Komentář Daniela Kaisera

Na co sociální demokracie ještě čeká

Komentář Daniela Kaisera
Na co sociální demokracie ještě čeká

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Na dnešek má ČSSD naplánované klíčové zasedání k politické krizi. Kdyby odešla z vlády, pomůže sobě a republice neuškodí. Je reálné, že by menší vládní strana podpořila sjednocenou opozici, až ta se v pátek bude ve sněmovně pokoušet shodit premiéra Babiše? Hlasovat s opozicí z vládních křesel je něco jiného než z vlády odejít do opozice sami (a pak třeba hlasovat se současnou opozicí z opozice). Takže ke dni je teď spíš otázka, jestli se v ČSSD najde vůle opustit vládu. 

Rozhodnout by se mohlo už dnes, kdy se schází asi padesátičlenné předsednictvo sociální demokracie. Nálady, které zatím do Lidového domu doléhají z krajů, nejsou zrovna jednoznačné. Z některých krajských organizací znějí stanoviska pro odchod z vlády. Pražská organizace včera oficiálně mluvila o demisi, anebo jako odměně za setrvání ve vládě zisk ministerstva spravedlnosti navíc k dosavadním resortům. (Tady je zajímavá proměna pražského hráče Miroslava Pocheho; ještě na jaře naopak kopal za účast ČSSD ve vládě; co asi tak důležitého z jeho pohledu se mezitím stalo?) Pro odchod z vlády jsou i Roman Onderka za Brno, Jaroslav Foldyna za Ústí nad Labem, Milan Chovanec z Plzně. Tyto kritiky vesměs vede úvaha, že strana se faktickým přikrýváním premiérova lhaní kolem kauzy Krym (a Krymu předcházejícího Čapího hnízda) vážně, možná definitivně znemožní. 

Je třeba oddělovat tradici sociálnědemokratické strany, která byla ve svých světlejších okamžicích státotvorná a která přese všechno v sobě nese potenciál demokratické levicové strany, a současné hamáčkovské vedení, které ztělesňuje tzv. levicový liberalismus (jemuž by se mělo říkat spíš pokrokářství, protože s liberalismem v jeho původním významu nemá společného nic). Pro přežití značky ČSSD je zásadní, aby vedení srovnalo krok s konzervativnější členskou a voličskou základnou. Nejstarší česká politická strana by tímto srovnáním kroku – snáz by se provádělo v opozici – zřejmě i předešla stranickému štěpení, s jehož představou podle našich informací flirtují Jiří Zimola, Zdeněk Škromach a další.

Zastánci setrvání v Babišově vládě – Jan Hamáček a spol. –  argumentují kromě oblíbené stability strašákem Okamura. Že kdyby sociální demokraty nahradila SPD, bude to znamenat legitimizaci extremismu. Je záhada, co by se na povaze této vlády změnilo tím, že by si okamurovští exoti (s nějakým, těžko říct jak velkým, výskytem xenofobů) stoupli vedle Andreje Babiše a předsedy komunistů Vojtěcha Filipa. Aspoň by z politiky zmizela Babišova vydírací varianta, kdy je Okamura  pro případ vzdoru ČSSD trvale v záloze.

Definičním znakem české přítomnosti není nárůst xenofobie a nesnášenlivosti vůči menšinám, což nám sugeruje kulturní (a politická) levice, ale to, že vládne oligarcha s mocí tak ohromnou, že nástroji demokratického systému, jak byl založen po roce 1989, přestává být kontrolovatelný. Dosavadní pasivní bilance předsedy Hamáčka na ministerstvu vnitra účasti ČSSD v tomto kabinetu stejně upírá hlubší smysl. Tím mohla být zřetelná ochrana nezávislých složek státu před vzteklinou, která se šíři z Úřadu vlády. Policie, rozvědka, GIBS, to všechno bylo přeobsazeno nebo začalo být přeobsazováno ještě před Hamáčkovým příchodem na vnitro. Představa, že by policie a státní zástupci měřili premiérovi stejně jako malým občanům, bojuje dnes o holou existenci. Z tohoto pohledu není Tomio Okamura žádná kvalitativní změna. Trestně stíhaný premiér zaplatí každou cenu, aby oddálil soud. V tom spočívá elementární mizerie české politiky. Kdyby okamurovci vystřídali sociální demokraty, aspoň by se zpřehlednila.