KOMENTÁŘ

Dlouhý život soudců

KOMENTÁŘ
Dlouhý život soudců

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Ruth Bader Ginsburgová, právě zesnulá soudkyně Nejvyššího soudu USA, byla nepochybně bojovnice. S jejími cíli a motivacemi jste nemuseli souhlasit – a málokterý příslušník konzervativní pravice by souhlasil, ani autor těchto řádek ne –, ale houževnatost, se kterou dvacet let bojovala s vracející se rakovinou, byla obdivuhodná bez ohledu na to, kde politicky stojíte. Jedna z ikonických fotek, které se staly součástí jejího dědictví, zachycuje křehkou pětaosmdesátiletou stařenku s jejím osobním trenérem v tělocvičně. Činky, které má v rukou, nejsou nijak veliké, ale přesto se snaží je zvedat. Až do poslední chvíle.

Odhlédneme-li od osobního nasazení, musíme se nutně zamyslet nad tím, jak moc dokážou pokroky medicíny měnit poměry v ustálených demokraciích. Některé funkce, jako jsou třeba federální soudcovská křesla v USA, jsou udělovány doživotně. Má to svůj smysl. Například se takový člověk nemusí omezovat ve svém rozhodování obavami z toho, jestli mu prodlouží mandát, nebo nikoliv, a nezávislost soudců je přitom důležitá.

Jenže samotný pojem „doživotně“ se mění – a dnes znamená něco podstatně jiného než v dobách, kdy příslušné zvyklosti vznikly. Případ Ruth Bader Ginsburgové může posloužit jako ilustrace. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 u ní našli první rakovinu (tlustého střeva). Ještě o dvacet, možná pouhých deset let dříve by nejspíše šlo o neléčitelný stav, a její soudcovská kariéra by tak trvala šest či sedm let. Moderní medicína však nemocné soudkyni dokázala pomoci natolik, že odrazila i několik dalších ataků rakoviny a dožila se 87 let. Její mandát na Nejvyšším soudu trval 27 let.

Jak dlouho vydrží v úřadu její nástupce? Nebude to náhodou třeba čtyřicet, padesát či šedesát let? Pokrok vědy se koneckonců nezastavil. Právě před pár týdny oznámili vědci v prestižním časopise Nature, že se jim podařilo geneticky upravit játra dospělých živých makaků tak, že produkují jen zlomek LDL cholesterolu proti normálnímu stavu. Nešlo přitom o běžné hraní s DNA za účelem napsání rutinního článku, ale o mnohem více. Příslušná mutace jaterních buněk totiž byla původně objevena u lidí. Jejích nositelů je málo, ale vypadá to, že jsou kompletně imunní vůči kardiovaskulárním nemocem. Ani v pokročilém věku netrpí infarkty nebo aterosklerózou. Umíte si představit dopady léčebného postupu, který by zahnal srdeční nemoci na smetiště dějin, kde odpočívají i jiné dříve smrtící choroby jako obrna, kurděje a pravé neštovice?

Nikde není psáno, že zrovna tento konkrétní úspěch se podaří přenést z makaků na lidi, hodně experimentálních léčeb selže ještě v laboratoři. Ale některé neselžou a některé z těch neselhavších změní svět. Pro člověka roku 1990 bylo nepředstavitelné, že by většina pacientů dětské onkologie odcházela hlavní branou zdráva; dnes jich je 90 procent. Co můžeme čekat od roku 2050? Dožití do sta let věku v plné fyzické a duševní síle? Možná. Rozhodně se to nedá zavrhnout jako futuristická pohádka.

Pokud se ale tahle vize stane realitou, musíme vážně uvažovat, jakým způsobem změnit pravidla fungování společnosti a zejména pak obsazování nejvyšších úřadů. Nejenom doživotně jmenovaní soudci, ale i jiní vysocí činovníci – prezidenti, poslanci, ředitelé velkých firem – stárnou. Průměrný věk ředitelů velkých firem v USA, dříve se pohybující kolem 45, vyskočil nad šedesátku. A v letošních volbách amerického prezidenta se poprvé utkají dva kandidáti, kterým bude dohromady 150 let.

Tenhle posun moci do starších věkových kategorií nás může vyjít draho. Ochota ke změně, schopnost reagovat na nastalé situace rychle a kreativně, to jsou atributy typicky spojené spíše s mládím. Možná je nejvyšší čas zavést nejen dolní, ale i horní věkové limity pro zastávání určitých úřadů, dokud ještě nemá příliš mnoho lidí zájem na opaku. Současná Ústava České republiky stanoví, že prezidentovi musí být aspoň čtyřicet let. Byl by až takový problém tam doplnit další podmínku, že mu nesmí být více než 65 či 70?
Kdysi dávno byla jedna země, kterou řídili v podstatě jen staří muži. Měli hodně zkušeností, ale scházela jim schopnost přizpůsobit se změněnému světu. Ačkoliv to byla země silná a disponující zásobami cenných surovin, stagnovala a kostnatěla. Když se pak do jejího čela konečně dostal mladší člověk, čtyřicátník, nedokázal už ji reformovat a rozpadla se mu pod rukama.

Ta země se jmenovala Sovětský svaz.

22. září 2020