Drtivá většina lidí v bohatých zemích ztratila víru, že se jejich děti budou mít lépe než oni

Sny mládí vytlačuje strach a úzkost

Drtivá většina lidí v bohatých zemích ztratila víru, že se jejich děti budou mít lépe než oni
Sny mládí vytlačuje strach a úzkost

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Proč si mladí lidé neužívají život? Proč se tolik nimrají ve své identitě? Proč čas nevěnují snům, čím chtějí být a čeho mohou dosáhnout? Kolegyně Tereza Matějčková vypichuje, že jedním z mnoha důvodů může být to, že žijeme ve společnosti sestupu. Kdy mnoho mladých lidí tuší, a někteří poučenější asi i vědí, že standard svých rodičů si neudrží. Že se budou mít hůř než oni. Budou vydělávat méně než oni v jejich věku. Budou se hůř stavět na vlastní nohy a pořizovat si vlastní bydlení. Zakládat rodinu. Lidé se proto nedefinují podle toho, čeho chtějí dosáhnout, čím chtějí být. Ale podle toho, čím se cítí být. Proto se tolik zabývají svým původem, přináležitostí ke skupinovým identitám.

Konec amerického snu

Společnost sestupu je opak amerického snu, který udělal ze Západu nejvyspělejší civilizaci. Základem byla víra, že naše děti se budou mít lépe než my. To byla společnost vzestupu. Ten ale skončil. Vystřídala ho společnost sestupu. Nejen že mladí lidé tuší, že nedosáhnou standardu svých rodičů. Oni v té atmosféře vyrůstají. Jsou v ní doma vychováváni. Většina obyvatel vyspělých západních zemí je totiž přesvědčena, že jejich děti se nebudou mít lépe než oni. Bojí se, že se budou mít hůř. S tím mladí dospívají. Místo snů a přesvědčení, že nic není nemožné, v úzkosti z budoucnosti. To je společnost sestupu. Společnost identitních a environmentálních úzkostí a žalů. Tak častých vžívání se do role diskriminovaných, slabých a obětí.

Při hledání vysvětlení, proč se mladá generace tolik orientuje na levicová progresivní témata, jako je identita a klimatická úzkost, se zmiňují dvě motivace. Tou první je právě společnost sestupu. Život bez víry a naděje v dobrou budoucnost. Druhá je v zásadě protichůdná. Je to přesvědčení, že hlavními tahouny progresivních témat od identity po klima je zlatá, rozmazlená mládež z dobrých rodin, která už má všeho dostatek. O nic se nemusí snažit, a tak si hledá progresivní témata jako novou kratochvíli postmaterialistického světa.

Obě vysvětlení se spíš doplňují, než aby šla proti sobě. Jeden z nejvýraznějších českých sociologů Ivo Možný, který se zabýval rodinou, velmi často upozorňoval, že proti privilegované ochraně tradiční rodiny žena, muž, děti ve veřejném prostoru vystupují vzdělaní vysokoškoláci, kteří sami žijí v tradičních rodinách. Což velmi pečlivě dokládal statistikami. Pro ostatní ale žádají mnoho různých podob rodiny. Které ale sami nežijí a žít nechtějí.

S progresivními tématy to může být podobné. Zlatá mládež z bohatých rodin se může bouřit proti světu svých rodičů a chtít si odžívat viny. Tato zlatá mládež ale ví, že na standard svých zabezpečených rodičů svými silami a schopnosti stěží dosáhne. Těm z nižších vrstev zároveň nabízí na útěku k identitě úzkost z klimatu, únik před úzkostí z vlastní budoucnosti.

To, že lidé v západních zemích jsou přesvědčeni, že žijí ve společnosti sestupu, a myslí si, že jejich děti se budou mít hůř než oni, ukazuje řada průzkumů. Tím nejplastičtějším, který srovnává řadu vyspělých zemí Ameriky, Evropy i Asie, je studie amerického institutu Pew Research. Dělá se každoročně, takže nabízí i vývoj pocitu společnosti sestupu v čase. Poslední data jsou z roku 2021. Zajímavé je, že Američané jsou, pokud jde o budoucnost dětí, ještě větší skeptici než Evropané. O tom, že jejich děti na tom budou finančně hůř než oni sami, je přesvědčeno 68 procent Američanů. Optimistů s opačným názorem je jen 32 procent. Ještě hůř je na tom Kanada, kde je stejných 68 procent pesimistů, ale jen 27 procent optimistů.

Snímek z francouzsko-belgického filmu Une jeunesse dorée (2019). - Foto: Profimedia

Z devíti evropských zemí, které Pew Research sleduje, jsou na tom nejhůř Francouzi. O tom, že děti na tom budou finančně hůř, je přesvědčeno 77 procent dotázaných. Optimistů je tam pouhých 16 procent. Je to výsledek dlouhodobého pocitu, že francouzská společnost je neprostupná. Že místa těch, kdo už se na ně dostali, jsou příliš chráněna a je jen malá šance, že by na ně přišli mladí. Je to výsledek země, kde je ochrana víc než konkurence. Země, kde není snem většiny mladých prosadit se v soukromé sféře, založit si firmu, něco zkusit. Cílem je získat výnosné a dobře chráněné místo ve veřejném sektoru. Takové, jako měli rodiče. Touží po tom 75 procent Francouzů. Jenže vědí, že ta místa už jsou obsazena. A vědí to i jejich rodiče, kteří na těch místech sedí. Právě ve Francii je ale tíhnutí k tématům identity nebo úzkosti z klimatické krize výrazně slabší než v Americe, Británii nebo Německu. Ne všude musí vést skepse z budoucnosti zrovna k úniku do progresivního světa politiky identity. Výraznou roli hraje celý kulturní a civilizační kontext, který je ve Francii podstatně jiný než v Americe nebo Německu.

Největší pesimisté

To také ukazuje, že vnímání společnosti sestupu je v různých zemích výrazně odlišné. Že mluvit o krizi Západu bez podstatného rozlišování mezi jednotlivými zeměmi je hodně matoucí. Obrázek vnímání společnosti sestupu v Česku bohužel nemáme. Pew Českou republiku do výběru devíti evropských zemí na rozdíl od Polska a Maďarska nezařadil. A čeští sociologové s žádnou podobnou studií, jak lidé vnímají perspektivu svých dětí, nepřišli. Škoda. Je to zásadní téma, které hodně napoví, jak bude v příštích letech země prosperovat nebo upadat.

Jen o něco menší skeptici než Francouzi jsou v hodnocení perspektivy svých dětí Španělé a Italové. Pesimistů je tam 71 a 72 procent. Optimistů 24 a 25 procent. Ani to navzdory silnému vnímání společnosti sestupu nejsou země, kde by tak bujely úniky k politice identity. Zajímavé je tady srovnání s Německem, kde je mezi mladými vnímání politiky identity i úzkosti z klimatické změny podle různých průzkumů velmi silné. Němci jsou ale ve vnímání společnosti sestupu v Evropě mezi menšími pesimisty. O tom, že děti se budou mít hůř, je tam přesvědčeno 50 procent dotázaných. Optimisticky o opaku 40 procent. To je na evropské poměry hodně. V Německu je ale zároveň ze všech západních zemí nejvíc bezdětných lidí. Takže do odpovědi na tu otázku nejsou osobně angažovaní. Nepřemýšlejí o budoucnosti svých dětí a nedělá jim starosti, že se před nimi neotvírají příležitosti, jaké měli oni, protože to řešit nemusejí. Je to pro ně čistě akademická otázka. Právě v Německu žije z celé vyspělé Evropy i nejvíc lidí, kteří nemají vnoučata. Stárnoucí společnosti s málo dětmi nemají perspektivu mladých přirozeně mezi svými prioritami. I ve volbách je hlas mladších ve výrazně menšině. Takže téma společnosti sestupu v Německu víří veřejnou debatu méně než ve Francii, kde je lidí bez dětí výrazně méně.

V Singapuru mají optimisté největší převahu nad pesimisty ze všech sledovaných zemí. - Foto: Profimedia

Jedinou ze sledovaných evropských zemí, kde měli převahu optimisté nad pesimisty, bylo Švédsko. Těch, kdo věří, že děti na tom budou finančně lépe než rodiče, je tam 50 procent. Pesimistů je 43 procent. Švédové mají zároveň na evropské poměry podprůměrný počet bezdětných. Takže jsou v jiné situaci než Němci.

Skeptici přesvědčení o společnosti sestupu naopak silně dominují ve Velké Británii. Je jich 64 procent proti 32 procentům těch, kdo věří v lepší budoucnost dětí. Právě to je spolu s Amerikou země, kde podle všeho hraje vnímání společnosti sestupu a útěk k politice identity velmi silnou roli.

Těžká cesta k domovu

Pew zároveň ukazuje, že tak úplně neplatí často diskutované teorie o dravé, optimistické Asii a sestupující Americe. Ve studii chybí Čína. Na Tchaj-wanu, v Japonsku a v Jižní Koreji není skeptiků, co se týče budoucnosti dětí, méně. Ve všech citovaných zemích je jich od 60 procent výš. Stejně jako v Austrálii a na Novém Zélandu. Vůbec největší převahu ze všech sledovaných zemí mají optimisté nad pesimisty v Singapuru. V lepší budoucnost dětí tam věří 61 procent lidí. Vychází to z atmosféry země. Dravá, rychle rostoucí ekonomika, kterou netíží stárnoucí společnost jako jiné země.

Polsko a Maďarsko chybějí ve výzkumu z roku 2021. Poslední data z obou zemí má Pew z roku 2017. To je ještě doba prosperity před covidem, takže se těžko srovnává. Polsko tehdy patřilo mezi nejoptimističtější země. O tom, že děti čeká lepší budoucnost, bylo přesvědčeno 48 procent lidí. O opaku jen 39 procent. Velkou roli sehrává, že Poláci tehdy prožívali svou skutečně první velkou éru bohatnutí a prosperity po roce 1989.

Data o vývoji platů z Ameriky ukazují, že společnost sestupu není jen pocit. Studie amerického Economic Policy Institute ukazuje, jak prudce klesá příjmová mobilita. Základ amerického snu. To je počet dětí z konkrétního ročníku, které vydělávají víc než jejich rodiče. Mezi lidmi s datem narození 1940 se to poštěstilo 92 procentům z nich. Pak už to stále padá. U těch s datem narození kolem roku 1970 je to 60 procent. U třicátníků narozených po roce 1990 už méně než padesát procent. Mladí Američané mají dojem, že zařídit si dobrou životní úroveň pro ně bude výrazně těžší než pro jejich rodiče. Sedmdesát dva procent z nich je přesvědčeno, že je pro ně těžší ušetřit peníze, podle 71 procent zaplatit školné, pro 70 procent koupit si dům. Naopak jsou přesvědčeni, že to mají snazší při hledání práce než jejich rodiče. Stejně jako jsou přesvědčeni, že je pro ně snazší dostat se na vysokou školu a zůstat v kontaktu s rodinou a přáteli.

Pro víru, že děti na tom budou lépe, je nezbytná prosperita, kterou si bohužel Západ svými úzkostmi a strachy z budoucnosti sám ničí.

Z devíti evropských zemí, které Pew Research sleduje, jsou na tom nejhůř Francouzi. O tom, že děti na tom budou finančně hůř, je přesvědčeno 77 procent dotázaných. Optimistů je tam pouhých 16 procent. - Foto: Profimedia