Knižní rozhovor s katolickým knězem má své náležitosti, které přitáhnou, či naopak odradí čtenáře dle jeho vztahu k církvi, náboženství, spiritualitě a podobným věcem. Knižní rozhovor salesiánského literáta Zdeňka Jančaříka s Ludmilou Javorovou Ty jsi kněz navěky je mimořádný tím, že je to rozhovor s katolickou kněžkou, tedy s někým, kdo by regulérně, dle kanonického práva, neměl vůbec existovat. Přibližuje tedy něco, co je mimo normu, což z rozhovoru činí příběh. Dokonce dramatický příběh s rysy až dobrodružnými a napínavými. Právem je v průběhu rozhovoru zmíněn román Grahama Greena Moc a sláva, který pojednává o pronásledovaném katolickém knězi uprostřed mexické antiklerikální revoluce.

V něčem je příběh Ludmily Javorové (nar. 1932) podobný, neboť se odehrával v prostředí tzv. skryté církve, která představuje zvláštní, skoro partyzánskou skupinu. Ta vznikla do určité míry nezávisle na „regulérní“ církvi, zčásti s ní v konfliktu, a úplně stranou většinové společnosti, natož režimu. Spíš než církev to bylo společenství několika stovek věřících, jejímž jádrem byla skupina opravdu disidentská a „bojující“, i když pochopitelně po svém, za své věci a hodnoty. V českém, či přesněji moravsko-českém prostředí (většinou byli z Brna a okolí) byla zásadně spojena s mimořádnou osobností kněze (a lékaře, antropologa, překladatele…) Felixe Marii Davídka (1921–1988). Ten se po návratu z čtrnáctiletého vězení (1950–1964) rozhodl vybudovat autonomní societu, ve které by věřící aktivně očekávali parusii, druhý příchod Kristův, v nějž Davídek a jeho blízcí upřímně věřili. Věřila v něj – a jistě věří – i Ludmila Javorová, která byla Davídkovou „pravou rukou“: znala se s ním od mládí, sdílela jeho svět, víru a názory, dělila se s ním dokonce o jednu domácnost, starala se o něj, vozila ho autem, byla svědkem jeho, jak říká, utrpení: Davídek byl křehké tělesné konstituce a sužován vším možným, předně následky vězení. A tento drobný muž excentrického zjevu a založení (měl na stole lebku a nechal si růst dlouhé nehty) ji vysvětil na kněze…

Davídek vysvětil v 60. a 70. letech mimo struktury církve na kněze několik desítek svobodných i ženatých (!) mužů – a zřejmě také několik žen. Jedinou, jež vystoupila z anonymity, byla Ludmila Javorová, kterou Davídek vysvětil v prosinci 1970. Bylo to několik dní po „nepovedeném koncilu“ v Kobeřicích u Brna, kam Davídek povolal své společenství, aby se projednalo, co dál. Výsledkem byl střet – a Davídkovo rozhodnutí vysvětit na kněze ženu. Pro ni to byl zásadní akt, který vzala vážně a do důsledků: „Celibát? To byla nejmenší věc! (smích),“ komentuje to v knize Javorová.

„Svěcení žen bylo tenkrát a je dodnes tabu,“ konstatuje Jančařík, přičemž se nabízí aktuální pohled feministický. V onom roce 1970 však podle všeho na tento aspekt nepomýšlel ani Davídek, ani Javorová. Pro ně to byl čin v extrémní situaci, kdy Davídek po sovětské okupaci očekával nové pronásledování věřících a Ludmila Javorová byla vysvěcena pro případ, že by byla uvězněna, takže by mohla světit mši a podávat mezi uvězněnými ženami svátost. Šlo tedy o praktické opatření, které ale zároveň v sobě obsahovalo prvek radikálního činu, který u konformněji založených věřících, natož u hierarchie, vyvolává dosud řekněme odstup.

Ale i to je součást dramatu života Ludmily Javorové, která v rozhovoru vystupuje nikoli jako nějaká kuriozita, ale jako člověk se svým příběhem a charakterem. Je to bystrá, výřečná a mnohé si dobře pamatující žena, která sice nikdy kněžství nevykonávala, ale obsah naplňovala. Jančařík se jí ptá důkladně, do hloubky, samozřejmě zasvěceně a s porozuměním. Mnohdy přímo přechází do modu jejího prožívání a jako by s ní emočně zažíval stavy a zážitky, které patří jí. V rozhovoru se čtenář doví mnoho o skryté i neskryté katolické církvi v téhle zemi, ale nejen to. Zažije při četbě něco, co zná z dobrých dramatických příběhů. Že je vtažen do dobrodružství.

Zdeněk Jančařík: Ty jsi kněz navěky. Rozhovor s Ludmilou Javorovou. Vydal Portál, Praha 2020, 208 str.