního městského vedení zabraly ještě před nástupem nových vůdců, když počet nově nakažených klesl ke dvěma tisícům denně a trend pokračoval i v dalších dnech. Přísnější karanténa se mohla projevit až po dvou týdnech a je nutno připustit, že se projevila, když během pár dnů před koncem února poklesl počet nových případů z pěti set na stovku. Fang Fang se také od místních doktorů dozvěděla, že po druhém nebo třetím přenosu už není koronavirus tak nebezpečný a na životě přestává ohrožovat přinejmenším mladší generace. Díky úplnému zákazu vycházení a důkladnější kontrole však byly v každém případě vyloučeny jakékoli protesty, i když se izolace prodlužovala další týdny až do chvíle, kdy počet nových případů klesl na nulu, přestože značné části občanů v té době docházely poslední rezervy.

Dokonce sledujeme seriály

V té době se život stal peklem, proti kterému nelze protestovat. „Je to velká nuda. Dokonce sledujeme seriály, abychom zabili čas,“ napsal autorce jeden z jejích známých profesorů. Dobrodružství lidé zažili jen při shánění jídla. Rodiny musely úderem půl dvanácté v noci posílat objednávky na potraviny, přitom se mohlo stát, že náporem objednávek spadla síť. Od časného odpoledne musel jeden z členů rodiny čekat na dodávku, nejlépe se postavit do řady u brány svého bloku. „Máme číslo 114 a svou dodávku jsem dostala ve 22.56. Za mnou bylo odhadem asi 60 čísel,“ informovala spisovatelku švagrová 4. března.

Po nástupu Jing Junga si Fang Fang odpustila adresnou kritiku. Pouze nechápala, proč občané ve městě takřka zbaveném nákazy nemohou opustit domovy. Důsledně trvala na tom, že wuchanská bitva s koronavirem nebyla vítězstvím, ale selháním státní správy, které se musí vyšetřit, aby se neopakovalo a aby byli potrestáni viníci. Také se nemusela potýkat s úředními zásahy, ale s opakujícími se kampaněmi na síti, které se ji snažily znemožnit jako prominentku, jež si užívá výhod svého postavení, nedodržuje hygienické předpisy a nechává se platit nepřáteli Číny. Fang Fang se spokojila s tím, že své nepřátele označovala za lidi bez mozku, případně za „levicové extremisty“, kteří rozšiřují epidemii nenávisti, ještě horší než koronavirus. Nakonec jim ještě poděkovala. Jejich „zmatená logika, abnormální myšlení, rozporné názory, ubohá slovní zásoba a nízký charakter“ ukázaly, co jsou ve skutečnosti zač, a ji donutily, aby nezlenivěla a dopsala deník až do 24. března, kdy bylo oznámeno postupné uvolnění izolace.

Text vznikl za podpory Nadačního fondu nezávislé žurnalistiky.

10. července 2020