komentář Ondřeje Štindla

Když levice nesnáší dělníky

komentář Ondřeje Štindla
Když levice nesnáší dělníky

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Doplňovací volby a místní volby v Británii nedopadly dobře pro labouristickou opozici, udržela sice úřad starosty Londýna, utrpěla ale řadu ztrát, tou nejvíc symbolickou z nich je prohra v doplňovacích volbách v Hartlepoolu, kde poprvé v historii vyhráli konzervativci. Obvod patříval do někdejší „rudé zdi“, pásu dělnických distriktů na severu Anglie, která se ovšem v minulých parlamentních volbách v roce 2019 značně rozdrolila. A drolí se dál. Bez ohledu na to, že toryové jsou u moci už jedenáct let, britská veřejnost je znavena politikou, výkon vlády v čase pandemie nebyl zrovna oslnivý. Příběh britských labouristů může ukazovat širší trend, úpadek tradičních dělnických stran, od nichž se v posledních letech odvrací dělnictvo.

U britských labouristů ten pohyb zvolna začínal v časech Blairovy New Labour, která se ekonomicky posunula do středu a kulturně či společensky se stala velice liberální, v duchu přetrvávajícího konsenzu městských společenských elit. Symbolizoval to známý incident z volební kampaně Gordona Browna, který po vřelé rozmluvě s „ženou z lidu“ mluvil o tom, jak je ta „bigotní ženská“ hrozná, neuvědomiv si, že má na sobě připnutý mikrofon. Velkým zlomem měl být nástup Jeremyho Corbyna, klasického levičáka „starého střihu“ včetně značně suspektních politických známostí, za ním se sešikovala skvadra mladých aktivistů, patřících opět k, řekněme, velkoměstským elitám nebo aspirujících na vstup mezi ně. Ti byli ekonomicky podobně vlevo jako tehdejší předseda, kulturně a společensky ale krajně liberální.

V prvních sněmovních volbách Corbyn uspěl víc, než se čekalo, ačkoli prohrál, v roce 2019 ale labouristé pod jeho vedením zažili nejhorší porážku od roku 1935, bez ohledu na to, že jejich volební program byl velice „rudý“. Důležitá část dělnického nebo chudšího voličstva se od labouristů odvrátila, zřejmě z kulturních důvodů, v „rudém pásu“ se například hlasovalo pro brexit, Corbyn ve věci odchodu z Evropské unie nedůstojně lavíroval, část strany a jejích aktivistů naopak velmi agresivně bojovala za věc tábora „remainerů“, do jejich propagandistického arzenálu patřilo i líčení stoupenců druhé strany jako zaostalých nešťastníků s „vymytými mozky“ a samozřejmě taky rasistů a sexistů. Jeremyho Corbyna ve vedení partaje vystřídal Keir Starmer, který nepatří do tábora „woke“ mládeže. Vnímání strany se ale nezměnilo.

Labouristům nezbude než dospět k vpravdě šokujícímu odhalení, lidé neradi volí strany, o nichž věří, že jimi pohrdají, je těžké být lidovou stranou a štítit se lidu. Nebo jak napsal radikálně levicový publicista Alexei Arora v obsáhlém textu o úpadku labouristů: „Ten obraz je daleko jednodušší, než by vám mnoho lidí rádo vnutilo: nemůžete získat hlasy dělnické třídy nebo britského lidu, pokud jimi hlasitě pohrdáte.“ Upozorňuje mimo jiné na průzkum, podle nějž je mezi britskou levicí ve srovnání s jinými zeměmi nejnižší počet lidí, kteří jsou na zemi svého původu hrdí (šestnáct procent). Upomíná to na dávný povzdech přesvědčeného socialisty George Orwella nad britskými levičáky, „kteří by si radši nechali vrtat koleno, než aby si stoupli, když hraje hymna“. A deklarovaná ochota nasypat směrem k těm chudým hodně peněz na tom nemusí moc změnit. Protože o peníze (k velkému překvapení radikální levice i, řekněme, jednodušší pravice) vždycky nejde v první řadě. Pro někoho – a takových nemusí být málo – je důležitější třeba důstojnost. A těžko od něj chtít, aby vyjádřil podporu hnutí, jehož nejviditelnější reprezentanti v něm vidí v horším případě jen trapný přežitek, který snad už brzy vymizí, anebo zmanipulovaného chudáčka, jenž nedokáže pochopit, jaké jsou jeho skutečné zájmy, a potřebuje, aby mu někdo vysvětlil, co si má myslet a jak má žít.