Chvění grilovaných kuřat na dostihovém závodišti

Poslední Švancnberk v Tochovicích

Chvění grilovaných kuřat na dostihovém závodišti
Poslední Švancnberk v Tochovicích

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nejdřív jsem si myslel, že po parku jezdí někdo na motorce, ale ona to byla paní s fukarem, takovým obráceným vysavačem na listí, které před ní plynule ustupovalo z cesty, jež vedla tím pěkným anglickým parkem. Žena byla skoro stejně velká jako ten přístroj, tak jsem na ni a na listí chvíli hleděl a pak jí naznačil, že jí chci něco říct, ale musí vypnout tu věc. Ona to udělala a já ji poprosil, jestli bych si to mohl zkusit. Zasmála se a řekla, proč ne, tak jsem začal vířit listí v parku u tochovického zámku, který stál opodál. Když pak naštěstí za chvíli došel benzin, vrátil jsem jí tu věc a zeptal se, jestli zná pana Buchera.

No samozřejmě, když obejdete zámek, tak ho uvidíte, jak jezdí na traktoru. Na traktoru? podivil jsem se. – Na takovým malým, co vysává listí, řekla ta paní zahradnice a já se hned ptal dál, jestli mluví česky. Mluví, řekla ona, co chce, to řekne, ale moc hovornej není. Ale slušnej člověk to je. A vy jste odkud, zeptala se zase ona a já se lekl, že si třeba myslí, že jsem od policie, tak jsem rychle řekl, že znám knížete Schwarzenberga a že vím, že pan Bucher je vlastně taky Schwarzenberg. – Jo, po mámě, já ještě na paní Bucherovou pamatuju, když to tady v 90. letech zrestituovali. Však s tím měli práce. Tady na zámku to měl statek, to si dovedete představit, jak to vypadalo. Není to tak dávno, co paní Bucherová umřela, ona žila v Rakousku, ale pak sem hodně jezdila. Chcete s ním mluvit?

Vlastně ani ne, jenom ho půjdu pozdravit, řekl jsem, poděkoval, ona kupodivu poděkovala mně za to rozfoukané listí a já šel za zvukem minitraktoru, který se ozýval z druhé strany zámku.

Tochovický zámek je nenápadně krásný a ušlechtilý empír, císařský nebo napoleonský styl, ve kterém jej někdy po roce 1800 postavili pro Dorotu Talleyrand-Périgord, sestru „paní kněžny“ a hypotetickou matku naší paní Boženy, již (hypoteticky) povila s mladým Clam-Martinicem. Ale když jsem to v únoru, když bylo (údajných) 200 let od jejího narození (hypoteticky by se narodila roku 1816), napsal, velmi mi vynadal dávný přítel Tomáš Němeček, který sám napsal o Němcové vtipnou knížku pro pubertální mládež, kde hájí její lidový původ. Jako by prostí lidé nemohli mít chytré a krásné dítě! napsal mi. No, mohli, sám jsi toho důkazem, chtěl jsem mu napsat, ale pak jsem si uvědomil, že on je z doktorské rodiny z Opavy, tak jsem si netroufl…

V každém případě Dorota nebo také Dorothea Tochovicemi pohrdla, bůhví, jestli tady vůbec kdy byla, snad to tady, na jihu okresu Příbram, bylo pro ni trochu z ruky a odebrala se do Zaháně ve Slezsku (nyní Polsko), načež se Tochovice dostaly v roce 1840 do majetku orlických Schwarzenbergů, podobně jako blízké Čimelice. V roce 1948 zámek náš stát hrdinně zabavil jako národní kořist, v čemž navázal na nacisty, kteří na něj uvalili jen nucenou správu. Posledním majitelem byl Arnošt Schwarzenberg, který se Tochovic ujal v roce 1936 po smrti svého bezdětného strýce, poslance a pokrokového latifundisty Bedřicha Schwarzenberga. Arnošt byl jediným z rodiny, kdo zůstal po roce 1948 v Čechách, tedy ve vlasti, která ho vyznamenala dvojnásobným kriminálem, nejdřív v roce 1949 až 1950, pak ho zatkli v roce 1953 a odsoudili na deset let. Pustili ho v dubnu 1957, protože nechtěli, aby jim tam nějaký Schwarzenberg umřel. Žil pak ještě dlouho, pracoval v lesích, bydlel na různých místech v jižních Čechách, třeba v hájovně, nakonec v Písku, kde umřel v roce 1979, v pětaosmdesáti. Někteří starší Písečáci si na něj ještě pamatují, měl vždy dobře zastřižený knír, rovnou chůzi, myslivecký klobouk a byl to prostě Švarcnberk (někteří říkali Švancnberk, aniž věděli, co říkají), poslední úkaz svého druhu, diluviální ještěr, který patřil do jiných geologických období. Byl to přitom člověk, který, jak na něj vzpomíná jeho prasynovec Karel, by bez Vltavy a Otavy zhebnul, nevydržel bez nich prý déle než čtrnáct dní, na které ho pak, když byl v penzi (dostával 560 korun), pouštěli za dcerou, provdanou Bucherovou, do Rakouska, kde jistě mohl zůstat, ale on nechtěl. Žil v Písku, ke stáru již dost uzavřeně, jak o tom píše ve známé knížce Příběhy české šlechty Vladimír Votýpka, který ho v sedmdesátých letech v Písku navštívil, ale starý muž na něj hleděl podezřívavě, přijal ho v kamrlíku v domě na Alšově náměstí, ale jak Votýpka píše, celou dobu bylo vidět, že mu nevěří a že si asi myslí, že ho za ním poslala tajná policie. Jako mě teď k té paní s fukarem a panu Bucherovi.

Ten kroužil s traktůrkem po trávníku před průčelím zámku, čímž trochu a ironicky připomínal pohyb dostihových koní. Tento koňský můstek nás posunuje k tématu, které je s Tochovicemi pevně spjato, tedy s dostihovými závody a stájemi. Koňské Tochovice byly kdysi slavné, ale nyní z toho zbyla už jen stáj a pak závodiště, na kterém se pasou krávy a kde stojí rozpadající se tribuny a chátrající startovací věž. Slavné to bylo od šedesátých let, kdy tady státní statek choval dostihové koně a pak začal provozovat dostihy. Já nejsem bohužel znalec a nikdy jsem třeba nepochopil rozdíl mezi plnokrevníkem a polokrevníkem, ale mám k té věci, a především ke kráse koní a péči o ně, hluboký respekt. To, co je s nimi spojeno, považuju za ušlechtilý kulturní projev, na úrovni plnohodnotného umění. Taková steeplechase je vlastně něco jako dramatická imitace bitvy s útokem a úprkem posunutá do mírového stavu. A musí být málo tak šílených zážitků jako být žokejem na zpěněném hřebci letícím vzduchem v plném trysku.

Tochovice byly z nějakých důvodů vyvoleným místem, které režim vybral pro provozování toho aristokratického, přitom lidového sportu, či co to je: těžko říct, jestli v tom hrály nějakou roli tradice knížecích chovů. Skutečností je, že sem přijížděly i tisíce lidí z celých Čech (a zbytku republiky možná taky), především na tzv. Zemědělské dny, které se konaly v Tochovicích na konci září, tedy na svatého Václava, byly takovou koňmi ozvláštněnou variantou budějovické Země živitelky (znáte ten vtip: potkají se dvě šťabajzny, jedna říká: Jedu do Budějovic, bude Země živitelka, druhá říká: Já jedu do Prahy, bude ze mě kurva…). Vypilo se u toho moře piva a snědly tuny klobás a xaverovské drůbežárny dodávaly tisíce kuřat, která se tedy ugrilovala a sežrala s okurkou, což byla velká atrakce, taková nebyla jen tak všude, neboť na gril měl monopol komunistický stát. Do toho hrála dechovka nebo nějaký estrádní umělec měl vystoupení, prodávalo se žužu a turecký med a cukrová vata a daly se tam koupit takové ty chobotnice nebo opice z měkké a lepivé hmoty, které v utajení vyrábělo družstvo disidentů, bývalých redaktorů Tváře. To byl velmi žádaný artikl. A do toho se řadili ušlechtilí koně do boxů a chvěli se před startem tiše uklidňováni těmi mužíčky, kteří jim seděli na hřbetech.

Nejslavnější z nich byl žokej Václav Chaloupka, který čtyřikrát vyhrál Velkou pardubickou, poprvé v roce 1969, když na ni přijela silná sestava Rusů s úmyslem nás potupit ještě na lošadích. Ale český ryzák Korok, který měl původně jít na jatka, protože měl špatně vytočenou nohu, sebral jako bájný Šemík všechny své koňské síly a vřítil se do cíle jako první. Pak to zopakoval ještě třikrát. A slavný žokej Chaloupka převzal v roce 1988, když dostihová sláva Tochovic upadala a státní statek se chtěl koní zbavit, dostihovou stáj, takže ještě nějakou dobu se v Tochovicích konaly dostihy, snad i desetkrát do roka. To byla druhá fáze tochovických koní a také snů a iluzí, že tu vznikne takové menší Las Vegas nebo aspoň venkovská Chuchle, jenže malá země takových věcí, jako jsou dostihy, moc neutáhne a tohle byl jeden z těch kapitalistických snů, které skončily zpustlými tribunami a prázdnou ruinou, na které je nápis Hotel Helios, ve kterém byly všechny ty úžasné věci devadesátých let, solárko, vířivka, bowling a disco s tyčí.

Ale stáje s koňmi v Tochovicích zůstaly, žokej Chaloupka sem dojíždí ze Všenor, o koně se stará jeho zeť a vnučky a vnuci. Něžný pach koní vzlíná částí Tochovic a mísí se s vůní spadaného listí, které do sebe vsával traktůrek pana Buchera, vnuka posledního Švancnberka v Čechách.

www.jiripenas.cz/fotoblog/

11. listopadu 2020