komentář

Na lodi se stalinským prokurátorem

komentář
Na lodi se stalinským prokurátorem

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Komunistický režim skončil před více než třiceti lety, přesto se s ním česká společnost dosud nevyrovnala a archivy z té doby dokážou stále znovu šokovat. Případ Heleny Válkové, o kterém píše Info.cz, ukazuje, že vliv minulosti je dost velký, aby určoval ještě naši současnost. Například s lidskými právy to v současném Česku zřejmě nebude úplně skvělé, když jako vládní zmocněnkyně nad nimi bdí bývalá spolupracovnice nejznámějšího prokurátora z politických procesů v padesátých letech.

Na první pohled to není historie úplně dramatická. Roku 1979 vyšel v časopisu Prokuratura článek o výzkumu tzv. ochranného dohledu, který podepsala tehdy osmadvacetiletá doktorka Válková s kolegou z Výzkumného ústavu kriminologického Josefem Urválkem. Doktor Urválek byl skutečně tím prokurátorem, který pod dohledem sovětských poradců sehrál klíčovou roli v příběhu justiční vraždy Milady Horákové a tří jejích spoluobžalovaných, posléze i v procesu Rudolfa Slánského, při kterém bylo vyneseno 11 rozsudků smrti. Byl tak angažovaný, že se za odměnu stal na deset let předsedou Nejvyššího soudu, ovšem při prvním náznaku politického tání v roce 1963 byl uklizen právě do Výzkumného ústavu kriminalistického a v roce 1968 byl vyšetřován Pillerovou komisí, která se až do vstupu sovětských vojsk snažila objasnit průběh politických procesů padesátých let. Pokud byl někdo představitelem stalinské justice na území Československa, pak to byl právě Josef Urválek.

Současná zmocněnkyně pro lidská práva se snaží význam článku v časopisu Prokuratura bagatelizovat. Mladá absolventka právnické fakulty si chtěla zlepšit profesní profil, tak napsala text do odborného časopisu, přitom jeho publikaci jistě pomohlo, že ho spolupodepsal zasloužilý kolega. Helena Válková tvrdí, že o Urválkově minulosti tehdy nevěděla, těžko tomu však věřit, protože v časech pražského jara jí bylo sedmnáct a jméno krvavého prokurátora tehdy děsilo širokou veřejnost. Válkové nemuselo být příjemné, že se takový člověk byť jen formálně podílel na jejím článku, těžko ale proti tomu mohla protestovat.

Teď však nejde nic změnit na tom, že se největší oficiální autoritou v oboru lidských práv stala rozhodnutím premiéra Andreje Babiše politička, která kdysi spolupracovala s protagonistou potlačování lidských práv na krvavém přelomu čtyřicátých a padesátých let minulého století. Nemluvě o tom, že sotva může kandidovat na místo ombudsmanky, tedy veřejné ochránkyně práv, kam ji navrhl prezident Miloš Zeman.

Souhlas s násilím

Způsob, kterým Helena Válková vysvětluje spolupráci s Urválkem, musí veřejnost zneklidnit ještě z jednoho důvodu. Koncem sedmdesátých let možná opravdu netušila, že ochranný dohled, který společně s bývalým prokurátorem hájila, fungoval v časech normalizace opět jako nástroj k potlačování lidských práv. Přesto se stala její reakce na skandál s článkem v časopise Prokuratura dalším svědectvím, jak se s komunistickou minulostí nedokážeme vyrovnat.

Velmi častý výklad normalizace, který sdílí lidé napříč politickým spektrem, vychází z toho, že tehdejší režim vyžadoval aktivní spolupráci a že v té době fakticky nikomu nezbylo nic jiného než aktivitu přinejmenším předstírat. Nebylo možné studovat bez členství v SSM, člověk nesehnal slušnou práci, když nebyl v ROH, bez členství v KSČ nemohl využít svých schopností a pracovat pro společnost ve vyšší funkci. „Když jsem končila svá studia na právnické fakultě, bylo mi jasně řečeno, že (...) nemám bez legitimace žádnou šanci,“ řekla o svém členství v komunistické straně sama Válková v rozhovoru pro webové stránky Fórum 50%. Vyčítat nevinné kompromisy lidem, kteří jen chtěli slušně žít a pracovat, proto pouze dokazují, že kritici nechápou tehdejší realitu.

Někdy lze takový výklad těžko přijmout. Napsat článek do stranického odborného časopisu není nic tak špatného, i když třeba větší odborníci tehdy publikovat nesměli. Pokud člověk v článku hájí institut, který později posloužil stíhání disidentů, ještě neznamená, že s tímto stíháním souhlasí. Nechat spolupodepsat zkušenějšího výzkumníka, aby článek vyšel, je také dnes obvyklou praxí mladých výzkumníků a nikdo po těch mladých nechce, aby své nadřízené lustrovali. Možná Helena Válková jenom měla smůlu, že žila v nešťastné době, kdy se její dráha mohla náhodně protnout s někým tak odsouzeníhodným, jako byl Urválek. Nikomu však neublížila a její pozdější vědeckou dráhu není důvod zpochybňovat.

To ještě zní logicky, přesto právě připomínka, jak současná zmocněnkyně pro lidská práva kdysi spolupracovala s komunistickým krvavým prokurátorem, ukazuje, že v této logice něco nehraje. Ve skutečnosti s normalizačním režimem nikdo spolupracovat nemusel a nemusel ani vstupovat do „nevinného“ ROH. Byl k tomu nucen pouze ve chvíli, kdy mu šlo o kariéru a byl za ni ochoten zaplatit relativně vysokou cenu. Kdo v zájmu lepší pozice ve společnosti přistoupil s režimem na kompromis, ten musel akceptovat i to, že tento režim drží občany v poslušnosti pomocí násilí. Těžko přitom najít někoho, kdo tuto násilnickou složku režimu reprezentoval lépe než Urválek. Za souhlas s násilím by měl každý nést svůj díl odpovědnosti a přinejmenším své selhání nějak vysvětlit. Mohlo to být prostě z hlouposti anebo za vším byl chladnokrevný kalkul, který předpokládá charakterovou vadu. Helena Válková prozatím jakoukoli odpovědnost odmítá.

 

 

10. ledna 2020