Padesátileté smutné výročí dvojtečky k normalizaci si jedna strana připomněla tím způsobem, že její poslanecký klub věnuje podstatnou část svého zasedání tomu, že jeden z řadových poslanců projevil v jedné věci jiný názor než vedení a v jiné věci nedodržel stranickou disciplínu. Tou stranou je ODS, řadovým členem Václav Klaus ml., první věcí jeho skepse ke smysluplnosti české vojenské mise v Afghánistánu, druhou podpora kandidáta Okamurovy SPD v senátních volbách.

Kdo má v obou bodech pravdu, Klaus, nebo jeho strana? Věcně viděno je to 1:1. Podporovat kandidáta jiné strany, byť je to blízký spolupracovník otce (Ladislav Jakl), je nepochopitelné. Dalo by se to snáz pochopit, kdyby mu na kandidátovi vlastní strany (v tomto případě herci Vladimíru Kratinovi) něco zásadně vadilo nebo kdyby se osobně nesnášeli. Toto je jiný případ: Klausovi je kandidát vlastní strany zřejmě lhostejný, a tak podpoří kandidáta SPD, který má stejně jen zanedbatelnou šanci uspět. Spolustraníci si z epizody mohou odvodit, že Klausovi je tak trochu volná celá jejich strana, že ji používá jako nosič pro svou politickou ambici.  

Můžeme předpokládat, že spor Kratina versus Jakl je známá poslední kapka, v níž se projevuje naturel Václava Klause ml. Různí kolegové z poslaneckého klubu ho už od ustavení klubu loni na podzim privátně kritizují za nekolegialitu, že hraje na sebe a je v tomto ohledu ještě vyvinutější než jeho otec. Na  druhou stranu je politika vždycky i vážení nákladů a výnosů, přičemž dnešní garnitura ODS je celkově tak bezbarvá, že mladého Klause by si měli piplat. Je z nich bohužel dnes skoro jediný, kdo dokáže vzbudit nějaké emoce, a kdo když promluví, mám zajištěnou pozornost i daleko za hranicemi občanskodemokratického elektorátu.

V druhém sporném bodu – téma Afghánistán – je nejdůležitější už fakt, že se normální, přípustný názor poslance řeší před nastoupenou jednotkou. Klausovi se v textu, který minulé pondělí vyšel na Novinkách.cz, podařilo udělat jednu věcnou chybu (Turecko má v Afghánistánu několik set vojáků, on tvrdil, že ani jednoho), na níž se jeho kritici vděčně začali točit. Jak dnes bývá zvykem, podružná nepřesnost umožnila ignorovat podstatu, což je s podivem, protože v Klausově komentáři byla vystavena už v názvu: Za co umírají čeští vojáci v Afghánistánu?

Poslanec Klaus se ptá, jaký smysl má bojovat v zemi, když se v ní vojáci nemohou mimo základnu pohybovat jinak než po zuby ozbrojení. S Klausem se dá polemizovat tak, že uvedeme důvody, které hovoří pro misi a které on opomenul, ale nikoliv tak, že mu odepřeme jeho argumenty, které jsou samy o sobě platné, vyložit. 

Ve zdravé politice mají být neoddiskutovatelné a závazné jen základní principy, jako je úcta ke svobodě, k lidskému životu, odmítnutí rasismu. Do jisté míry, ale už ne tak přísně členy spojuje politický program, jako je výše daní a odvodů. Stranám u nás i v zahraničí se běžně stává, že je nějaký výrazný jednotlivec posune tím či oním směrem. Afghánistán je ještě o patro níž. Je to situační problém. Odpověď na otázku, zda je přítomnost Západu v Afghánistánu ku prospěchu, nebo nadělá víc škody, není v tomto případě dána jedním z posvátných principů,  nýbrž zvážením různých okolností, které každému samostatně myslícímu člověku vyjde trochu jinak. Slova místopředsedy ODS Miloše Vystrčila o tom, že Klausův výrok byl na hraně, jsou sama za hranou vnitrostranické demokracie. 

Ústřední bolestí naší doby a západní civilizace se stává kultura veřejné diskuse. S rozšířením sociálních sítí získalo mnohem víc lidí možnost veřejně se vyjádřit, což je dobře, ale taky utvářet klaky, které v denním či spíše hodinovém rytmu pranýřují, volají k poslušnosti, chtějí někoho ukřičet, což je samozřejmě špatně. Přestože máme zákonem danou svobodu projevu, konformní společnosti vznikají i s nejliberálnější ústavou na světě, pokud je v nich kritické množství konformistů. Psali o tom už v 19. století takoví klasici liberálního myšlení jako de Tocqueville.

Tato bolest naší doby, tlak na konformismus, evidentně pronikla i do ODS. Ale proč? Mladý Klaus má statisíce čtenářů, u voleb dostal nejvíc preferenčních hlasů po Andreji Babišovi, a přesto je nad ním vidět nějaký strop. Byl by asi dobrým ministrem školství, možná nejlepším od vzniku České republiky, ale pro své povahové vlastnosti by asi nemohl být ani úspěšný předseda strany, natož premiér. Přesto dnes špičky ODS považují za ohrožení i tohoto člověka s docela zřetelnými limity růstu, protože ve srovnání s nimi je výrazný a hravě je zastíní.

Předseda ODS Petr Fiala včera po zasedání klubu celkem rozumně řekl, že si na klubu věci vyříkali a že už to nechce rozpitvávat. Ale samotný fakt, že se jednomu poslanci myje hlava za normální názorovou odchylku, je otřesný. Česká republika potřebuje silnou ODS, která vyroste nad 20 a časem třeba přes 30 procent, což u ní býval standard. Toto jsou reakce malé strany, respektive strany, v jejíchž horních patrech převládá malý formát.