Kubera u Zemana skončí, pokud pojede počátkem roku na Tchaj-wan, a ani Babiš tím není nadšen. Tyto detaily jsme se dozvěděli zřejmě o nejdůležitější zahraniční cestě, kterou podnikne některý z českých státníků v roce 2020, protože o těch ostatních cestách se zatím nemluví vůbec. Není divu, že Kubera vzbudil takový ohlas, protože jeho výprava ohlašuje návrat zdravého či praktického rozumu do zahraniční politiky.

Zlost prezidenta Miloše Zemana a obavy premiéra Andreje Babiše či jiných politiků svědčí o tom, jak důležitá je pro rozhodující část tuzemských politiků Čína. Peking se netají tím, že chce v historické perspektivě ostrovní stát Tchaj-wan anektovat, a kdo se baví s tamní vládou, ten se takovému plánu staví do cesty. Proto se může dočkat hospodářské odvety, například pokud bude chtít v říši středu investovat nebo tam něco vyvážet. A Čína je pro nás nejdůležitější partner z celé Asie, tedy ze světadílu, který se stává epicentrem světového hospodářského růstu. Do té míry mohou mít nervózní či nevraživé reakce určitou logiku.

Ve skutečnosti se kritika míjí cílem, protože šéfovi Senátu Jaroslavu Kuberovi nejde v první řadě o Tchaj-wan ani o Čínu, ani o jejich vztahy. Jeho cesta připomíná obecnější pravdu, že českým diplomatům by mělo v první řadě jít o Českou republiku.

Medvědi v Pekingu

Nikdo nemůže zpochybnit, že se zvláště jihovýchodní Asie stala nejpozději v osmdesátých letech regionem, který ekonomicky roste nejrychleji, a že se postupně lídrem tohoto vzestupu stala Čína. Přesto zároveň platí, že není jediným protagonistou. Měřeno ekonomickým výkonem, přes obdivuhodný vzestup posledních desetiletí není silnější než její sousedé na východě a jihu od Japonska přes Indonésii, Vietnam až po Indii. Ani její výkon v přepočtu na obyvatele není největší. Pokud se nechají stranou městské státy Hongkong a Singapur, tak se vyšší prosperitou v přepočtu na obyvatele mohou pyšnit Japonsko, Korea, Malajsie a Tchaj-wan, o mnoho hůře na tom není Thajsko. Rychlý růst Číny spočívá v tom, že teprve dohání obnovu po druhé světové válce, jejíž ničivý dopad ještě prohloubila kulturní revoluce předsedy Mao Ce-tunga.

Teoreticky může mít smysl sázka na nejsilnějšího hráče, kterou vyznává současná česká exekutiva. Ovšem prakticky tato sázka nevychází. Investice do Česka z Číny nemíří a víc kapitálu sem zatím přesunuly podniky z Japonska, Koreje a právě z Tchaj-wanu, i když ani v jejich případě to velká sláva není. Čínský podíl nepřekračuje jedno procento. Ani zdejší export nemá v Číně na růžích ustláno. V přepočtu na ekonomický výkon dané země máme nejbližší vztahy s Malajsií, pak s Tchaj-wanem, Thajskem a Koreou. Výrazněji slabší bilanci než s Čínou má Česko ze států jihovýchodní Asie jen s Indonésií.

Úplně to neznamená, že orientace zdejších vlád na Čínu zůstala bez následků. Za posledních patnáct let se import z Číny zvýšil na sedminásobek a podobnou kolonizační hospodářskou politiku uplatňuje z asijských zemích už jenom Vietnam a Korea. Pokud tedy chtěly vlády zhoršit obchodní bilanci, obrátily se na správného partnera. Druhý dopad není tak viditelný, ale zřejmě ještě škodlivější. Bilance tuzemského exportu se zeměmi jihovýchodní Asie se v uplynulých pěti letech propadla, s jedinou výjimkou právě Číny, ale tento „úspěch“ je devalvován tím, že zatímco export se v prvních devíti měsících 2019 zlepšil proti roku 2015 o 7 miliard korun, import z Číny vyrostl o 112 miliard.

Potíž je v tom, že úzké vztahy s říší středu, jak je demonstrují desítkami turistických cest místní politici od prezidenta Miloše Zemana po bezejmenné členy parlamentních výborů, dělají špatný dojem u čínských sousedů. Peking provozuje mimořádně agresivní politiku nejen vůči Tchaj-wanu, ale v celém regionu a vzbuzuje tím obavy a odpor u všech. Je možné, že Praha jako věrný nohsled Pekingu budí podezření a to má špatný vliv na obchodní vztahy. Vietnam, Thajsko, Indonésie nebo Korea musí obchodovat s Čínou, ovšem mohou se také obrátit na ostatní země v regionu i dále v zámoří, a zachovávají si tak značnou ekonomickou autonomii – na rozdíl třeba od Česka jednoznačně podřízeného západní Evropě. Vycházet dobře s Pekingem tedy nezlepšuje vztahy k ostatním zemím regionu, dokonce je významně komplikuje. Přední politici by si mohli uvědomit, že přehnanou příchylností k Číně dělají zdejšímu byznysu medvědí službu.

Vycedit krev za strýčka Si

Cesta Jaroslava Kubery na Tchaj-wan tedy může jednostrannou politiku uplynulých let napravit a připomenout v ostatních zemích jihovýchodní Asie, že Česko je suverénní země, se kterou má smysl uzavírat dohody. Jak připomíná sám šéf Senátu, ekonomicky to může pomoci, na rozdíl od opačného efektu, kterým hrozí kyvadlová linka do Pekingu a zpátky.

Vyplatí se mluvit s Pekingem, nejde však kvůli němu zapomínat na Tokio, Soul, Tchaj-pej, Hanoj ani Kuala Lumpur, říká ten, kdo má zdravý rozum. Předseda Senátu Kubera ho osvědčuje nejen při této příležitosti. Když se k němu přes média donesly zvěsti, podle kterých jeho cesta znamená, že s ním prezident Zeman skončil, odvětil s klidem: „To on jen tak straší. Naše vztahy jsou dlouhodobé, tyto věci jsou takové hrátky.“ Připomněl tím, že ani v Zemanově případě nejde o žádnou nezvladatelnou pročínskou vášeň, ale právě jen o to, že blízké vztahy s předsedou čínských komunistů Si Ťin-pchingem posilují jeho prestiž, případně provokují jeho nepřátele. Silná slova používá rád, ale ani jemu v první řadě o Čínu nejde a krev za ni cedit nebude.