KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE

Nejnebezpečnější jsou hodináři

KOMENTÁŘ JIŘÍHO PEŇÁSE
Nejnebezpečnější jsou hodináři

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Nouzový stav bude s velkou pravděpodobností trvat až do Vánoc, navrhuje to ministr zdravotnictví a asi to projde. To má své pozitivní stránky.

Já třeba díky tomu vím, jaký vánoční dárek si koupím – od určitého věku si člověk kupuje důležité dárky sám. Takže já si koupím osičku do řemínku od hodinek! Takovou tu malinkou věc: jako špendlík to vypadá, ale pruží to, takže to sami ze špendlíku nevyrobíte. To bude velká chvíle pro mě a pro mé hodinky. Hned jak nouzový stav pomine, poběžím do hodinářství, mávaje hodinkovým strojkem na pana hodináře.

Ten bude moci po dvou měsících konečně otevřít svůj krámek. Těch zůstane v zemi tak pět, jeden dva v hlavním městě, další v Brně, ale bez osiček, jeden zapomenutý v Kardašově Řečici, možná ještě nějaký podzemní, tajný, ilegální odbojový hodinářský krámek v pohraničí. Jinak všechny zkrachovaly, nevydržely čekání, hodinky a kukačky se v nich marně natahovaly, letní čas se na středoevropský přeřizoval, budíky se olejem mazaly. Vše marně. Hodináři se dali na pití a s takovým hodinářem je konec, špatně vidí, ruka se mu klepe, může to zabalit. Nastane konec hodinářství v Čechách, už vlastně nastal. Osičky se sem budou pašovat asijskými gangy. Platit se za ně bude tělesnými orgány.

Jsem zvyklý na hodinky, bez nich mám pocit, že mi na ruce něco chybí, jako bych třeba měl rozvázané tkaničky od bot nebo nezapnutý víte co. Často se dívám, kolik je hodin, taky se mi líbí, jak čas plyne, pozoruju vteřinovou ručičku, klidně i celé hodiny, tak jako někdo hledí do mobilu. Je to trochu obsese, ale myslím neškodná. Jenže jsem už skoro třetí týden bez hodinek. Prudce jsem mávl rukou a hodinky mi vyletěly do dáli. Uvolňuje se mi osička na řemínku, což je bohužel jediná vada těch skvělých primek. Takže hodinky odletěly několik metrů, a ještě se jim rozbilo víčko. Zvedl jsem je, osička byla pryč a mně bylo jasné, že koronavirus dopadl konečně tvrdě i na mě.

Samozřejmě, normálně je to snadné. Dojde se do hodinářství, koupí se osička za třicet korun, dvacet korun dáte za instalaci, možná si koupíte nový řemínek. Nyní je to ze známých epidemiologických důvodů nemožné. Samozřejmě spása je v naší době na internetu. Tak najdete Hodinářství.cz, dovoláte se – překvapivě nikoli do Indie, ale do Opavy – a tam vám řeknou, že vám můžou osičku poslat, bude stát třicet korun, ale poštovné sto padesát. To zajásáte, jak to bude progresivní, brzy vám to přiletí dronem. Jenže osiček je více druhů, přece jenom to chce osobní konzultaci, zuby si také nenecháte vrtat na dálku. Nebo si rovnou vytisknete hodiny v 3D tiskárně. To je sen progresivních lidí. Zatím se svou tiskárnou jste rádi, když se vám nezasekne papír, ani pantofle byste si na tom zatím nevytiskli, jednou jistě ano, vytisknete si oběd i osičku.

Takže jste odkázáni na hodinářství. Ta jsou zavřená. To je asi správné a pochopitelné. Hodinářství jsou zvláště nebezpečnými přenašeči infekce. Kupodivu ostatní obchody nikoli. Tam je virus nejspíš nepřítomný. Ale jakmile ucítí, či tedy spíš uslyší tikot hodinek, slétá se tam. Mraky koronaviru na kukačkách, na rafijích, na budících.

Jděte se projít po městě a zkuste pochopit, proč jsou zavřená právě hodinářství. Ve velkém obchoďáku uprostřed Prahy je otevřena asi třetina obchodů, samozřejmě potraviny, drogerie, lékárny, také optik má otevřeno, rovněž květinářství, všechno to je pochopitelné a jste rádi, že to tak je – ale hodinář otevřeno nemá! Co je právě na hodinkách nebezpečného? V jednom tom obchodním domě, plno lidí, stojí strážce s výrazem, jehož přísnost mírní jen rouška, vedle je stánek s nápisem Hodinář XY přelepený nápisem Zavřeno. Hned vedle prodává paní kabelky, peněženky, portmonky – a také pár roušek. Překonávám sociální plachost a ptám se paní, zda neví, kde je pan hodinář. – Ten má zavřeno, to snad vidíte, ne? odpovídá stroze a ne moc přátelsky zpod roušky. – Aha, ale vy máte otevřeno, říkám jí. – Já mám otevřeno, protože prodávám roušky. – Ano, a kdyby pan hodinář prodával také roušky, mohl by mít také otevřeno? táži se vlídně. – To já nevím, to asi nemohl, říká paní a už přechází do nevrlosti. – A vůbec, to se zeptejte vlády, to já vám k tomu víc neřeknu.

– Ano, děkuji, zeptám se vlády. Prosím vás, v čem je nebezpečný právě hodinář? Mohl bych to vědět?

13. listopadu 2020