Zbytečné ruské dilema

Zbytečné ruské dilema

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Ruská vakcína Sputnik, jak známo, způsobuje vedle účinků, které se zatím nemohly projevit, také renesanci zájmu o podstatu a povahu Ruska. V nejednom komentáři, jenž (předčasně) řešil, zda ji vzít, či nikoli, se vyskytlo doporučení, že je nutné oddělit na Rusku věci dobré a věci špatné. To je nepochybně pravda. Problém je, že není jasné (alespoň autorovi toho článku), do jaké části toho Ruska, zda dobrého, či špatného, ta zázračná vakcína patří.

Intelektuálněji založení přemítači správně upozorňovali, že Rusko není jenom Lenin, Stalin, Putin, novičok a různé imperiální chutě, ale že přece na Rusku je toho hodně dobrého, ba úžasného. Samozřejmě kultura, tedy Puškin (nepochybně velmi čtený) a ti vousáči, Fjodor a Lev Nikolajevič, a pak taky Čechov a balet a Tarkovskij a Vysockij a možná taky Alexandrovci a pak taky Gagarin. I když u těch to už není tak jasné, co s nimi, když to byli (a jsou) lampasáci, a pokud jde o Gagarina, tak kosmický výzkum byl pro Rusy vždycky hlavně test, kam jim až doletí rakety.

To hned vyvolá otázku, která je zásadní: kam tedy Sputnik, jméno z dobývání vesmíru, zařadit? Patří spíš k obdivu nad tím, že se Rusům podařilo vystřelit do kosmu sympatického mladíka, nebo k hrůze z toho, že taková raketa taky klidně doletí na Londýn nebo na New York?

Patří Sputnik do toho Ruska nesporných velikánů vědy, která řeší nejsložitější záhady hmoty, a úžasné kultury, jež si klade nejhlubší otázky lidského bytí – nebo do toho Rusku, ze kterého měly okolní národy vždy z dobrých důvodů strach a které přitom svým vlastním občanům nedovedlo zajistit základní předpoklady k důstojnému životu: třeba dostatek toaletního papíru, jak to bylo běžné po celou dobu existence státu, který se sice pyšnil Gagarinem a předtím družicí, která se už Sputnik jednou jmenovala, ale na záchod se chodilo raději za barák? To je otázka, která nemá jednoduchou odpověď.

Jisté je, že Rusko prošlo za posledních dvacet třicet let pozoruhodným vývojem, a kdo jen trochu tu zemi poznal a není zaslepený, musí uznat, že se tam mnohé změnilo, i k lepšímu: v osobních životech obyvatel určitě. Už dávno to není Rusko sovětské, hadrový panák s atomovými zbraněmi, ale není úplně jasné, jestli z Ruska lépe oblečeného a najezeného nejde větší strach.

Jeho schopnost vyvinout vakcínu možná těsně souvisí s lehkostí, s jakou se právě v tu chvíli pošle do vězení opoziční politik, jehož provinění spočívá v tom, že bere vážně ústavní právo na politickou opozici. Na rozdíl od sovětských časů nedostane Navalnyj patnáct nebo dvacet let, ale jen tři a půl. Ale předtím ho zkusí otrávit nějakým jedem, zatímco v sovětských časech by ho jenom prohlásili za duševně chorého, jímž by se po pobytu v nějakém tom dálněvýchodním ústavu stal. Úspěch Sputniku se musí holt nějak oslavit. Boris Němcov dopadl před šesti lety hůř. Navalnyj zatím žije.

Ne, člověk s trochou míry vkusu a ochoty připustit si, že věci mají nějaký kontext, by byl rád, kdybychom si právě teď mohli v Evropě říct, ať si svůj Sputnik nechají Rusové pro sebe. Určitě ho budou taky potřebovat. Jenomže je tu jedna zásadní okolnost. Nikdy bychom tohle dilema asi nemuseli řešit, kdybychom si v Evropě byli schopni své vakcíny vyrobit v dostatečném množství a rychlosti sami. Jak je možné, že se tohle stalo, je věc, která s Ruskem a jejich hybridními válkami, které údajně proti nám vedou, vůbec nesouvisí.

Za tuhle blamáž si naše skvělá Evropa může opravdu jen sama. Že si na ni asi v Rusku připijí, se nelze divit. Na zdarovje.

10. února 2021