Před dvěma lety jsme společně s lesníky z České lesnické společnosti začali přemýšlet nad knihou o současném stavu a budoucnosti našich lesů. A teď již třetí týden sedím v samotě pískovcové rokle na Kokořínsku nad 500 někdy rozpornými stránkami od dvaceti významných znalců. Situaci je obtížné jednoduše popsat, anebo navrhnout obecně platná doporučení, protože se zdá, že každý les má svoji hlavu. Jsou místa, kde smrk pravděpodobně už nikdy nevyroste, i lokality, a to i v nižších polohách, kde se daří jenom jemu. Ale pojďme to vzít popořádku a začněme minulostí lesa.

V uplynulých dvou desetiletích byly odebrány stovky vzorků z vrtů do  sedimentů z močálů, rašelinišť i pískovcových převisů. Každá taková vrstva obsahuje tisíce pylových zrn, někdy uhlíky, šištice či zbytky jehličí a listů. To vše se dá datovat a druh po druhu analyzovat, takže začínáme mít spolehlivý obrázek vývoje našich lesů. Ten sice začíná na sklonku ledové doby lišejníkovou tundrou s ostrůvky tmavé tajgy, ale ukazuje se, že v krytých údolích, třeba pískovcových skalních měst nebo na Pálavě či v karpatském podhůří, nejspíš existovala drobná útočiště, kde mohl, a to třeba v podobě bukové kleče, jakou známe z vrcholů Velké Fatry, přežívat buk, ale i jilm a další listnáče.

Jedním z velkých překvapení je, že v první třetině holocénu byl u nás poměrně častý modřín, který jsme donedávna považovali za alpskou dřevinu zavedenou k nám nejstarší generací lesníků. Některé objevy jsou úplně nečekané – třeba jehlice borovice limby z Českého ráje. Možná se zde udržela z dob ledových; kdoví, zda její lidmi i kožešinovou zvěří oblíbená semena nesázeli už mezolitičtí lovci a sběrači. Evropský les se totiž již tisíce let vyvíjí v kontaktu s člověkem. Typické je třeba převádění vysokých kmenů stromů na výmladkové pařeziny, které se podobají svazku dejme tomu 10 cm tlustých větví, vyrůstajících z jednoho pařezu. Jedete domů z lesa a několika rázy sekyrou si useknete jednu větev na topení. Není vyloučeno, že v teplejším klimatu se nám pařeziny vrátí jako lokální, víceméně samozásobitelský zdroj energie.

Co když dřevo není obnovitelný zdroj energie?

Když už jsme začali otázku dřeva jako energetického zdroje, neubráníme se rozpakům nad většími a vzdálenějšími elektrárnami a výtopnami na biomasu. Ta je v mnoha státech dotována, a proto dochází k drancování lesa například v Estonsku a na jiných místech a vývozu pelet třeba do Anglie. V tomto případě se dřevo nedá považovat za obnovitelný zdroj, protože jeho těžba je mnohem intenzivnější než obnova lesa. Jindy je na pelety zpracováváno i poměrně kvalitní dřevo, pro které zrovna neexistuje odbytiště. Pokud chceme ukládat uhlík, respektive oxid uhličitý z atmosféry do dřeva, je mnohem výhodnější začít podporovat dílny, továrny a architektonické ateliéry, které používají dřevo jako konstrukční materiál, na nábytek a bytové doplňky.

Ve Švýcarsku je přímo vyžadován určitý podíl dřevěných budov. Pozdně gotické krovy kostelů dosvědčují, že dřevěná konstrukce je při správné péči funkční nejméně 500 let. V českém lesnictví se projevuje stejný nedostatek jako v zemědělství. Schází zpracování dřeva v dalším výrobním článku, kterému se dřív říkalo přidružená výroba. Je to, jako když vyvážíme mléko a dovážíme sýry. V tomto případě vyvážíme dřevo a dovážíme nábytek.

Pohled do minulosti je poučný i tím, co se děje s ekonomikou, když schází dřevo. České země to zažily poprvé už na konci 13. století, když byla zakládána města a v nich velké domy, kde se topilo dřevěným uhlím či dřevem. Na nedostatek dřeva musel reagovat Karel IV., po něm Rudolf II. a nakonec i Marie Terezie. Lesní pych se mohl trestat ztrátou ruky či života, protože dřevo bylo jednou z několika málo surovin, na kterých stála stabilita společnosti. Nesměřujeme náhodou do nějakého dalšího stadia, kdy bychom měli definovat nejenom energetickou či potravinovou soběstačnost, ale také lesní či dřevní soběstačnost? Teď se o tom hovoří málo, ale jak za dvacet let dopadne papírenský nebo nábytkářský průmysl? Vždyť běžný les roste sto let a budoucí lesy – v nížinách a pahorkatinách nejspíš budou smíšené doubravy – se kácí až po 160 a skutečně kvalitní duby až po 250 letech.

Co udělá kůrovec se zdroji podzemních vod?

Lesní půdy jsou tenké a kamenité. Obvykle v sobě zachytí jen zhruba polovinu srážek oproti zdravým zemědělským půdám, ale i tak to je kolem 100 litrů na metr čtvereční. Jejich funkce je jiná – propouštějí vodu do hlubších zásobníků. Když vykácíme les, tak se množství vody v místním potoce pravděpodobně – alespoň to ukazuje víc jak stovka podobných studií – trochu zvětší o množství vody, které stromy „nevydýchaly“. Tato měření však nezachytí pohyb vodní páry, kterou umějí analyzovat družice. Stačí totiž, aby obsah vodní páry vzrostl jen o 10 %, a v některých lesích prší dvakrát častěji, ale běda kdyby vlhkost klesla a v lese přestalo pršet. Nejspíš by vznikla rozvolněná lesostep.

Na „chlazení krajiny“ potřebujeme kolem 40 % lesnatých území. Lesa je u nás sice jen 34 %, ale nějakých 8–10 % tvoří rozptýlená zeleň, která začíná mít výraznou krajinotvornou a mikroklimatickou funkci. V jižní části USA bylo měřeno a posléze modelováno prostředí na ploše několika států, kde stojí rozsáhlé plochy lesa, a nad polopouštními oblastmi. Rozdíly průměrných ročních teplot se pohybují až kolem 10 °C. Ukazuje se, že velký les je schopný měnit klima na rozsáhlých plochách kontinentu. A když tohle slyšíme, máme chuť si vyhrnout rukávy a začít sázet stromy. Jenže stromy také vodu spotřebovávají a tím vysušují krajinu. Když se chtěl mlynář zbavit mokré části louky, vysázel poblíž pár olší.

Myslet si, že vysázením dalších stromů pomohu světu, je sice sympatické, ale naivní. Některá místa možná vylepším, jiná zhorším. Vše se odvíjí od toho, zda máme na stromy dost půdní vláhy. Věc je o to horší, že moderní lesnictví se svou smrkovou a borovou mánií se vyvinulo v poslední fázi malé ledové doby, kdy bylo zima a vlhko. Smrkům uhnívaly kořeny a obilí shnilo na podmáčených polích. Jsme potomky tradice, která kázala krajinu odvodňovat, zatímco dnes potřebujeme vodu v ní udržet. Třeba už jenom proto, aby stromy měly dost kapaliny na chlazení okolí a tvorbu vodní páry, ze které vznikne déšť.

Jak bude vypadat budoucí les?

Budoucnost téměř určitě patří prosvětleným smíšeným lesům, ve kterých pod 500 m n. v. budou převládat pomalu a křivolace rostoucí duby, které ale spotřebovávají poměrně málo vody. Buky jsou náročnější, ale také rostou výš, kde víc prší. Smrků má být v budoucích letech asi třetina, ale uvidíme, jak dopadne spolupráce mezi klimatickými extrémy, kůrovcem a dalšími škůdci. Bude nutné víc experimentovat s cizími dřevinami, jako je platan, douglaska či líska turecká. Nové dřeviny budou zároveň vyžadovat nové technologie na pilách a v dřevozpracujícím průmyslu.

Od lesů budeme žádat víc stínu a klidu, takže tzv. mimoprodukční funkce lesa budou hrát stále větší roli. Jenže vlastníci lesa získávají prostředky jenom prodejem dřeva, takže když budou muset zajišťovat i další, celospolečenské, ale neplacené funkce, tak se začnou hlásit buď o dotace, anebo vznikne něco jako rybářský lístek. Když si zaplatíte, budete moci jít do lesa. Obě řešení jsou konfliktní, protože lesní dotace je možné získat snad jen na úkor zemědělských dotací. Zrušení „povolení ke sběru hub“ a neomezeného přístupu do lesa, který garantoval už zákon z roku 1850, by asi vedlo k nepokojům. Přišli bychom totiž o jednu významnou občanskou svobodu.

Přemnožená zvěř

Rádi bychom se tvářili, že za kůrovcovou kalamitu, navíc doprovázenou václavkou a dřevokaznými houbami, může nějaká vyšší moc, nejspíš klimatická změna. Ale sešlo se toho víc – klima, příliš mnoho smrkových monokultur, horšící se stav lesních půd i krajina, která z mnoha různých důvodů zachytává méně vody. Další významný faktor je přemnožená zvěř. Z výsledků projektu „Inventarizace škod zvěří“ vyplývá, že průměrná intenzita poškození je 59 % . Jen okusem terminálního pupene je poškozeno kolem 40 % všech dřevin. V současnosti dosáhlo poškození okusem zhruba dvojnásobné úrovně oproti stavu před dvaceti lety, což odpovídá rostoucí populaci velké býložravé zvěře. Poškození kůry znamená pro strom výrazný zdravotní zásah, neboť se otevírá dřevokazným houbám. Od velikosti rány asi 25 cm² je pravděpodobnost napadení prakticky 100 %. Dřevokazných hub přichází v úvahu řada – trámovky, outkovky, hlívy, troudnatci, dřevomorka nebo bělochoroš, ale nejvýznamnější je pevník krvavějící, vyvíjející se na jehličnanech, zejména smrku. Z místa poranění se šíří všemi směry a postup hniloby je poměrně rychlý, asi 10–30 cm za rok.

Touha po lovu byla vždy tak velká, že regulace se málokdy osvědčila. Josef II. v roce 1770 nakázal uzavřít černou zvěř do obor, právě proto, aby se netoulala krajinou a neškodila na polích. Divoké prase tak až do druhé světové války, kdy nebyly obnovovány oborní ploty, z volné krajiny prakticky vymizelo. Zdá se, že Rudá armáda před sebou nehnala jen prohrávající nacisty, ale že před hlukem války utíkala i divoká prasata, která rychle obsadila bývalé středoevropské teritorium. Současné populace prasat jsou v ČR odhadované od 700 tisíc do jednoho milionu jedinců! Ale přemnožená je i srnčí zvěř, a dokonce i další druhy jako nepůvodní jelen sika nebo daněk. V roce 1966, odkdy u nás existují nepřetržité záznamy úlovků, se ulovilo pouhých 277 kusů jelena siky, zatímco v roce 2018 již rekordních 18 398 kusů! Tento asijský jelínek dokáže okousat kůru po celém obvodu stromu, který tím zahubí.

Les nejde zastavit

Středoevropský les stojí na jasném a velkém rozhraní, kdy se rozchází se „smrkovou tradicí“ posledních dvou staletí. Budoucnost je přitom nejistá hned ze tří důvodů – nevíme, co udělá klima, a netušíme, jak na oslabený les budou reagovat škůdci. Někteří přicházejí zdaleka, jiní jsou dosud téměř neškodní starousedlíci, kteří vycítili svoji příležitost. Třetím nejméně známým faktorem je stav lesních půd, ve kterých množství živin, ale i vody závisí na správné spolupráci mezi kořeny a houbami.

Pro současný svět je typické, že les odevzdával peníze v dobách, kdy jich byl v ekonomice dostatek, ale začíná potřebovat investice v okamžiku, kdy je potřebují i ostatní. Les nejde zastavit, ale pravděpodobně to bude nižší, prosvětlený, pomaleji rostoucí smíšený les, který bude vyžadovat mnohem větší péči. Celé věky jsme si mysleli, že les řídíme a ovládáme, ale karta se obrací a les začíná probírat a vychovávat nás.