KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse

Podíl alkoholismu a revoluce na zrodu Švejka

KOMENTÁŘ Jiřího Peňáse
Podíl alkoholismu a revoluce na zrodu Švejka

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Kdybychom neměli plnou hlavu, ruce a nohy covidu, mohli bychom se věnovat tak krásným věcem, jako je prožívání a slavení sta let od vzniku knihy národem milované i nenáviděné, od vzniku Švejka. Tedy nikoli postavy, ta je starší, ale od vzniku ideje románu, po níž následovala realizace první kapitoly, začínající tím slavným výrokem „Tak nám zabili Ferdinanda“.

K onomu zrodu došlo dle zdrojů a autorit (např. Radka Pytlíka) některý den na konci února 1921 v žižkovské pivnici U Pánků. V ní se Hašek scházel se svým předválečným druhem, Frantou Sauerem, známým povalečem mariánského sloupu. Svěřil se mu s plánem napsat román o světodějných událostech očima „malého prostého člověka“. Sauer mu navrhl, aby to vydával formou sešitů: jeden by vždy vydělal peníze na další. Tak si ti dva plácli a někdy na přelomu února a března se Hašek dal do psaní. První sešit vyšel koncem března. Dalo by se říci, že Sauer jeden sloup povalil, druhý pomohl vztyčit.

Z hlediska psychologie uměleckého díla patří zrození Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války k těm nejzajímavějším v dějinách literatury. Předcházel mu kuriózní Haškův osudový kotrmelec, bolševická kariéra, která založila legendu o vzniku Švejka z ducha VŘSR, tedy bolševické revoluce. Je málo tak bizarních věcí v české i světové literatuře jako skutečnost, že chronický alkoholik, (možná) tajný homosexuál, bohém, kterému není nic svaté, se ve víru dějin obrátí a pokorně slouží autoritě nové, ještě sice nezakotvené, ale již dávající tušit, že s ní rozhodně žádná velká legrace nebude.

Nad touto hádankou si lámal hlavu snad každý, kdo se Haškem trochu zabýval, a záhadou zůstane Haškova „konverze“ i dál. Skutečností je, že žádný Čechoslovák, snad s výjimkou Bohumíra Šmerala, nepronikl v bolševické hierarchii tak vysoko a nezastával tak vysoké funkce jako hospodský pobuda Hašek. Přijal ho komisař Sverdlov, setkal se několikrát s Trockým (což komunistická hagiografie cudně zamlčovala), organizoval česko-slovenské oddíly Rudé armády, v Samaře (dnešním Kujbyševu) kráčel v prvomájovém průvodu, později to dotáhl až na propagandistu ve Frunzeho 5. armádě. Rediguje revoluční časopisy v češtině, ruštině, maďarštině, a dokonce v burjatštině, přestože z ní neumí ani slovo, nicméně vytvoří tomuto tatarskému jazyku písmo na základě azbuky.

Svou roli v každém případě bral ostře a důsledně: masarykovské legionáře nazve „zrádci světové revoluce“; jejich polní soud v Omsku na něj na oplátku (z iniciativy pozdějšího vůdce českých fašistů Radoly Gajdy) vydá zatykač a obviní ho z „opakovaného zločinu velezrady na československém národě“. Když Čechoslováci Samaru obsadí, zachrání se v převleku „od narození blbého syna německého kolonisty z Turkmenistánu“ a tři měsíce se skrývá v tatarských vesnicích.

Všechno je v revoluci vážné, protože komickými se dějiny začnou jevit až s odstupem času. Ve službách revoluce Hašek dělá vše pro to, aby mu uniforma historické odpovědnosti seděla. Nejproslulejším znakem jeho proměny je abstinence. Lze věřit řadě svědectví, že Hašek v Rusku nepil, což nebyla dietní perioda, ale fundamentální životní změna. Haškovo psaní bylo totiž spojeno s alkoholem. Ten sice ničil tělo, ale osvobozoval tvůrčí síly a fantazii.

Jen abstinující Hašek mohl psát tak strašné texty, jako je „povídka“ Ivan Ivanovič z Ufy: „… vzhledem k tomu, že provaz byl u nás zrušen, navrhuju všechny ty provokující Ivany Ivanoviče na místě postřílet.“ Důležité je, čím Ivan Ivanovič „provokoval“: „rozšiřuje vylhané zprávy, aby vyvolal paniku nebo získával nové kontrarevoluční živly a nepřátele sovětské vlády.“ Hašek tu vlastně odsuzuje k trestu smrti to, co bylo za tolerantních rakouských poměrů jeho nejvlastnějším projevem: provokaci, šprým, mystifikaci.
Dle „pokrokové“ verze se rudý komisař Gášek vrátil na konci roku 1920 do Československa, aby se tu zapojil do komunistické revoluce, která se však v té chvíli již odkládala na neurčito. Zklamaný Hašek se pak dal znovu na pití a rozčarovaný, vysílený a zatrpklý dožil v Lipnici, kde psal své životní dílo: snad s úmyslem dovést je až ke Švejkovu zapojení do revoluce, kdyby mu smrt dřív nevyrvala pero z ruky. Tak to prorokoval Julius Fučík a po něm ve větších či menších obměnách celá řada oficiálních vykladačů; za normalizace měl Haška propachtovaného šéfredaktor Rudého práva Zdeněk Hoření: zemřel v 91 letech před pár dny.

Ve skutečnosti Hašek napsal Švejka díky tomu, že zase začal pít. Pochopil, že musí vystřízlivět od dějin, k čemuž mu pomohl alkohol, jeho nejvěrnější spojenec. Pitím se fyzicky zničil, ale zároveň duchovně zvítězil: osvobodil se k napsaní knihy, kterou se stal nesmrtelným.

24. února 2021