Odpůrci generalizace zavětřili příležitost obvinit ze smrti dvou vietnamských kluků na jezeře Lhota český rasismus, jakkoliv zoufalým maminkám pomáhali Češi a případ nese znaky naprosto typického modu operandi ignorantů, kteří si chtějí dopít svoje kafe, ne někde hledat zaběhnuté fakany. Na pozadí této diskuse ale zaznívají „obecné pravdy“, proti nimž se vystupuje mnohem méně než proti nařčením z rasismu. Přitom si zaslouží odmítnutí stejně razantní.

Obviňování matek, že si své děti „měly lépe hlídat“, není jen projevem netaktnosti, nýbrž nového a nebezpečného trendu, který plíživě prostupuje celou společností. Lze ho pozorovat u každé tragédie, od zavražděné Aničky až po ty nešťastné kluky. Myšlení lidí zcela opanovala představa, že je v moci rodiče udělat svět tak bezpečným, aby v něm dítěti nehrozilo žádné nebezpečí. A toho lze dosáhnout jedině tak, že potomka nikam samotného nepustí a nonstop mu bude stát za zadkem. V Americe se pro to vžil výraz „helicopter parenting“, protože rodič plní roli helikoptéry, která dítě neustále obletuje.

Výsledky jsou tristní. Zatímco ještě před dvaceti třiceti lety si americké děti volně hrávaly na ulicích s kamarády a téměř polovina jezdila do školy na kole, dnes američtí rodiče platí dospělé lidi, aby se s jejich dětmi bavili, a na sebemenší vzdálenosti rozváží potomky autem. Ze života dětí se vytratila nikým neorganizovaná volná hra s ostatními dětmi, zahrnující samostatné řešení nastalých situací a konfliktů. Výsledkem není bezpečnější svět pro děti, ale nesamostatní a přecitlivělí jedinci.

Napříč anglosaským světem se bez jediné legislativní změny stalo počínání dříve normální a běžné v očích většinové společnosti i státních orgánů potenciálně nebezpečným a ohrožujícím. Na vlastní kůži to poznala americká novinářka Lenore Skenazy. Proslavila se tím, že nechala svého devítiletého syna jet samotného metrem. Malý Izák dostal mapu, lítačku, dvacet dolarů a nějaké drobné na telefon (neměl, považte, ani mobil). Dorazil v pořádku, dmul se pýchou.

Jeho matka právě vymýšlela téma na svůj pravidelný sloupek, a protože se zrovna nic nedělo, napsala o Izákově cestě metrem. V příštích dnech byla zpráva, že neznámý newyorský chlapec šel sám domů a nic se mu nestalo, úplně všude. Vybírám jen pár televizních stanic a pořadů, kterým to stálo za vlastní reportáž nebo rozhovor: The Today Show, Fox News, MSNBC, Good Morning America, CBS News, BBC v Británii, ABC v Austrálii… Podle části reakcí by člověk soudil, že se pokusila syna zabít, když ho (jak se v komentářích často objevovalo) ani tajně nesledovala.

Skenazy si na tom vybudovala vlastní značku, projekt Free Range Kids. Začala zaznamenávat případy, kdy lidé volají policii na volně si hrající děti, ne dvouleté, ale desetileté, přičemž státní orgány konají, a hlásat návrat k normalitě, v níž devítileté dítě může jet samo metrem nebo zůstat na chvilku doma bez dozoru, jak tomu bylo ještě před dvaceti lety, paradoxně v době, kdy kriminalita v Americe kulminovala – od té doby setrvale klesá. Statisticky, ne tak v myšlení lidí.  

Krátce poté, co se Izák šťastně vrátil domů, se jiný, osmiletý chlapec nevrátil. Taky Newyorčan, malý Leiby Kletzky. Byl to ultraortodoxní žid a tato komunita je i v Americe imunní vůči hyperprotektivitě, což souvisí s tradičně vysokým počtem dětí v rodinách. Leiby docházel o prázdninách na denní tábor, cestou domů ale špatně odbočil a zabloudil. Měl neuvěřitelnou smůlu, že v sousedním bloku narazil na šílence jménem Levi Aron, k němuž důvěřivý Leiby sedl do auta a byl jím zavražděn.

Pravděpodobnost nižší než smrtelný úder blesku. Ale na světě jsou miliardy lidí. Leibyho rodiče nalezli pochopení a empatii alespoň v komunitě, k níž patří a která se do pátrání po chlapci zapojila s plnou vervou navzdory tomu, že se v jejich přelidněné čtvrti denně ztratí deset dětí. A všechny se vždycky najdou. Až na Leibyho. Zbožní chasidé vědí, že některé věci má v moci jen Bůh (pro ateisty náhoda). Vědí, že nedokážou ovlivnit všechno, že není v jejich moci děti střežit každou minutu.  

Sekularizované společnosti naproti tomu podléhají iluzi, že to v jejich moci je. A kdo nepřistoupí na všechny vychytávky, jak dítě „zaručeně“ ochránit, riskuje jeho život. Rodiče, kterým se stalo neštěstí, jsou dnes v horší pozici než kdy předtím. A nejde o rodiče, kteří by děti zanedbávali, kašlali na ně. Prostě jim jen nestáli pořád za zadkem. Nabízíme lidem, kteří si vytáhli černého Petra, namísto soucitu výčitky, že si měli své potomky lépe hlídat. Nepouštět je samotné do školy. Nenechávat je samotné doma. Nepouštět na hřiště, na procházku, k vodě. Kdo by v tom chtěl vyrůstat?

Odpočívejte v pokoji, kluci.