Uspějí silně protiimigrační Švédští demokraté?

Švédové jdou k urnám

Uspějí silně protiimigrační Švédští demokraté?
Švédové jdou k urnám

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Devátého září 2018 se ve Švédském království konají parlamentní volby. Stoletá dominance sociální demokracie a jejího politického modelu je ohrožena.

Sociálnědemokratická strana byla ve Švédsku založena v roce 1889. Definitivní podoby nabyla před sto lety, kdy se radikálnější marxistické křídlo odštěpilo. Marxistický odštěpek změnil dvakrát jméno. V roce 1921 se z něj stala Komunistická strana Švédska a v roce 1990 pak Levicová strana. Ve volbách sbírá mezi čtyřmi a deseti procenty hlasů, kromě marxismu adoptoval jako další stranickou filozofii i feminismus. Vzhledem k sektářské povaze své ideologie však Levicová strana neodolala dalšímu štěpení. V šedesátých letech se oddělilo maoistické křídlo, v sedmdesátých letech křídlo brežněvovské a v roce 2004 se odpojila bývalá předsedkyně Gudrun Schymanová, která založila vlastní stranu, Feministickou iniciativu. Ta dosud existuje. V roce 2014 získala 3,1 % hlasů v celostátních volbách a také vlastní poslankyni v Evropském parlamentu. V posledních letech je však vývoj preferencí největší feministické strany Evropy velmi nepříznivý a v blížících se volbách může počítat se ziskem zhruba jednoho procenta hlasů.

Jimmie Åkesson, předseda strany Švédští demokraté. - Foto: Reuters

Hlavní tělo švédské sociální demokracie dokázalo těmto destruktivním procesům odolat a vytvořilo velmi širokou koalici názorů i voličů. Ta mu zajistila politickou dominanci, v Evropě ojedinělou. Od roku 1917 vyhráli švédští sociální demokraté všechny celostátní volby. Ve svém zlatém věku dosahovala strana 45–50 % hlasů a v letech 1932–1976 byla u moci nepřetržitě 44 let. V polovině 70. let 20. století se však tradiční model státu, pečujícího o občany od kolébky do hrobu výměnou za vysoké zdanění, začal vyčerpávat. Roli v tomto vyčerpání hrála i ropná krize, kterou odstartovaly arabské státy po jomkipurské válce a která značně poškodila růstové vyhlídky západních ekonomik, navyklých do té doby na lacinou ropu. Posledních 40 let už sociální demokracie musí počítat i s možností, že přes vítězství ve volbách se může ocitnout v opozici a vládu vytvoří koalice menších středopravicových stran. Naposledy se tak stalo v letech 2006–2014, kdy byl předsedou vlády šéf liberálně-konzervativní strany Moderaterna Frederik Reinfeldt. V roce 2014 se však k veslu vrátili sociální demokraté v koalici se zelenými. Jejich vláda je ovšem menšinová.

Švédské politické spektrum se tradičně dělí do dvou velkých bloků. Levicový blok se skládá ze sociální demokracie, Strany zelených a Levicové strany neboli transformovaných komunistů. Feministická iniciativa se do něj počítá také, ale pouze na komunální úrovni – strana má tři zastupitelky v Göteborgu a tři ve Stockholmu, v obou případech je součástí koalice. Druhý blok, pravicový, je veden stranou Moderaterna („Umírnění“), dále do něj patří Strana středu a menší strana křesťanských demokratů. Součástí pravého bloku jsou rovněž Liberálové, strana velmi přátelská vůči Evropské unii. Jejich preference nejsou poslední dobou moc vysoké, protože švédští voliči po hlubší integraci své země do EU netouží. Zejména přechod ze švédské koruny k euru je vysoce nepopulární myšlenkou. Podle různých průzkumů odmítají euro v současné době dvě třetiny až tři čtvrtiny Švédů. Švédsko sice, na
rozdíl od Dánska, nemá vyjednanou trvalou výjimku ze smluvní povinnosti euro jednoho dne zavést, ale nemá ani stanoven žádný pevný termín, kdy by tak učinit muselo. Jelikož švédští politici v tomto případě nechtějí jít proti většině voličů, vyřešili situaci šalamounsky: země nevstoupila do mechanismu směnných kurzů ERM II. Dvouleté členství státu v ERM II je nezbytnou podmínkou pro adopci eura, ale oficiální názor Švédska zní, že – na rozdíl od samotného přijetí eura – ke vstupu do ERM II se země smluvně nezavázala, a nemusí tak tedy učinit nikdy. Tím je přechod Švédska na euro fakticky znemožněn.

Od konce absolutní převahy sociálních demokratů před čtyřiceti lety až donedávna bylo hlavním tématem voleb to, zda v nich převládne levý, či pravý blok. V poslední době se však zformoval blok třetí, skládající se z jediné strany: Švédských demokratů neboli Sverigedemokraterny, strany, která začala narušovat mnoholetý status quo. K pochopení jejich růstu je potřeba se podívat na imigrační politiku Švédska.

Místopředsedkyně vlády Isabella Lovinová (Strana zelených) na předvolebním mítinku. - Foto: Reuters

Téma číslo jedna

Až do 50. let 20. století bylo Švédsko zemí, ze které se spíše emigrovalo. Jen ve Spojených státech amerických žije přes 4 miliony osob, které odvozují svůj původ od švédských emigrantů. Největší podíl mají v Minnesotě, kde tvoří desetinu všech obyvatel, významné komunity se nacházejí také v obou Dakotách, Nebrasce a Utahu. Švédi v Americe jsou společensky i hospodářsky úspěšní; v roce 2012 činil jejich HDP na hlavu 56 900 dolarů, o dvacet procent více, než byl průměr celých Spojených států – a ještě víc než soudobý HDP Švédska samého, který tehdy dosáhl 36 600 dolarů na hlavu. (Slavný libertarián Milton Friedman kdysi na slova švédských ekonomů, že Švédsko s jeho sociálním státem netrpí chudobou, odpověděl, že američtí Švédi tento problém také nemají.) Významným americkým Švédem byl například soudce William Rehnquist, který v letech 1986–2005 předsedal Nejvyššímu soudu.

V poválečné éře začala rostoucí švédská ekonomika vyžadovat přísun pracovních sil zvenčí, podobně jako ekonomika německá nebo nizozemská. Zprvu šlo však hlavně o Finy a finské Švédy, jejichž kulturní příbuznost způsobovala, že v širší švédské populaci byli prakticky „neviditelní“. Švédský stát poměrně dlouho preferoval úplnou asimilaci nepočetných přistěhovalců. Dlouholetý ministerský předseda Tage Erlander řekl například v roce 1965 v parlamentu: „My Švédi žijeme v nekonečně šťastnějších podmínkách než Američané. Obyvatelstvo naší země je homogenní, nejen rasově, ale i v mnoha jiných aspektech.“

Během deseti let však mělo v tomto směru dojít k razantnímu posunu. Už v době Erlanderovy řeči začínal pojem multikulturalismu ve švédských intelektuálních kruzích nabývat na vlivu. Do značné míry to byl pojem teoretický, protože jen málokterý švédský intelektuál měl osobní zkušenost s fungováním skutečně multikulturních společností typu Indie či Libanonu. Přesto, nebo snad právě proto, se však tato myšlenka ve Švédsku značně ujala a velmi posílila v okamžiku, kdy se předsedou státotvorné sociální demokracie stal Erlanderův nástupce Olof Palme.

Prvním státem na světě, který oficiálně vyhlásil multikulturalismus za svoji politiku, byla Kanada v roce 1971. Stalo se tak ovšem zejména z důvodu snahy oslabit separatistické hnutí v Québecu. Politikem, který uvedl multikulturalismus v Kanadě na scénu, byl Pierre Trudeau, otec dnešního kanadského ministerského předsedy Justina Trudeaua. Kanadu brzy následovala Austrálie, která za krátké vlády socialistického premiéra Gougha Whitlama značně předefinovala svoji imigrační a kulturní politiku. Trojlístek „časných adoptérů“ multikulturalismu pak doplnilo právě Švédsko Olofa Palmeho. Dokážeme dokonce určit i přesný okamžik. Čtrnáctého května 1975 schválil švédský parlament jednomyslně nový zákon o imigraci a menšinové politice, který zaváděl politiku multikulturalismu do švédské politické praxe. Novým ideálem se stala různorodost (diverzita), menšinové skupiny si měly podržet svůj jazyk a kulturu natrvalo, předávat ji dalším generacím a stát je v tom měl podporovat. Myšlenka národní homogenity byla zavržena.

Olof Palme byl zavražděn roku 1986, politika multikulturalismu však mezitím zapustila natolik pevné kořeny, že prakticky vytlačila všechny ostatní alternativy na okraj spektra přípustných myšlenek. Švédsko
již v 60. letech přijímalo uprchlíky z komunistických států (Československa, Maďarska), v éře Olofa Palmeho však začalo nabízet útočiště i lidem z jiných kontinentů.

První „neevropský“ kontingent uprchlíků po přijetí zákona o multikulturalismu činil čtyři tisíce osob ročně, tedy množství, které měla osmimilionová země snadno zvládnout, navíc se počítalo s tím, že ne všichni zůstanou ve Švédsku trvale. (Povšimněme si podobné argumentace v České republice roku 2018.) Nakonec však zůstali skoro všichni, švédský životní standard byl příliš přitažlivý. Imigrace zvenčí se ukázala jako silně kumulativní, jednak mechanismem slučování rodin u azylantů, jednak tím, že lidé raději imigrují tam, kde už existují početné komunity jejich známých a krajanů. V roce 2017 již plná čtvrtina obyvatel Švédska, dva a půl milionu lidí, měla cizí původ, tj. byla buď sama narozena v cizině, nebo se v cizině narodili oba rodiče.

Politická scéna dlouho na tento vývoj nijak nereagovala. Ačkoli kolem 60 % švédských voličů vyjadřuje v průzkumech veřejného mínění názor, že imigraci do Švédska je potřeba omezit, žádná ze zavedených stran multikulturní kurz nezpochybňovala. Vstřícná azylová politika byla jedním z pilířů státu, pojem „humanitární velmoc“ používali švédští politici vážně a bez uzardění. Nejvíc pozitivně je v tomto směru naladěna vládní Strana zelených.

Jediná silně protiimigrační strana, Švédští demokraté (SD), dlouho existovala na naprostém okraji spektra a ve slušné společnosti byla tabu. Ještě v roce 2002 získala jen 1,44 procenta hlasů a její izolace vedla k tomu, že skutečný význam strany pro švédskou politiku byl nulový. V roce 2005 se však jejím předsedou stal mladý politik Per (zvaný „Jimmie“) Åkesson a strana pod jeho vedením začala prudce růst.

Åkesson vyčistil partaj od otevřeně neonacistických elementů, kterých tam od jejího založení přežívalo nemálo (jeden ze zakladatelů v roce 1988 byl dokonce zamlada dobrovolníkem ve zbraních SS). Tím vzal většině oponentů dosti podstatnou politickou zbraň. Strana požaduje omezení imigrace zhruba o 90 %, významné zpřísnění azylových i trestních zákonů, je skeptická vůči islámu, adaptovala do svého programu některé konzervativní hodnoty (například podpora pro tradiční rodinu, zavedení trestu doživotí bez možnosti předčasného propuštění). SD také koketuje s možností vypsání referenda o setrvání Švédska v EU.

Rostoucí migrační proudy v posledních deseti letech se Åkessonově straně postaraly o masivní příliv voličů. V roce 2010 se poprvé dostala do švédského parlamentu, v roce 2014 svůj zisk zdvojnásobila a v roce 2018 má vyhlídky na další zdvojnásobení svého poslaneckého klubu. Nedá se přitom vyloučit, že dojde k nemyslitelnému, a SD zářijové volby úplně vyhraje. Procentuální odstup mezi zavedenými sociálními demokraty a SD se v posledních letech velmi snížil a v některých průzkumech dokonce SD vede.

Neznamená to, že by se Åkesson mohl stát premiérem. Všechny ostatní strany švédského parlamentu slibují, že ke spolupráci s antiimigrační stranou nikdy nesvolí. Pod tlakem reality však přesto začaly přejímat prvky jejího programu.

Zisk čtvrtiny hlasů by pro Švédské demokraty byl významným úspěchem a mohl by ve Švédsku vést k nemožnosti postavení funkční vlády bez jejich souhlasu. Ještě daleko zajímavější však bude sledovat rozložení těchto hlasů. Strana je tradičně velmi silná v jižním regionu Skåne, kde leží město Malmö, běžně zde dosahuje až dvojnásobku hlasů proti zbytku Švédska. Pokud se toto pravidlo potvrdí i letos, byla by v okolí Malmö zdaleka nejsilnější silou a na místní úrovni už by ji nešlo udržet v „sanitárním kordonu“ ostatních stran.

2. září 2018