Písně pro blížící se jaro

Písně pro blížící se jaro

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Po předvánočním vzepětí a posvátečním vyčerpaném zastavení se zase, ehm, roztočila kola showbyznysu plus minus obvyklým tempem, mašina hudby a zábavy chrlí další nahrávky. Redaktor Týdeníku Echo Ondřej Štindl se mezi nimi pokusil najít takové, které by mohly v myslích posluchače určitého typu přežít tuto podivnou zimu.

Destroyer: Have We Met

Opotřebované ucho má dnes často potíže rozeznat, jestli poslouchá nějakou starou kapelu, nebo naopak skupinu mladičkou, která svou mladistvost zdůrazňuje tím, že její nahrávky znějí, jako kdyby vznikly pár roků předtím, než se její členové narodili. Například soundem syntezátorového popu 80. let se dnes nic nezkazí, pamětník může být jen potěšen, připadá si o to víc v kontaktu s duchem doby. A do toho nová deska Destroyer – pod tím jménem vystupuje kanadský umělec Dan Bejar. Není to vysloveně veterán (i když pětadvacet roků na scéně není úplně málo). A mladík už taky ne. I on dělá hudbu, která někomu může znít povědomě, dělá ji ale jako nikdo jiný. Have We Met je navíc jedna z jeho vůbec nejlepších desek. Syntezátory na ní znějí cituplně až romanticky, což zajímavě koliduje s Bejarovým projevem, z něhož je znát pobavená ironie a někdy taky únava. Spojení těch dvou pólů na Have We Met je ale naprosto přirozené, evokuje Bejarovu pódiovou personu, mírně rozevlátě působícího, prošedivělého pána s holí (v dubnu bude vystupovat v Praze). Když chce, natočí skladbu, z níž by se mohl stát třeba i decentní hit (např. Cue Synthesizer), opatří ji ale textem vůči potřebám žebříčků značně nevstřícným. Hudba nutně nemusí být chytrá, ta Bejarova ovšem je, na jeho novém albu ale není jenom chytrá. Je to pop pro dospělé lidi.

Leonard Cohen: Thanks for the Dance

Od smrti Leonarda Cohena to na podzim budou už čtyři roky. Loni na podzim vyšlo jeho „posmrtné album“ Thanks for the Dance, sestavené z devíti skladeb, jež umělec na sklonku života natočil, nebyly už ale v plnosti dokončeny. Ten úkol na sebe vzal zpěvákův syn Adam Cohen, nahrávání se účastnila řada známých umělců – například producent a kytarista Daniel Lanois nebo zpěvačka a multiinstrumentalistka Leslie Feist. Ta produkce je možná trochu moc „po srsti“, ale vzhledem k okolnostem asi není namístě vyčítat těm, kdo skladby dotvářeli, přílišnou pietu. Krátké album nakonec stejně „zválcuje“ Cohenův hlas, zní z něj předsmrtná křehkost a taky vůči ní protichůdná plnost, snad až monumentalita, vůbec nevadí, že se často pohybuje někde na hranici zpěvu a mluveného slova. Cohenovým testamentem zůstane deska You Want It Darker, která vyšla v době umělcova skonu – je celistvější, zahleděná k horizontu lidského konce a snad i za něj. Na Thanks for the Dance promlouvá také Cohen – pozemšťan, elegantně posmutnělý básník věcí těla. Ze spojení sexu a smrti se dá udělat pěkné klišé, Cohenovi se ale dařilo se tomu vyhnout (byť někdy těsně). Má svoje kouzlo slyšet ho, jak zpívá ve svých dvaaosmdesáti letech: „Díky za ten tanec, je mi líto, že ses unavila, večer sotva začal.“ Z toho melancholického a zachmuřeného obracení se k dávným láskám občas vyskočí jednoduchý obrat, nabitý nějakou strohou silou: „Narodila ses, abys soudila svět, odpusť mi, ale já ne.“

Wolf Parade: Thin Mind

Třetí album z Kanady. Tentokrát od kapely, která patří ke generaci tamních skupin, jež odtud počátkem století vystřelily k mezinárodní proslulosti (nejslavnější z nich je Arcade Fire). Pro hudbu Wolf Parade byla vždycky charakteristická kombinace vášně a jakési až chladné distance. Je to tak i na Thin Mind, zpěvák a klávesista Spencer Krug (natáčí i sólová alba pod pseudonymem Moonface) může připomínat Davida Bowieho – ne snad barvou hlasu nebo stavbou melodií, ale právě tím distancovaným patosem. Na nové desce je zvuk Wolf Parada trochu úspornější – řady kapely opustil multiinstrumentalista Dante DeCaro. Nahrávce to ale nijak neškodí, kapela zní živě a ze své charakteristické intenzity neztratila vůbec nic. A Krug pořád dokáže zazpívat verš „Všichni se natahujeme za světlem“, aniž to zní přepjatě, nebo rovnou trapně. Dobrá deska.

The Go-Betweens: G Stands for Go Betweens vol. 2

Luxusní vydání klíčových alb australské skupiny, o níž moc lidí neslyšelo. Nebo jsem o ní – přinejmenším v době, kdy existovala – neslyšel já. Ale s postupujícím věkem se člověku (třeba mně) může stát, že začne poslouchat taky ty kapely časů svého mladí, jež v časech svého mládí vůbec neposlouchal, a poslouchat měl. The Go-Betweens je skupina, která má po světě pár fanoušků, již ji hluboce milují – na dobrou obživu to ale jejím bývalým členům nemusí stačit. Byla to kapela jaksi nenápadně skvělá, neokázalá, v jejím středu stáli hned dva mimořádně nadaní autoři – Robert Forster a Grant McLennan. Měli cit pro velice civilní a přitom nápadité a přesné vyjádření, které kapela dokázala velmi civilně a nápaditě dotvořit. Byli činní během 80. let, po přelomu tisíciletí se dali znovu dohromady, nebyl to projev snahy vydělat na dávné reputaci, dál natáčeli výborné věci, definitivně skončili, když McLennan v osmačtyřiceti letech umřel. Boxset obsahuje klíčová alba kapely z druhé poloviny 80. let, nevydané koncertní nahrávky z té doby a další rarity. Stojí skutečně hodně peněz. Ale zase… Ta kapela to měla v něčem dost těžké, a jeden by se s ní třeba měl solidarizovat a udělat si život taky trochu těžší. Navíc kouzlo těch písní čas nijak neumenšil. Chytří a vnímaví kluci s darem svůj zmatek skvěle vyjádřit z tohohle světa taky nezmizí. Aspoň doufám.

Bonny Light Horseman: Bonny Light Horseman

Existuje styl jakéhosi „starofolkařského“ kýče, krásně je zparodovaný ve filmu V nitru Llewyna Davise bratrů Coenových. Zadumaně se tvářící muži a ženy bez stopy nadhledu za doprovodu pokud možno co nejtradičněji znějící instrumentace zpívají o tom, jak těžké je veslovat na galéře, svůj výkon prožívají tak, jako kdyby jim zlý palubní mistr právě práskal nad hlavou bičem, a stejný prožitek očekávají i od publika. Jenomže. Ty staré písně jsou často krásné. A mají také nějakou současnou dimenzi, ne nutně v tom smyslu, že by se nějak daly naroubovat na aktuální poměry, ale vyjadřují stavy, touhy, myšlenky, které jdou přes generace, činí tak často jazykem, jehož jednoduchosti a přesnosti soudobí autoři nebývají často schopni. Jak je ale zahrát, aby ta jejich nadčasovost zůstala nedotčená, nezněly archivně a přitom nebyly zmermomocňovány nějakou křečovitě moderní úpravou? Zahrát je tak, jak to dělají Bonny Light Horseman. Je to příležitostná skupina, jejími členy jsou například známá písničkářka Anais Mitchellová nebo frontman folkrockové kapely Fruit Bats Eric D. Johnson. Nahrávání alba se zúčastnily i další známé osobnosti současné hudby jako Aaron Dessner z The National nebo Justin Vernon (Bon Iver). Tradicionály na Bonny Light Horseman (kapela i deska jsou pojmenovány podle anglického folksongu z časů napoleonských válek) znějí, jako kdyby je právě někdo napsal a nahrála je soudobá a přemýšlivá kapela, která vokály a instrumentaci aranžuje vynalézavě a chytře, aniž to „smrdí“ exhibicí, podřizuje celkový zvuk písni, a ne nějaké iluzi starých dobrých časů. Většinou jí to vychází výborně. Najde-li se třeba posluchač(ka), který/á zůstane nepohnutý/á při poslechu písně Deep in Love, mám pro něj (či pro ni) jednoduchý vzkaz: Nemáte srdce!

Makaya McCraven / Gil Scott-Heron: Were New Again Reimagining by Makaya McCraven

Gil Scott-Heron byl významná a v něčem také tragická postava historie pop music. Angažovaný černošský hudebník a básník, označovaný za „kmotra rapu“ kvůli způsobu, jímž na některých deskách spojoval hudbu a mluvené slovo (svoje následníky na té cestě ale vnímal dost kriticky). Jeho život byl zároveň dost komplikovaný – nejen kvůli politice. Podepsala se na něm také drogová závislost a nákaza HIV, jíž nakonec podlehl. Krátce před smrtí vydal album I’​​​​​ New Here, první po mnohaleté odmlce. Ve spolupráci s producentem Richardem Russellem vytvořil výbornou desku. Velmi strohou a až stísňující, znějící dost moderně, čímž paradoxně vynikalo stáří Scott-Heronova hlasu, verze bluesové klasiky Me and the Devil v jeho podání zněla skutečně temně a osudově – jako testament člověka, který z vlastní zkušenosti ví, že s tou černou stránkou života není žádná legrace. Jazzový bubeník a skladatel Makaya McCraven teď to album nahrál znovu – pod hlas zesnulého umělce natočil vlastní doprovod. To album je oproti originálu úplně jiné a taky skvělé. Daleko košatější, pracující s celou šíří tradice hudby amerických černochů, v něčem možná víc nadčasové. Pozoruhodné je, jak jinak v téhle úpravě zní Scott-Heronův hlas, jakkoli je vokální stopa na obou deskách plus minus totožná. Najednou ale z alba promlouvá spíš básník než člověk především zmučený životem.

 

22. února 2020