Vítězům z hnutí STAN a především z koalice Spolu je třeba pogratulovat, už proto, že před námi stojí těžší doby a před nimi státnická úloha. Musejí uzdravit státní rozpočet a udržet přitom společenský smír. Koalice Spolu před volbami tvrdila, že během čtyř let dokáže snížit strukturální schodek rozpočtu o nějakých 200 miliard korun ročně, zatímco méně ambiciózní PirátStan by za stejnou dobu schodek snížil o 100 miliard. Můžeme pracovně vycházet ze 150 miliard korun, je to politicky nevděčná práce.

K tomuto „ožebračování“ ze strany vlády začínají už dnes přistupovat vyšší účty za energie coby pozdní daň za lockdownové závodění u nás i ve světě a ovšem i za dosavadní energetickou a klimatickou politiku v Evropě s jejím odpojováním uhelných elektráren, povolenkami na CO₂ a od července i plánem na uhlíkovou neutralitu.

Ten státnický úkol, který má příští vláda před sebou, je skutečně nezáviděníhodný – vedle úspor na domácí frontě znovu otevřít téma klimatické politiky na unijní úrovni, a to krátce poté, co ve směrodatném Německu voliči potvrdili klimatické dogma. Jsme vysoce průmyslová země s menší váhou v orgánech EU. Vůbec nevím, co, snad kromě situace, kdy premiér sám čerpá dotace, respektive má na krku Čapí hnízdo, může být horší výbava pro tento státnický úkol než poloha, již Spolu slavnostně zaujalo s ohledem na KDU-ČSL, TOP 09, část „nové“ ODS a také na mytického středového voliče zjara letošního roku.

Budoucí premiér Petr Fiala se letos v květnu přihlásil ke Green Dealu, o němž už teď prý nemáme spekulovat, ale pojmout ho jako příležitost. Jak se teď z něj bude chtít aspoň částečně vyvazovat, jak otevře cenu a počet povolenek, když má v zádech – a bude mít ve vládě a ve sněmovně – mnohé euronadšence (dokonce ve vlastním klubu, viz Eva Decroix)?

Skončila kampaň, v níž Spolu mezi své hlavní principy vyzdvihlo odhodlání zůstat pevně v EU (a v NATO, které je v klimatické politice irelevantní), vzdorovat pokusům nasměrovat nás na východ. V situaci, kdy nikdo relevantní žádné vyvádění do nějakých východních svazků a zájmů nežádal a neplánoval, si to nelze vyložit jinak než jako příslib si v EU nevyskakovat, neupozorňovat na sebe v nepříjemných souvislostech bruselskou centrálu.

Posledních několik dní před volbami se mezi voliči koalice Spolu šířil argument, že nejprve je třeba porazit oligarchii a k normální politice s jejími střety se vrátíme hned v dalších volbách. První fáze je splněna, slovensky široká koalice konečně učiní tečku za oligarchickým vládnutím.

Touto fází jsme projít museli. Andrej Babiš, tento psychopatický nájezdník, by však ve funkční společnosti, se sebevědomými médii, elitou a hlavně výraznější opozicí byl poražen už v roce 2017. (Tehdy koalice na úplně stejném půdorysu, na jakém letos vzniklo Spolu, přes snahu Miroslava Kalouska nevznikla.) Místo toho jsme ještě teď museli dotáhnout boj proti oligarchii a tím se stalo, že zásadní témata inflace a pro Českou republiku zničující klimatické politiky EU byla z kampaně odsunuta. Jsme o jedno volební období pozadu. Patří k těžkým úkolům Petra Fialy toto fázové zpoždění odstranit.