KOMENTÁŘ

Druhé tichomořské „ne“

KOMENTÁŘ
Druhé tichomořské „ne“

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Nová Kaledonie je ostrov zhruba velikosti Moravy, nacházející se ovšem v Tichém oceánu. Sousední ostrovy a souostroví už se vesměs dávno těší nezávislosti, Nová Kaledonie je však stále součástí Francie.

Nejde oficiálně o kolonii, ale teritorium speciálního druhu, nejvzdálenější výspu Evropské unie. Všechno se tu tváří jako na francouzské pevnině: bankovky, pošta i uniformy policistů. I bělochů zde žije hodně, zhruba třetina. Ale původní melanéské obyvatelstvo, Kanakové, velice dobře ví, že než přišli Francouzi, vládlo si samo. V 80. a 90. letech nebyla situace úplně klidná a ve jménu nezávislosti docházelo i násilnostem, jimž druhá strana nepochybně řekne „boj za svobodu“.

Když bylo patrné, že násilí Francouze nevystrnadí, zastánci nezávislosti a francouzské úřady se konečně dohodli na nějaké formě soužití. Podle dohod z Noumey (1998) se o případné nezávislosti Nové Kaledonie mají uskutečnit referenda – maximálně tři, s tím, že na první z nich měla přijít řada až v roce 2018, dvacet let po podepsání dohod. Odklad o dvacet roků měl dobrý důvod, za tu dobu se mělo trochu zapomenout na prolitou krev. Pro Francii to zároveň byla motivace něco pozitivního s ostrovem udělat. První referendum z roku 2018 potvrdilo setrvání ve svazku s Francií většinou 56 procent. Zastánci nezávislosti ihned požádali o druhé. To se uskutečnilo tento víkend a stále ještě dopadlo pro status quo, ale podíl hlasů pro Francii byl menší: 53 procent. Dá se čekat, že kanačtí politici využijí svého práva ze smlouvy a požádají o další a poslední hlasování, které se má uskutečnit roku 2022. A že budou doufat, že mezitím se poměry změní.

Poměry se změnily i od roku 1998, ale pro skutečnou nezávislost Nové Kaledonie nejsou ty změny moc příznivé. Zámořská metropole lije do Kaledonie neskutečné peníze, takže zhruba polovina veřejného rozpočtu ostrova a 15 % jeho HDP jsou státní dotace z Paříže. Kolem nich vznikla úřední a firemní pavučina zájmů, kterou můžeme něžně označit za obtížně udržitelnou a natvrdo za parazitní. Životní úroveň Nové Kaledonie je uměle udržována na evropské výši, místní ekonomika by na toto nestačila. Kdyby Kaledonie vyhlásila nezávislost, musela by kromě propadu příjmů počítat s tím, že vzbudí zájem u jiných mocností. Za posledních dvacet let se v Pacifiku vlivově usídlila Čína, kterou enormně zajímají zejména zdroje nerostných surovin – a Kaledonie je bohatá na nikl, kterého se tu těží 107 000 tun ročně, což je jeden z důvodů, proč má Francie na jejím udržení zájem. Zdejší zásoby tvoří asi desetinu těch světových. Pro Čínu a její průmysl nepochybně významné lákadlo. Na případnou ceremonii nezávislosti by nepochybně dorazili nějací pánové z Pekingu, nejspíš s naditými kufříky, v nichž by se skrývalo čínské poselství lásky vůči nejvýše postaveným politikům nového státu. Tento postup se Číně v jiných zemích osvědčil, není ovšem kdovíjak výhodný pro běžné obyvatelstvo.

A poslední dobou už se o tom všeobecně ví. Vyhlašovat nezávislý stát, který by vzápětí upadl do čínské sféry vlivu, není zas tak zajímavá perspektiva. A se čtvrt milionem obyvatel, které Kaledonie má, rozhodně nemůže být na světové scéně významným hráčem. Proto je možné, že anomálie z dávných koloniálních časů se uprostřed Pacifiku i nadále udrží. Jak říkal jeden z hlavních bardů sousedního britského impéria, Rudyard Kipling: „Stick to the devil you know.“

6. října 2020