Komentář Ondřeje Štindla

Urputně vážný boj o Kliniku

Komentář Ondřeje Štindla
Urputně vážný boj o Kliniku

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Během včerejška pokračovala snaha exekutora vyklidit dům, ve kterém po čtyři roky působilo Autonomní centrum Klinika. Vítaná příležitost zopakovat argumenty, které byly už z obou stran mnohokrát řečené. Patřičný důraz a smrtelná vážnost jsou samozřejmostí. Proč vlastně? Jasně, taky si myslím, že lidé, kteří si to jsou schopni ideologicky zdůvodnit, mají právo obsazovat budovy, které patří někomu jinému, byť by tím „někým jiným“ byl třeba i stát. Nějak se ale nedokážu vybičovat k místy až zuřivé vážnosti lidí, kteří vidí kácet se pilíře demokracie, když nějaká parta obsadí opuštěný dům ve vlastnictví Správy železniční dopravní cesty.

Češi se rádi chválí za svůj smysl pro humor, v posledních letech ale ověřují vzácnou schopnost udržet vážnost tváří v tvář frašce. Projevují se tak i lidé, kteří vystupují ve prospěch Kliniky, případně za její kolektiv mluví. Toho patosu a přepjatých přirovnání k disentu v dobách komunismu. Toho šermování zájmem všech a zájmem města, jemuž Klinika umožňuje dýchat. Řečí o „demokratizaci vlastnictví“, z nichž je zjevné, že mluvčí se považují za certifikované reprezentanty vůle „lidu“, jehož se proto nemusejí ptát, co a jak se bude „demokratizovat“.

Dobře, Klinika fungovala jako místo, kde se scházeli lidé určitého ideologického zaměření a probírali tam ty svoje věci, pro takto spřízněné tam existovaly i nějaké služby. Někteří členové se tam snažili o nějakou sociální práci a pomoc sociálně slabým – jistě chvályhodné, ale asi se nedá říct, že by význam Kliniky na tomhle poli byl rozhodující. Fungovala tam Žižkovská lidová univerzita, kde se přednášelo a debatovalo v duchu soudobých trendů radikálního levicového myšlení – žižkovský lid po tom nepochybně žíznil. Ale přesto. Prezentovat se jako instituce, se kterou stojí a padá duch města, je dost kýčovité, možná taky součást taktiky v situaci, kdy akutně hrozí zánik. Nějaká skupina lidí se snažila zařídit si jeden dům podle sebe, součástí toho byla i jaksi pokročilejší forma hry na četníky, něco takového je asi celkem běžnou součástí života ve větších evropských městech. Z jakéhosi důvodu žije tahle skupina v přesvědčení, že právě její činnost je natolik významná, že jí k tomu má stát poskytnou zdarma nemovitost. Stane se. Na sporech kolem Kliniky je ale vedle agrese a výhrůžek ze strany některých odpůrců iritující také svatouškovství a někdy také pokrytectví představitelů oné avantgardy lepších, svobodnějších, spravedlivějších zítřků. Kvůli němu tak mohli působit jen jako mladší, méně formálně oblečené verze veledůležitých ouřadů dneška i včerejška. Když si před lety technaři uspořádali party na cizím pozemku, netvářili se aspoň, že tak činí nezištně v zájmu lidí a zvířátek v nejbližším okolí. Inu, pokrok. Kreslený Méďa Béďa, kdysi jeden aspekt klinikářské ideologie, ideologii shrnul slovy: „Budeme jako Robin Hood, bohatým budeme brát a chudým – to jest sobě – dávat.“ Ale s ním byla aspoň legrace.    

16. ledna 2019