KNIHA PETRA HOLUBA

Kdybychom nepropadli falešnému poplachu, mohli jsme druhou vlnu zvládnout

KNIHA PETRA HOLUBA
Kdybychom nepropadli falešnému poplachu, mohli jsme druhou vlnu zvládnout

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Z první vlny koronaviru jsme se nepoučili a znovu jsme se nechali zatáhnout do černého scénáře, že nám hrozí smrtící nebezpečí. Říká to v rozhovoru pro Echo24 novinář a odborník na zdravotnictví Petr Holub, který o čínském viru napsal knihu Koronavirus – Falešný poplach. Kniha se dostala také na stránky prestižního rakouského deníku Die Presse, které si všimlo Holubovy předpovědi, že vrchol podzimní vlny nastane v listopadu.

Při příchodu druhé vlny koronaviru na podzim vyvolal název vaší knihy Falešný poplach trochu údiv a pozdvižení. Nelitujete dnes tohoto názvu?

Tím falešným poplachem se nemyslí, že zde není žádná respirační choroba, která může být horší než epidemická chřipka. Šlo o to, že kvůli jedné respirační chorobě se přikročilo k tvrdým zásahům do ekonomiky i politiky, které byly zcela jednoznačně přehnané. Něco podobného se dá nazvat i u tzv. druhé vlny, která je ale důsledkem pozdržené vlny první.

Obava i strach byly zcela spontánní a společnost si od vlády vyžadovala zásah. Druhá vlna byla vytvořená uměle určitou kampaní, která se opět prošla přes všechna média či akademické kruhy. Získala tím hodnotu samosplňujícího proroctví. Řeklo se, že hrozí koronavirus a mělo by se více testovat. Tím pádem bylo více nakažených a o to více se poté znovu testovalo. Tento scénář ale nenastal jen v České republice, možná ve většině evropských zemích byl průběh stejný. Kdybychom se zachovali uměřeněji a nepropadali falešnému poplachu, tak jsme mohli podzimní vlnu zvládnout lépe. Také kdyby jsme si zachovali rozumnější pohled, k čemuž vyzývám v této knize, tak bychom mohli účinně zasáhnout při ochraně rizikových skupin v domovech důchodců a podobných zařízeních.

Jen podle názvu lze knihu hodnotit, že je ke koronaviru skeptická. Chybí vám více takových pohledů na současnou pandemii?

Jednoznačně chybí. V České republice je výjimečné, kdy se setkáte s názorem odmítající katastrofismus. Většina lidí, ať už z akademické či politické sféry stále hlásá, že jsme na prahu ohromné pohromy. Ta, pokud nepřijde v listopadu, tak v lednu či únoru určitě. Stále se také mluví o tisíci mrtvých denně, což je velmi nechutná vize. Ti, co mají rádi katastrofy, tak o tom rádi mluví.

Uváděl jste, a to také v knize, že celou atmosféru koronakrize přiživovala i média. Jak si vysvětlujete moment, kdy tlaku podlehla jak média, politici, tak celá společnost?

Samozřejmě tento pohled čeká na hlubší reflexi. Od začátku jsem varoval, že média mají vlastnost vytvořit ze šířící nákazy světovou událost, i když nejde o tak vážnou věc. Ve chvíli, kdy začaly chodit katastrofické zprávy z Číny a následně i záběry ze severoitalských nemocnic, tak se to vyplnilo. Všichni dospěli k názoru, že se jedná o novodobý mor, který může zahubit značnou část populace. Z hlediska předběžné opatrnosti vyhlásili první lockdown a člověk jim prvních čtrnáct dní nemohl mít nic za zlé. Poté se mělo postupovat značně rozumněji.

Během koronavirové krize bylo několik snah změnit ústavní zákony. První pokus zkusil v březnu ministr obrany Lubomír Metnar, následoval tehdejší ministr zdravotnictví Adam Vojtěch a nyní je stále ve hře změna krizového zákona ministra vnitra Jana Hamáčka. Lze sledovat i další snahy, jak pod rouškou koronaviru posílit moc státu?

Trochu bokem od těchto tří případů je skutečnost, jak jsme ochotni přijmout jakékoliv omezení práv a svobod, pokud ho nařídí vláda v nouzovém stavu. Omezování ústavních práv a svobod je v časech epidemie možné. Pokud bychom ohrožovali scházením se na náměstích zdraví určité části společnosti, tak je pochopitelné, že se shromažďovací právo omezí. Musí to být ale dočasné, dostatečně zdůvodněno a nad všemi zákazy má bdít Ústavní soud.

Všechny zákazy, které jsme měli, nebyly zdůvodňovány. Také jeden z nich zrušil Městský soud v Praze. Přitom zákazů byly desítky a žádný z nich nebyl vysvětlen, proč je důležitý. Jen se řeklo, že musíme omezit sociální kontakty, protože jinou šanci proti koronaviru nemáme. Takové vysvětlení je ale nedostatečné, protože nikdo blíže neřekl, proč se musí omezit kontakty například v obuvnictví a v prodejnách střelných zbraní ne. Společnost tento fakt ale akceptuje. V Rakousku se nyní bojí cokoliv vyhlašovat, protože přes Ústavní soud by takové zákazy nemusely projít. Tudíž se takové zásahy snaží provést prostřednictvím zákona.

Překvapilo vás, že se společnost proti těmto nevysvětleným zákazům nezačala bouřit?

Rozhodně mě to zklamalo. Na tom je dobře vidět, jak efektivní bylo přesvědčování lidí, kteří hlásali katastrofu. Při vyhlídce co nám všechno hrozí jsme k tomu přistoupili. Podle mého soudu česká společnost tímto selhala. Sleduji také debaty v německy mluvících zemích, která je mnohem vyváženější a nedává se tak prostor jen lidem s katastrofickými scénáři.

Češi už jsou takoví. Když sledujeme společnost prostřednictvím médií, tak můžeme získat dojem, že tu panuje tuhý lockdown a všichni jsou z nemoci vystrašení. Doporučoval bych, aby se lidé zastavili například večer v jednom nejmenovaném krajském městě na náměstí. Je tam otevřeno asi dvacet stánků s punčem a každý den je tam asi stovka lidí. Přesně tak reagujeme. Proti zákazům neprotestujeme, ale pravidla nedodržujeme.

Co vám nejvíce vadilo, když se všechno během jediného dne uzavřelo?

Určitě vnitřní uzavření hranic, kdy člověk nesměl opustit svou zemi. Osobně jsem tak cítil návrat před rok 1989. Druhá věc bylo nařízení mít roušky kdekoliv na sobě, tedy i v lese. Dodnes se tento předpis považuje za velmi zcestný.

Poučili jsme se z první vlny?

Právě, že moc ne. Strach a obavy už nebyly tak velké a zjistili jsme, že nemoc není tak strašlivá. Znovu jsme se nechali zatáhnout do černého scénáře, že nám hrozí smrtící nebezpečí a musíme být několik měsíců zavření bez ohledu na to, co to dělá s ekonomikou, jak se porušují ústavní práva či narušuje zdraví obyvatelstva. V důsledku jsme nejednali daleko víc racionálněji než na jaře.

Neobáváte se, že se jedná o příklad, který bude následovat i během dalších vln v příštím roce?

Bude záležet na nejbližších měsících, jak se vyhodnotí druhá vlna. První vlnu jsme nevyhodnotili a jen jsme prohlásili, že jsme nad koronavirem vyhráli jako jediní na světě. To se ukázalo jako chybné a jsme země, která má nejvíce nakažených na světě v přepočtu na obyvatele. Pokud bychom správně rozšifrovali naše selhání, tak se můžeme na třetí vlnu dobře připravit. Stále jsou nevypořádány otázky, zda nebyla nepřípustně porušena ústavní práva. To by se mělo do příchodu další vlny vyjasnit, i když pochybuji, že se tak stane.

V knize jste odhadl, že příchod druhé vlny bude v listopadu, čehož si všiml i prestižní rakouský deník Die Presse. Kde vidíte, že bude následovat třetí vlna?

Vycházel jsem ze studie, kterou v dubnu vypracovalo několik lidí na Harvardu. Podle jejich vzorce jde příchod velmi jednoduše vypočítat. Záleží na délce lockdownu, jak se podaří potlačit epidemickou vlnu. Potlačením se totiž příchod koronaviru jen oddálí. Z toho by se dalo snadno vypočítat, kdy bude další vrchol. Příchod další vlny přichází na únor a vrchol by měl následovat v dalších dvou či třech měsících.

 

26. listopadu 2020