Kdybychom neměli plnou hlavu, ruce a nohy covidu, mohli bychom se věnovat tak krásným věcem, jako je prožívání a slavení sta let od vzniku knihy národem milované i nenáviděné, od vzniku Švejka. Tedy nikoli postavy, ta je starší, ale od vzniku ideje románu, po níž následovala realizace první kapitoly, začínající tím slavným výrokem „Tak nám zabili Ferdinanda“.

K onomu zrodu došlo dle zdrojů a autorit (např. Radka Pytlíka) některý den na konci února 1921 v žižkovské pivnici U Pánků. V ní se Hašek scházel se svým předválečným druhem, Frantou Sauerem, známým povalečem mariánského sloupu. Svěřil se mu s plánem napsat román o světodějných událostech očima „malého prostého člověka“. Sauer mu navrhl, aby to vydával formou sešitů: jeden by vždy vydělal peníze na další. Tak si ti dva plácli a někdy na přelomu února a března se Hašek dal do psaní. První sešit vyšel koncem března. Dalo by se říci, že Sauer jeden sloup povalil, druhý pomohl vztyčit.

Z hlediska psychologie uměleckého díla patří zrození Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války k těm nejzajímavějším v dějinách literatury. Předcházel mu kuriózní Haškův osudový kotrmelec, bolševická kariéra, která založila legendu o vzniku Švejka z ducha VŘSR, tedy bolševické revoluce. Je málo tak bizarních věcí v české i světové literatuře jako skutečnost, že chronický alkoholik, (možná) tajný homosexuál, bohém, kterému není nic svaté, se ve víru dějin obrátí a pokorně slouží autoritě nové, ještě sice nezakotvené, ale již dávající tušit, že s ní rozhodně žádná velká legrace nebude.

Nad touto hádankou si lámal hlavu snad každý, kdo se Haškem trochu zabýval, a záhadou zůstane Haškova „konverze“ i dál. Skutečností je, že žádný Čechoslovák, snad s výjimkou Bohumíra Šmerala, nepronikl v bolševické hierarchii tak vysoko a nezastával tak vysoké funkce jako hospodský pobuda Hašek. Přijal ho komisař Sverdlov, setkal se několikrát s Trockým (což komunistická hagiografie cudně zamlčovala), organizoval česko-slovenské oddíly Rudé armády, v Samaře (dnešním Kujbyševu) kráčel v prvomájovém průvodu, později to dotáhl až na propagandistu ve Frunzeho 5. armádě. Rediguje revoluční časopisy v češtině, ruštině, maďarštině, a dokonce v burjatštině, přestože z ní neumí ani slovo, nicméně vytvoří tomuto tatarskému jazyku písmo na základě azbuky.

Svou roli v každém případě bral ostře a důsledně: masarykovské legionáře nazve „zrádci světové revoluce“; jejich polní soud v Omsku na něj na oplátku (z iniciativy pozdějšího vůdce českých fašistů Radoly Gajdy) vydá zatykač a obviní ho z „opakovaného zločinu velezrady na československém národě“. Když Čechoslováci Samaru obsadí, zachrání se v převleku „od narození blbého syna německého kolonisty z Turkmenistánu“ a tři měsíce se skrývá v tatarských vesnicích.

Všechno je v revoluci vážné, protože komickými se dějiny začnou jevit až s odstupem času. Ve službách revoluce Hašek dělá vše pro to, aby mu uniforma historické odpovědnosti seděla. Nejproslulejším znakem jeho proměny je abstinence. Lze věřit řadě svědectví, že Hašek v Rusku nepil, což nebyla dietní perioda, ale fundamentální životní změna. Haškovo psaní bylo totiž spojeno s alkoholem. Ten sice ničil tělo, ale osvobozoval tvůrčí síly a fantazii.

Jen abstinující Hašek mohl psát tak strašné texty, jako je „povídka“ Ivan Ivanovič z Ufy: „… vzhledem k tomu, že provaz byl u nás zrušen, navrhuju všechny ty provokující Ivany Ivanoviče na místě postřílet.“ Důležité je, čím Ivan Ivanovič „provokoval“: „rozšiřuje vylhané zprávy, aby vyvolal paniku nebo získával nové kontrarevoluční živly a nepřátele sovětské vlády.“ Hašek tu vlastně odsuzuje k trestu smrti to, co bylo za tolerantních rakouských poměrů jeho nejvlastnějším projevem: provokaci, šprým, mystifikaci.
Dle „pokrokové“ verze se rudý komisař Gášek vrátil na konci roku 1920 do Československa, aby se tu zapojil do komunistické revoluce, která se však v té chvíli již odkládala na neurčito. Zklamaný Hašek se pak dal znovu na pití a rozčarovaný, vysílený a zatrpklý dožil v Lipnici, kde psal své životní dílo: snad s úmyslem dovést je až ke Švejkovu zapojení do revoluce, kdyby mu smrt dřív nevyrvala pero z ruky. Tak to prorokoval Julius Fučík a po něm ve větších či menších obměnách celá řada oficiálních vykladačů; za normalizace měl Haška propachtovaného šéfredaktor Rudého práva Zdeněk Hoření: zemřel v 91 letech před pár dny.

Ve skutečnosti Hašek napsal Švejka díky tomu, že zase začal pít. Pochopil, že musí vystřízlivět od dějin, k čemuž mu pomohl alkohol, jeho nejvěrnější spojenec. Pitím se fyzicky zničil, ale zároveň duchovně zvítězil: osvobodil se k napsaní knihy, kterou se stal nesmrtelným.