komentář

Rakousko – země, kde ještě politika funguje

komentář
Rakousko – země, kde ještě politika funguje

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rakušan Sebastian Kurz je asi největší politický talent současné Evropy. Ve svých 33 letech bude už podruhé předsedou vlády. Se svou lidovou stranou (ÖVP) o víkendu opět drtivě vyhrál volby. Sedmatřicet procent hlasů (zhruba, konečné výsledky budou oznámeny až ve čtvrtek, po sečtení hlasů v korespondenční volbě) představují sice jen druhý nejlepší výsledek ÖVP za posledních třicet roků, jenže v jiném ohledu Kurz píše dějiny. Odstup patnácti procentních bodů, s nímž vyhrál nad sociální demokracií, nikdy v historii moderního Rakouska nebyl tak velký.

Posunula se rakouská společnost doprava? Zcela jistě. Od migrační krize, která v letech 2015–16 předvedla možnou budoucnost Evropy jako součásti Blízkého východu, Rakušané chtějí směrem na jih a jihovýchod zavřené hranice. Kurz jim to nabídl a také částečně provedl, když zorganizoval uzavření tzv. balkánské cesty. Je to jeho hlavní téma a žije z něho dodnes. Nabízí se tu lekce pro tradiční pravici: nemusíte se podbízet levici (v širokém smyslu, levici nejen v politických stranách, ale i na univerzitách, v médiích, velkých městech), můžete vyhrávat i proti ní – a možná právě proto, že na ducha doby kašlete.

Nemělo by se zapomínat, že ÖVP před Kurzem byla programově víc vlevo a chvílemi bylo těžké odlišit ji od socialistů, ba dokonce Zelených. Otázkou je, jak dlouho tato sebevědomá plavba může vycházet. Lidovci jsou v Rakousku stranou důchodců, těch volí Kurze stejných 45 procent jako u nás Babiše. Pokud by konzervativci zodpovědně mysleli na svou budoucnost, měli by se víc věnovat rudozelené propagandě ve státní televizi a indoktrinaci ve školách.

ÖVP posílila hlavně na úkor populistické Strany svobodných, s níž byla až do známé aféry Ibiza ve vládě. Až 20 procent těch, kteří Kurze volili o víkendu, ještě ve volbách předtím volili Stracheho. I to je lekce pro zbytek světa, charakterizovaný na Západě nástupem populismu a leckde jen strachem z něho. Kde se tradiční pravice vrací do prostoru, který předtím vyklidila, tam jí mnoho konzervativních voličů dá s úlevou přednost před rabiáty typu Svobodných. O stejný manévr jako Kurz se teď v Británii pokouší Boris Johnson. Tvrdá hra s EU mu sice nemusí vyjít, nicméně s Johnsonem Konzervativní strana odvrátila hrozbu Brexit Party a vede průzkumy.

Podobně jako Johnson je i Kurz velkými médii v zahraničí démonizován. Týká se to hlavně Německa, protože to se o dění na svém dvorku samozřejmě pozorně zajímá. V hlavách mnoha Němců se koalice pravice s populistickou pravicí rovná nástupu fašismu. Kurze v německých veřejnoprávních médiích už taky označovali slangovým výrazem pro příslušníka Hitlerjugend, několik let je tu patrná snaha demolovat vzor těm konzervativcům doma, kteří by rádi viděli CDU na starých pozicích. Nebo když demolice nevyjde, aspoň Kurze zpoza hranic vychovávat.

Ilustrativní bylo interview, jež s ním v neděli brzy po oznámení výsledků vedl obdivovaný (a trochu moc důležitý) moderátor německé ZDF Claus Kleber: „Dovolte zahraničnímu novináři nejdůležitější otázku z jeho pohledu: Víte asi, že německá vláda, vlády v Beneluxu, vláda ve Francii a tak dále velice doufají, že spojenectví s pochybnými pravicovými národovci v Rakousku skončí. Hraje tento pohled při vašich koaličních úvahách vůbec nějakou roli?“ Kurz odpovídá: „Ne. Jsem povinován mým voličkám a voličům, a ne cizině ani nějakým novinářům nebo jiným rádcům. (...) Budeme se bavit se všemi v parlamentu zastoupenými stranami.“ Jedna věc je sebevědomí vůči dobrým radám přes hranici, jiná věc to, že rakouská společnost teď sice volila doprava, ale může mít posun doleva. Pokud by ÖVP nešla se Svobodnými – od aféry Ibiza jsou obě strany rozkmotřené –, zbyly by jí dvě možnosti: velká koalice se sociální demokracií a koalice se Zelenými. Poslední varianta by pro Českou republiku mohla znamenat dodatečné komplikace, až se česká vláda konečně rozhoupe k dostavbě jaderných bloků v Dukovanech. Rakušané coby náš soused totiž budou smět mluvit do EIA (vyhodnocení vlivu stavby na životní prostředí) a vlastně není představitelné, že by se posílení Zelených ve Vídni nepromítlo do pozice Rakouska vůči českému jádru. Úplně zbytečné zdržení dvou až tří let s přípravou tendru, které padá jednoznačně na hlavu Andreje Babiše, by se nám ještě mohlo vymstít.

Další články Daniela Kaisera naleznete ZDE

 

1. října 2019