Čím můžete potěšit své blízké o Štědrém večeru

Hudba na poslední chvíli

Čím můžete potěšit své blízké o Štědrém večeru
Hudba na poslední chvíli

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rozumný člověk řeší problémy, až když nastanou, případně si ještě nějaký čas počká. A právě těm, kdo až plus minus touhle dobou začínají pomýšlet na to, jaké dárky blízkým nadělí pod stromeček, je určen následující výběr pozoruhodných desek, které se objevily během posledních týdnů a měsíců. Selekce je orientována na zákaznictvo věku, řekněme, zralejšího.

Marianne Faithfull: Negative Capability

Nová deska jedenasedmdesátileté osudové ženy – nejen ve smyslu „fatálka“, ale také persona, na níž se osud dost vyřádil. Z nakřáplého hlasu umělkyně jsou slyšet všechna ta minulá vzepětí i zranění, trio producentů vedené Warrenem Ellisem z The Bad Seeds album aranžuje elegantně a decentně, vyvaruje se přitom přepjatosti. Z uměřeného doprovodu občas vyletí emotivní Ellisovy housle, jež vytvoří protiklad jakoby trochu zpomalenému a do sebe obrácenému projevu hvězdy. Většina písní na albu je nových, asi nejatraktivnější je The Gypsy Faerie Queen, skladba psaná z pohledu Puka ze Shakespearova Snu noci svatojánské, na níž se podílel Nick Cave. Mark Lanegan zas pro umělkyni napsal neokázale důraznou They Come at Night. Faithfullová se ale na Negative Capability párkrát vrací – k dávnému hitu As the Tears Go by, který pro ni v roce 1964 napsal její tehdejší partner Mick Jagger, k Dylanově Is All Over Now Baby Blue, již nahrála už dřív. Není to ale nějaké opakování sebe sama, spíš důkaz, že hudba se může měnit s věkem interpreta nejenom zvukem, ale i významově.

Marianne Faithfull - BMG

Snad nejvíc je to slyšet v písni Loneliest Person z repertoáru dávných The Pretty Things, která je bohužel zařazená jen na de luxe verzi alba. „I kdybys byl ten nejosamělejší člověk na světě, nejsi tak osamělý jako já.“ Je rozdíl, když tahle slova zpívá v posmutnělém popěvku mladý kluk, anebo žena, která už možná vnímá blížící se konec a zpívá to se vzdorem a patosem, jimž se dá věřit. Nepřipravenému posluchači to pak může utrhnout srdce. 

Parquet Courts: Wide Awake!

V New Yorku usazení Texasané hrají soudobou variantu klasického hudebního modelu metropole na východním pobřeží –  drhnoucí kytary plus trochu nezúčastněný, trochu ironicky pobavený vokál – v případě Parquet Courts ho obstarává Adam Savage, nakonec i to jeho jméno jako kdyby patřilo do éry klasického newyorského punku. Několik let se Parquet Courts těšili z praktického pohledu spornému privilegiu kapely, která je mezi znalci velice uznávaná, masovější úspěch jí to ale nepřináší. Na posledních dvou albech ale svůj zvuk rozšířili a jaksi zpřístupnili, aniž by se to dalo brát jako ústupek komerci z jejich strany. Loni vydali společné album Milano se známým italským producentem a skladatelem Danielem Luppim, zdánlivě nesourodý tým vytvořil i cosi jako hit – stylovou ukolébavku Soul and Cigarettes. Na Wide Awake! svůj zvuk rozšiřují dál, někdy k polohám až tanečním, i instrumentace je bohatší. Základ ale zůstává stejný – jednoduché a přesné písně a Savageův podobně přesný projev. Závěrečnou Tenderness by si jeden třeba i pobrukoval. A úvodní Total Football by se v lepším světě stala hymnou pražské Slavie.

Parquet Courts - Rough Trade

Charles Bradley: Black Velvet

Deska, která bohužel vyšla posmrtně, Charles Bradley si svou relativní slávu moc dlouho neužil. První desku vydal ve dvaašedesáti letech, do té doby žil všelijak, někdy taky na hranici bezdomovectví či za ní. Přivydělával si jako imitátor Jamese Browna, jeho koncert viděl jako čtrnáctiletý kluk a doživotně ho to poznamenalo, jeho umělecké jméno bylo právě Black Velvet. Až setkání se šéfem retro soulového labelu Daptone mu otevřelo cestu k regulérnímu nahrávání. Doprovázený výbornou kapelou mohl předvést původní repertoár a dařilo se mu. Přesně naplnil pěvecký typ afroamerického nadsamce, který má plnou hlavu lásky ve všech jejích podobách včetně té ke světu. Někdy naivní texty dokázal podat s odzbrojující intenzitou, kapela respektovala Bradleyho hudební tradicionalismus, zároveň ho ale obohacovala a posouvala k původnímu výrazu. Vznikly tak tři velmi dobré desky, které Bradleymu zajistily solidní popularitu, hraní na důležitých festivalech (jednou vystoupil také na ostravských Colours), jeho písně se objevovaly v televizních seriálech. Tohle šťastné období ale trvalo jenom šest let, minulý rok Bradley zemřel na rakovinu žaludku, v posledních chvílích ho kromě rodiny vyprovázeli i členové všech kapel, s nimiž kdy vystupoval. Na Black Velvet jsou sebrané zpěvákovy nevydané skladby, deska proto sice nepůsobí zrovna sourodě, jsou na ní ale i velice silné kusy – třeba původní Bradleyova I Feel Change nebo intenzivní verze Stay Away od Nirvany nebo Youngovy Heart of Gold.

Micah P. Hinson: When I Shoot at You with Arrows, I Will Shoot to Destroy You

Vhodný dárek pro posluchače, který něco vydrží. Ani ne tolik ve smyslu extrémního hudebního projevu, jako spíš o náporu emocí, mezi nimiž důsledně absentuje radost. Název nového alba umělce z Texasu naznačuje, že má s lidmi občas problém. Pro svou doprovodnou kapelu Hinson na každém albu vybírá jiné jméno, na novince to je The Musicians of the Apocalypse – taky značně výmluvné. Ale je to dobrá deska. Hinson debutoval ve čtyřiadvaceti, už tehdy měl ale znavený hluboký hlas muže, který toho v životě viděl zbytečně moc, zněl asi jako Johnny Cash po hodně špatném tripu. A Hinson toho v té době měl také hodně za sebou – dětství ve striktní fundamentalistické rodině, obligátní drogový návyk a taky vězení, v kombinaci s jeho vizáží studentíka to „cévéčko“ působí docela zvláštně. When I Shoot... je jedna z jeho nejlepších desek, podivuhodně soustředěná, jak je u Hinsona obvyklé, oscilující mezi značně pohřebním folkem a rozskřípaným indie rockem.

Micah P. Hinson je připravený na apokalypsu - Full Time Hobby

Album plynně graduje od melancholické úvodní skladby s naštvaným názvem I Am Looking for the Truth, not a Knife in the Back přes zvolna gradující titulní píseň až k závěrečné desetiminutové The Skulls of Christ, emotivnímu instrumentálnímu motivu překrytému samplovanými hlasy, který se v závěru překlopí do jakéhosi „rozmazaného“ sboru. Hudba v něčem skutečně apokalyptická – povznášející a v něčem hrozivá, výlev solitérního a neuspořádaného ducha.  

Primal Scream: Give Out but Dont Give up (original Memphis Recordings)

Pozoruhodná reedice, pokud se v tomhle případě vůbec o reedici dá mluvit. Spíš je to alternativní verze alba Primal Scream z roku 1993, jímž britská kapela navázala na zásadní desku Screamadelica, jedno z nejdůležitějších alb devadesátých let, na němž Primal Scream úspěšně zkřížili rok s taneční hudbou. Album, jež mělo následovat, tenkrát logicky budilo velká očekávání, vznikalo taky dost složitě. První verze písní z něj vznikly v Memphisu ve spolupráci s místním producentem Tomem Dowdem a hudebníky z lokální Muscle Shoals Rhythm Section. Vydavatelství se tyhle nahrávky ale nelíbily a písně z Give Out but Don´t Give up se natáčely znovu, tentokrát ve spolupráci s britskými producentskými hvězdami. Úspěchu alba to ale nepomohlo, kritika a zčásti i publikum deska zklamala, po revolučním počinu přišli Primal Scream s albem, na němž znějí jako napodobenina Rolling Stones (pravda, v těch jejich lepších časech). Z alba přežily tak nanejvýš „dupáky“ Jailbird a Rocks, které ještě dnes oživují kdejakou retro party. Kytarista Primal Scream Andrew Innes nedávno našel ty pásky z Memphisu, které byly považovány za ztracené, album tak mohlo vyjít v prapůvodní verzi, která je daleko lepší než ta po čtvrtstoletí známá. Nezní sice nějak zásadně odlišně, ale zážitek z jejího poslechu je jiný. Zmizela přeprodukovanost, která byla výsledkem snahy najít na albu nějaký hit a dosáhnout toho, aby zněla aspoň trochu moderně. Nově vydané nahrávky stopy takové snahy nenesou, Primal Scream na nich nedrží krok s dobou, tedy neznějí devadesátkově, ale nadčasově. Ty skladby, které jsou z Give Out but Dont Give up známé, jsou na nové desce vlastně nejlepší, vynikají na ní naopak písně ve středním tempu, jichž je na albu většina – uvolněné a suverénní, radostné hraní, další britská kapela si užívá Ameriku, dechovou sekci a černé sboristky, předvádí ve studiu nějakou svou vysněnou verzi Nového světa, ocitá se přitom někde mezi trochu zkouřeným gospelem a intenzivním sexuálním louděním. Přiospalý Bobby Gillespie brouká Hold me, I´m Lonely, musela by mít srdce z kamene, aby odolala. Alternativní verze a další raritky na druhém disku jsou zcela zbytné, ale to nevadí.

Primal Scream v roce 1993, kdy vznikla Give Out but Don´t Give Up - Sony Music

Nick Cave and The Bad Seeds: Distant Sky
Mark Lanegan and Duke Garwood: Mescalitos

Dvě koncertní EP. První z nich je dovětkem ke stejnojmennému filmu, jenž zachycuje vystoupení Nicka Cavea a jeho kapely v Kodani během jejich posledního turné, na němž hráli také věci z posledního studiového alba Skeleton Tree poznamenaného smrtí umělcova patnáctiletého syna. Ze čtyř skladeb na desce jsou dvě „klasiky“ (From Her to Eternity a Mercy Seat) a dvě pozdní (Jubilee Street a Distant Sky), jejich provedení ukazuje přednosti The Bad Seeds v jejich současné podobě, méně okázalé divokosti a více intenzity obrácené spíš dovnitř, frontman, který neztratil nic ze svého magnetismu a přidal k němu jakousi těžce vybojovanou zralost. Při titulní Distant Sky Cave ve filmu slzí, není divu, měli byste taky.

Mescalitos možná posluchače nerozbrečí, ale také dokládá sílu jednoho šťastného spojení. Americký zpěvák Mark Lanegan a britský kytarista Duke Garwood spolu natočili dvě studiová alba, jejich nová koncertní nahrávka dokládá, že skladby z nich na pódiu předvádějí s jistotou a decentní mírou inovace, základ ale zůstává stejný – pomalý až hypnotický rytmus, Garwoodova klouzavá a zadumaná kytara a Laneganův hlas-zabiják. Přirozeně a jistě to splývá v jeden celek. Bonus – trochu přeslazenou verzi Reedovy Satellite of Love si pánové možná mohli odpustit, ale na tom, že Mescalitos je celkově silná nahrávka, to ale nic nemění.

Shame: Songs of Praise
Shopping: The Official Body

Dvě silné mladistvé desky schopné potěšit i konzervativnější ucho. Britská kapela Shame patří k těm mnoha, které v posledních letech oživují zvuk postpunkových kapel osmdesátých a počátku devadesátých let. Ten starý sound ale inovují s invencí a prudkou energií. Na prvním albu sázejí jednu naštvanou tirádu za druhou, je v nich organické spojení nabušené potemnělosti a mladické naivity adekvátní věku kapely. I člověk, který nesdílí všechny postoje Shame, si na Songs of Praise pro sebe snadno najde nějaké ty zachmuřené hity.

Inspirace londýnských Shopping patří do plus minus stejného časového období – na jejich novém albu The Official Body jsou ale slyšet vlivy především těch tanečnějších kapel nové vlny jako třeba Devo nebo The B52s. Na novém albu je Shopping zpracovávají s dravou energií, v textech se bojuje s konzumní společností, ale roztančené nohy ta slova nemusejí stíhat. Pulzující baskytara a odsekávající bicí, neosobní vokál zpěvačky Rachel Aggsové připomíná nějakou sexy robotku, k tomu rytmické výkřiky parťáků. Jsou večery, kdy člověk potřebuje právě tohle.  

Kurt Vile: Bottle It In
Night Shop: In the Break

Známý a neznámý. Umělec a multiinstrumentalista z Filadelfie během let dosáhl – alespoň, řekněme, v alternativních kruzích – světové proslulosti, na novém albu dál dělá to svoje a soudný člověk by mu to neměl mít za zlé. Chytré introvertní písně, které odpovídají imagi autora, který vyhlíží jako pobavený a do sebe obrácený hipík, citovost v jeho hudbě je tlumená, schovaná za vrstvou trochu znavené ironie. Na Bottle It In dojde na všechny Vileovy trademarky – zvolna odklepávající rytmiku, zajímavě rozhozené vrstvy kytar, občas i na to banjo. Hned tři písně na albu mají kolem deseti minut, nepůsobí to jako nadměrná stopáž, evidentně to bylo potřeba, možná by v nich byl schopen svým charakteristickým způsobem polopovídat a polozpívat ještě déle.

Kurt Vile - i introverti se mohou proslavit - Matador

Night Shop je umělecké jméno Justina Sullivana, bubeníka mnoha amerických indie kapel, jež tady nemá význam vypočítávat. Na svém autorském debutu zpívá civilní a inspirovaný folk rock, jednoduché písně, u nichž člověk má pocit, že je znal ještě dřív, než je slyšel – to je myšleno jako kompliment jejich organickému a jaksi samozřejmému zvuku. Nenápadné album, které pro sebe nevybojuje takovou pozornost, jakou by zasloužilo. Písně znějící možná obyčejně, ale správně je v nich úplně všechno.  

23. prosince 2018