Generál Ticho
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Kampaň před prezidentskými volbami vstoupila do horké fáze, kdy už se používá špína – v zásadě tím se generál v. v. Petr Pavel brání proti svědectví muže, který ho nařkl ze lhaní o vlastní minulosti. Svědectví vyšlo v sobotním deníku Právo, muž se jmenuje Pavel Beneš, i on byl profesionální voják, s Petrem Pavlem ho pojí jedna zkušenost a jeden zážitek.
Na sklonku 80. let spolu chodili do utajovaného kurzu vojenské rozvědky, jehož úspěšnější absolventi měli pokračovat jako vojenští špioni na československých ambasádách, pod legendou civilních diplomatů. Benešův popis chodu v onom Zpravodajském institutu se velmi podobá popisu z knihy Rozvědky Vladimíra Mohyly, který tento institut vychodil o patnáct roků dřív. (Mohylu jsme vydatně citovali v Echu před třemi týdny.) Ani v Benešově popisu nechybějí cvičení, při nichž se studenti školili na „sledovačky, kdy nám protějšek dělala StB, budování úkrytů, mrtvé schránky na předávání, pořízení fotografií nebo navazování kontaktů. Museli jsme ukázat, že umíme sehnat někoho pro spolupráci“ atd. Podle Beneše obdrželi frekventanti kurzu falešná jména, falešné občanky a žili v Praze přes týden v krycích bytech.
Zadruhé Beneš vzpomíná na politickou nepříjemnost, kterou si ve škole uhnal v září 1989. V soukromém hovoru s partou spolužáků mírně pochválil Několik vět (Havel, Vondra, Křižan, Devátý), následoval kobereček v základní organizaci KSČ. Předsedou ZO KSČ nebyl nikdo jiný než Petr Pavel a tématem pohovoru byla Benešova ideová kolísavost. Co z podání redaktora Práva tak úplně nevyniká, je okolnost, že Pavel prý tento kárný pohovor s Benešem vedl.
Řeklo by se: tvrzení proti tvrzení. Ve skutečnosti tvrzení proti mlčení. Prezidentský kandidát se k podstatě Benešovy vzpomínky vůbec nevyjádřil, pomineme-li obecnou větu, že s Benešem nikdy neměl žádný konflikt. Místo sebe nechá jakoby svědčit dva spolužáky, kteří to po listopadu na Slovensku a v Česku dotáhli do vedení vojenského zpravodajství. Tito VIP svědci patrně žádnými svědky nejsou, poněvadž o Benešově případu se vůbec nevyjadřují. Nedávají ani najevo, že by Beneše znali, byť v ročníku podle Pavlových vzpomínek nebylo víc než dvacet studentů. Ale připomínají nám, že Petr Pavel byl už tehdy prima chlap. Vrcholem alibismu generálova volebního štábu je video od Petra Čtvrtníčka. Došlo tu k použití humoru, herec jakési „agentuře“ chválí „moc hezkej motiv toho spolužáka“, jen ta historka s Několika větami už „moc šustí papírem“. I to je způsob, jak se vyhnout podstatě.
Pokud je to jakousi agenturou vedená kampaň, kdo by na ní mohl mít zájem? Objektivně může napomoci zájemcům o Hrad z antibabišovského tábora: Pavlu Fischerovi, Marku Hilšerovi, nejvíc asi Danuši Nerudové. Jenže podle dobrých indicií za zjevením Pavla Beneše nestojí nikdo z protikandidátů, lze tu spíš vytušit subkulturu penzionovaných komunistických vojáků z povolání. Tihle lidé, úplně stejně jako druhá strana názorového spektra, Petru Pavlovi zazlívají jeho naprostý oportunismus. Bývalé komunistické důstojníky irituje lehkost, s níž generál svou rodnou stranu označí za zločineckou organizaci. Irituje je Pavlův oportunismus od roku 1989. Druhé straně, vytrvalým antikomunistům, zas vadí Pavlův oportunismus před rokem 1990. Nad osobou generála vzniká přechodné spojenectví.
Možná už přichází doba, kdy osobní hříchy staré 33 a víc let ztrácejí na významu a kdy mezitím se stal mnohem důležitějším oportunismus vůči dogmatům dneška, jako jsou setrvalá evropská integrace, klimatická politika, boj proti tzv. dezinformacím. V tomto ohledu jsou generál, Nerudová, Hilšer, nakonec i ten Fischer marní zhruba stejně. Ale sledujme v aféře Beneš–Pavel taktiku, s níž generálův tým místo normální odpovědi na normální otázky nasazuje celebrity a „autority“, které generálovi dosvědčí něco, co ani nemohou vědět. Připomíná to patnáct let starou aféru Kundera, kdy se osobnosti po jejím vypuknutí stavěly za světového autora a svědectví jeho oběti, politického vězně, jim bylo lhostejné. Takhle jednou z Hradu chtějí oslovovat podhradí? Je to arogance, která teď třeba ještě nestačí uzrát, ale někde se sbírá a jednou se vymstí.