Německo bude mít téměř po půlroce vládu, opět velké koalice křesťanských a sociálních demokratů. V pondělí obě formace neodvolatelně podepsaly koaliční dohodu.

V čem a jak ovlivní čtvrtý kabinet Angely Merkelové nás, českou politiku, poměry v Evropské unii? Podstatné jsou touto optikou dvě věci: evropská politika obecně a přistěhovalecká politika Německa, která má ovšem tu vlastnost, že ji Berlín později zkouší plošně přenášet na celou EU (viz vývoj od tzv. Dublinu I. až po Dublin IV.).

Začněme migrační a azylovou politikou. Výchozí pozice byly: SPD otevřeně pro pokračování masové migrace, CDU proti, ale provinile a pokud možno tajně, CSU otevřeně proti. Příslušná pasáž je napsaná podivuhodným způsobem, všem třem složkám velké koalice dovoluje vykládat ji po svém. Snad čtenář omluví překlad zašmodrchané věty z dohody, která ale je klíčová: „V souvislosti s průměrnými počty přistěhovalců, zkušenostmi posledních dvaceti let i vzhledem k dojednaným opatřením a bezprostředně ovlivnitelné části přistěhovalectví – přičemž základní právo na azyl a ženevská uprchlická konvence zůstávají nedotknutelné – konstatujeme, že počty přistěhovalců (včetně válečných utečenců, lidí s přechodně poskytnou ochranou, příchozích v rámci slučování rodin, relocation, resettlement (obě anglická slova jsou takto uvedena v textu dohody – pozn. red.), ale po odečtení deportací a dobrovolných návratů budoucích uprchlíků (a bez ekonomické migrace) nesmějí překročit rozmezí 180 až 220 tisíc ročně.“

To znamená horní limit, kýžený strop na přistěhovalectví, jakkoliv strop na několika místech proděravělý. Existuje tedy vůle spolkové vlády regulovat počet nových žadatelů o azyl v zemi zhruba na 200 tisíc lidí ročně. K tomu je ale třeba si uvědomit důležitou věc. Spolková vláda by mohla nasadit některé přímočařejší, poměrně jednoduché metody, jak  migraci výrazně omezit při vstupu do Německa, a nedělá to. Ač je to k nevíře, dodnes platí pokyn ministra vnitra de Maizièra policistům z léta 2015, že při vstupu do Německa se nepotřebujete vykázat žádným dokumentem, pokud vyslovíte kouzelné slovo azyl. Tato praxe byla zavedena jako dočasné opatření, jako nouzová reakce na humanitární krizi mezi běženci v Maďarsku, ale z politických důvodů nebyla odvolána. A protože Německo je skutečným iniciátorem a hybatelem jednání k Dublinu IV., můžeme předpokládat, že přerozdělovací mechanismus pro žadatele o azyl, který návrh Komise zatím stále obsahuje, tam Německo nevsunulo z nudy, ale jako pojistku pro případ nějakého nového léta 2015. To jsou panečku poměry: sledujeme politiky, kteří vyjádřili vůli nepřipustit opakování chaosu z roku 2015, ale mezitím v Evropě připravují terén pro případ, že jejich vůle selže a jim se nebude chtít dělat drakonické kroky. 

Tím se dostáváme k druhému kritériu, jímž máme z České republiky hodnotit vznikající kabinet. Jak silná bude v evropské politice touha Berlína popohánět integraci Unie a jak silnou bude mít v Evropě pozici?

Eurounijní pasáže koaliční dohody obsahují tradiční formičky, jejichž podstata by se dala popsat heslem Více Evropy. Velká koalice slibuje vyvést společně s Francií Evropskou unii z krize (kdopak ji tam přivedl?), prosadit navýšení unijního rozpočtu, dokonce po výpadku britského příspěvku citelně zvýšit svůj. Ještě loni před Vánoci Angela Merkelová v obecné rovině podpořila ambiciózní záměry francouzského prezidenta Emmanuela Macrona týkající se hlubší integrace eurozóny. Macron sní o společném euroministru financí, euroval, kde o půjčkách pořád ještě rozhodují členské státy, chce převést pod Evropskou komisi. Tady Německo Macronovi může jít na ruku, Wolfgang Schäuble,  který to dřív blokoval, je uklizen do čela Spolkového sněmu. Pro nás nečleny eurozóny mnohonásobně důležitější je ale přetrvávající nesoulad Francie a Německa ohledně bankovní unie. Berlín i v nové sestavě blokuje společné jištění vkladů, bez něhož bude bankovní unie papírový tygr – pro zemi typu České republiky, jejíž bankovní sektor má skoro všechny matky v eurozóně, dobrá zpráva.

Jistý nesoulad prý, doufejme, panuje také ohledně iniciativy PESCO, dalšího pokusu postoupit k evropské armádě, což nepopiratelně jde proti NATO. Ani pokrok na této frontě by nebyl v zájmu České republiky s její atlantickou obrannou doktrínou. A dokonce i za předpokladu, že se Němci s Francouzi sladí, bude v EU vůči této dvojici opozice. Osm ministrů financí (Nizozemsko, Dánsko, Irsko, Švédsko, Finsko, Lotyšsko, Litva a Estonsko) před dvěma týdny dalo společným komuniké najevo, že se jim nelíbí ani konkrétní plány Macrona a Merkelové na integraci eurozóny, ani jejich sklon předjímat vůli ostatních a rozhodovat mezi sebou. Konečně Itálie směřuje k vládě s rozhodujícím podílem buď euroskeptické Ligy, nebo Hnutí pěti hvězd. Obě varianty znamenají opozici Římu vůči ose Paříž–Berlín.

Při prosazování německých představ vůči ostatním 27 členským vládám bývala Angela Merkelová obratná a často až nečekaně úspěšná, ale po loňských volbách už to není ta stará Merkelová. Trampoty se sestavováním vlády, katastrofální pád koaliční SPD na 16 procent preferencí, další průzkumy, v nichž se mírná většina Němců vyslovuje pro odchod Merkelové z čela vlády, to všechno dohromady evokuje dnes v Berlíně jakýsi politický soumrak Bohů. Zdá se reálné, že poslední kabinet Merkelové by mohlo charakterizovat slovo agonie. A protože základní nastavení německého establishmentu – víc evropské integrace, otevřené hranice, donkichotský boj s CO2, nevraživost k trumpovské Americe apod. – je pro Evropu a jmenovitě pro Českou republiku škodlivé, musíme skutečnost, že kancléřka Merkelová se pomalu sune do stadia chromé kachny, jednoznačně přivítat.