komentář ondřeje Štindla

Co bude s ČSSD? Bude s ní vůbec něco?

komentář ondřeje Štindla
Co bude s ČSSD? Bude s ní vůbec něco?

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Jan Hamáček je zaměstnaný muž a stane se ještě zaměstnanějším, po odvolání Tomáše Petříčka povede kromě ministerstva vnitra i ministerstvo zahraničí, předsedování ČSSD je samozřejmostí. Průzkumy veřejného mínění mezitím jeho straně přisuzují pád pod pětiprocentní hranici vstupu do sněmovny.

A změny na ministerských postech, především odchod Tomáše Petříčka, Hamáčkova konkurenta ve střetu o předsednictví ČSSD, na téhle skutečnosti nic nezmění, nanejvýš potěší hlavu státu, které šéf diplomacie už delší dobu leží v žaludku.

Sociální demokracie bude dál stranou, jíž ve volbách hrozí anihilace. Ale třeba Jan Hamáček vyrazí do Moskvy, získá tam pro český lid cisterny vakcín, v zemi se všechno v dobré obrátí a lid předsedovi sociální demokracie ve volbách projeví neskonalou vděčnost (skoro by se zdálo, že sputnik v tuzemském diskurzu hraje podobnou úlohu jako svého času lithium).

Jeden nikdy neví. Jeden by se divil. Půlrok do voleb je ještě dlouhý, předseda ČSSD může shodit stigma jedné z tváří českého boje s pandemií na vládní úrovni, jehož výsledkem jsou rekordní počty mrtvých i výrazné umrtvení života v zemi zároveň.

O možnosti totálního pádu sociální demokracie nepíšu se škodolibým zadostiučiněním. Na zdejší tradiční levici dolehly taky trendy, které působí ve více zemích západního světa a jejichž zvládnutí může být nad síly ČSSD. I další evropské levicové strany zažívají propad, třeba jen ne tak drastický jako ČSSD. Také proto, že přicházejí o tradiční voliče a ti noví je v dostatečném počtu nenahrazují.

Sociální demokrati jsou historicky dělnická strana, zároveň čas od času pošilhávají po městských liberálních voličích, kteří se často hlásí k soudobé pokrokářské levici (může se to zemi od země měnit, městský liberál pražský a londýnský se jeden od druhého v politických názorech dost liší).

Jenomže současné politické střety se v čím dál větší míře stávají také kulturními. Na téhle „frontě“ se zájmy dělníků a městských liberálů dost kříží. A na té ekonomické nacházejí pokrokáři – alespoň ti západní – společnou řeč s velkým byznysem, který jim naslouchá pozorněji než dělnická třída, má pro to taky svoje důvody.

Na aktivistickou levici vsadili britští labouristé, výsledkem byl historický volební výprask a ztráta tzv. rudého pásu, tradičně labouristických dělnických obvodů na severu Anglie. Dřívější spojenectví levicového dělnictva, levicového studentstva a intelektuální vrstvy už není zdaleka tak pevné a někdy se mění v antagonismus.

Z dělníků (v širším slova smyslu) se stává vrstva politických bezdomovců, což otevírá prostor pro různé radikální partaje, případně komerční podniky s politickým mimikry. Ty vysněné městské liberály nakonec stejně přitáhnou Zelení (jako ve většině západních zemí) nebo Piráti (jako v Česku).

Česká politika potřebuje sociální demokracii, stranu, která by hájila zájmy tradičního levicového elektorátu, stála na jeho hodnotách. Jenomže zdejší „proletářskou kulturu“, podobně jako tu tradičně vesnickou, zničila léta komunismu, jakkoli se minulý režim označoval za stát dělníků a rolníků, o to je situace zdejších sociálních demokratů nepříznivější.

Jestli dnes lidé, kteří by jindy volili sociální demokracii, dávají hlasy oligarchům, komunistům nebo se nechávají vtáhnout do, mírně řečeno, podivného politického světa SPD, není to dobře ani pro ně, ani pro zemi. Od současné ČSSD se ale úspěšná mise v tomhle smyslu čekat nedá.